Patnáct let pracovala v ústavu pro mentálně postižené.
Za tu dobu si díky svému nasazení a ochotě být vždy nápomocná vysloužila přezdívku Spasitelka. "Obětování se našim klientům mě během let začalo postupně opouštět. Cítila jsem únavu, bezmoc, trápil mě pocit nedocenění," vypráví pětačtyřicetiletá vychovatelka Alena z ústavu pro mentálně postižené ve Středočeském kraji, která chce zůstat v anonymitě.
"Postupně mi docházelo, že postižené lidi, o které se starám, začínám nenávidět. Později jsem už na ně ani nedokázala být milá. Hlodalo ve mně pokušení: Jak snadné by bylo vybít si na nich svůj vztek. Cítila jsem, že by se mi ulevilo. Ale tahle myšlenka mě natolik vyděsila, že jsem požádala o pomoc přítele psychiatra. Dřív než bych udělala něco, co by mě dostalo před etickou komisi lékařské komory," dodává Alena.
Běžná únava, nebo syndrom vyhoření?
Vychovatelka Alena se stala obětí takzvaného syndromu vyhoření neboli absolutní ztráty pracovní energie. Ne však zčistajasna. Vyhoření je zákeřné tím, že přichází plíživě a nepozorovaně. "V člověku velmi postupně vyhasíná duševní i tělesná síla," vysvětluje psycholog Karel Havlík z Centra psychologie práce pro jihozápadní Čechy.
|
Většina šéfů stresuje své zaměstnance v domění, že zvýší efektivitu práce. Opak je pravdou... |
Běžné únavy se lze zbavit poměrně rychle. Stačí si o víkendu odpočinout jinou činností, než kterou vykonává v práci, a cítí se zase dobře. "O syndromu vyhoření lze mluvit tehdy, když i přesto, že si člověk odpočine, únava a skleslost přetrvává," dodává Havlík.
Jeho slova potvrzuje i Alena. Zatímco během prvních let práce v ústavu jí prý k relaxaci stačilo o víkendu vyrazit na kole do přírody, v posledních letech už nepomáhalo ani to. Získanou energii ztratila již v pondělí příchodem do práce. "Ráno jsem vstávala stejně unavená, jako když jsem šla spát. Potřebovala jsem čím dál tím víc spánku. Byla jsem podrážděná nejen v práci, ale i doma," říká oběť syndromu vyhoření.
Odpovědnost má také zaměstnavatel
|
Jak se bránit? |
| * Zbavte se příliš vysokých nároků, snižte si laťku. * Nesnažte se spasit celý svět. * Stanovte si, co je důležité pro vás, a toho se držte. * Vypište si, co pozitivního vám práce přináší. * Nerozebírejte doma, co špatného vás v práci potkalo. Mluvte o tom, co se povedlo. * Ráno si řekněte, že dnes bude úspěšný den. * Odpočívejte tak, abyste zapomněli, kde vlastně pracujete. * V případě trvalé podrážděnosti, skleslosti, nespavosti vyhledejte pomoc u svého lékaře, navštivte psychologa. * Můžete kontaktovat anonymní psychoporadnu na internetu nebo Národní dobrovolnické centrum HESTIA (www.psychoporadna.cz; www.hest.cz) |
"Dá se říci, že kdo si nepouští problémy k tělu, malé věci řeší mávnutím ruky a zbytečně se nehněvá, ten se vyhoření vyhne," doplňuje psychiatrička Tamara Tošnerová. Zároveň tvrdí, že riziko vyhoření svých zaměstnanců může značně snížit zaměstnavatel. A to tím, že nebude vyžadovat přemíru práce, která způsobuje dlouhodobý stres. Vše je otázkou zvyklostí na pracovišti.
Takový šéf, který s podřízenými běžně řeší pracovní problémy, umí jejich práci ocenit, pochválit je, dopřeje jim řádnou dovolenou a nezachází s nimi jako s námezdní silou, se s případem vyhoření na svém pracovišti setká jen výjimečně.
Karoši, smrt z přepracování
* Přepracování, pocit vyhoření a s ním spojené deprese, ale i žaludeční potíže, vysoký krevní tlak mohou vést až k smrti z přepracování - tzv. karoši. Jev byl popsán v Japonsku. Jde o náhlou smrt na srdeční či mozkovou příhodu. Oběti karoši hodně pracovali přesčas - přes 80 hodin v posledním půl roce, přitom 100 přesčasových hodin v měsíci před smrtí.
* Proč ke karoši dochází právě v Japonsku? Tamní pracovníci byli donedávna odměňováni podle počtu odpracovaných hodin či let. Stále více firem však nyní upřednostňuje výkon a schopnosti. Lidem, kteří nestačí držet krok s novým trendem, je často snížen plat, zastaven kariérní postup nebo dostanou výpověď. To je pro Japonce největší společenské deklasování, jaké je může potkat. V důsledku toho někteří volí sebevraždu.
