Zkusme to uvést na pravou míru nějakým vhodným příkladem: Víte, co je otevřená kancelář? Spousta lidí sedí v jedné velké místnosti, pracoviště nejsou od sebe oddělena zdmi, ale jen nízkými přepážkami. A v takové kóji, do níž se snadno přelévají zvuky z kójí sousedních i vzdálenějších, musí řada z vás soustředěně duševně pracovat osm hodin denně.
Tak si to tedy představte: Máte vypracovat důležitou zprávu, záleží na každém slově, ale ze sousední kóje vás neustále ruší hlasitý hovor. Jak se proti tomu ozvete?
1. "Můžete se laskavě trochu ztišit? (Tónem, z nějž přímo čiší jedovatý sarkasmus.) Je to k zešílení. Strašně to ruší."
2. "Je mi velice líto, že vás musím ve vašem jednání vyrušit. Nerad to říkám - ale nemohli byste mluvit aspoň kapánek tišeji? Já nemám kam uhnout, musím pracovat zde. Vím, že jsem na hovor poněkud přecitlivělý."
 |
Co dělá můj šéf: závidíte jim vysoký plat? A tu dřinu a odpovědnost taky? |
Ani tak, ani onak. První je v razanci přehnané, druhé nedotažené. V prvním případě můžete třeba mít i pravdu, ale také nemusíte. Jisté je, že kolegu proti sobě popudíte. Odkud se bere vaše suverénní jistota, že jejich hovor je "k zešílení". Nejspíše se dotyční rozhodnou dříve nebo později dát na váš hrubý pytel hrubou záplatu. Ti smělejší budou za jednu vaši dovolenost někdy příště dvakrát tak drzí. Ti nesmělejší se v nejbližších dnech určitě nepřetrhnou tam, kde vy budete nutně potřebovat jejich aktivní spolupráci.
Ve druhém případě není nutné projevovat hlubokou lítost nad tím, že chcete normálně pracovat. Na kolegu působíte dojmem měkkoty. Zkuste být tak akorát: "Nemohli byste prosím hovořit trochu tišeji? Ruší mne to v práci." A posilte svou asertivitu následným mlčením. Za ochotu ztišit se pak dotyčným klidně poděkujte.
