Koláče bez práce: jak to bylo a je s pracovní dobou a zkrátí se někdy?

Pondělní ráno. Ten bezútěšný pohled na konec pracovního týdne. Úterý, částečné smíření. Středa, utrpení vrcholí. Čtvrtek, malá naděje. Pátek jupííí! Budeme někdy pracovat méně, ptá se v článku, který vyšel v Magazínu DNES, redaktorka Marta Fenclová.

Aby člověk dosahoval i po čtyřicítce ideálních výsledků, měl by pracovat maximálně 25 až 30 hodin týdně. Pokud je to víc, stres, únava přínos vynulují. Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

„Můj dědeček byl sedlák a pracoval od slunka do slunka, ale v poledne si dával dvacet, a pokud nebyly žně, důsledně držel neděli. Našel jsem jeho zápisník. Pole, které dokázal ve svých šedesáti zorat za den, nebylo malé. Když mu statek sebrali a on se z kriminálu vrátil, bydlel u nás v Praze. Protože měl zkoušky na vysokotlaký kotel, chodil topit na osm hodin denně. Takže vlastně už začal odpočívat směrem k penzi, na kterou dosáhl téměř v sedmdesáti.“ Tak popisuje život svého dědečka známý psychiatr Radkin Honzák.

Ano, není práce jako práce a od dob našich babiček se hodně změnilo. Specifická byla doba komunismu, kdy šlo hlavně o to, nějak to přetrpět. Ideálně přečůrat. To znamená působit dojmem, že něco dělám - s minimálním výdejem času i energie.

Co se týče pracovního týdne, vše se upíralo k jedinému bodu, a sice k odjezdu na chatu. Ne že by tam čekal nějaký zasloužený odpočinek. Naopak se tam dřelo do úmoru, protože to jediné dávalo smysl. Stavěl se dům, pěstovala zelenina, okopávaly záhony. V neděli večer se všichni vraceli s bolavými zády a těšili se, jak si v práci dáchnou.

V rozvolněných, ale velmi nabitých devadesátkách to bylo zase jiné. „Nemůžu, jsem v práci,“ byla nejčastější odpověď a pobledlý workoholik s kruhy pod očima byl hojně rozšířený druh stejně jako psychopatičtí šéfové, zatímco sdělení „já nepracuju“ nebylo rozhodně dobrý vykopávák pro společenskou konverzaci.

Kolik hodin pracujeme

  • Nejdelší pracovní dobu v Evropské unii mají Němci, Irové a Britové, kteří pracují 48 hodin týdně.
  • Nejkratší Francouzi a Belgičané s 35 hodinami.
  • Podle různých žebříčků a statistik obsazují Češi čelní pozice, co se týče doby, kterou tráví v práci. Ale jestli Češi současně pracují příliš, to z toho nevyplývá.
  • Workoholiků je nejvíc v Hongkongu, kde přes týden pracují padesát hodin týdně a za rok mají sedmnáct dní dovolené.
  • Naopak v Paříži mají zaměstnanci 29 dní placené dovolené. Někdo si dal tu práci a spočítal, že lidé v Paříži odpracují ročně o tisíc hodin méně než lidé v Hongkongu.

Dnes je to zase jiné a infarkt ve čtyřiceti už není tak cool, jako býval. Jsou strašně líní, říká se o té mladé, nastupující generaci. „Workoholici v devadesátých letech vychovali děti, které v jejich šlépějích jít nechtějí. Život rodičů je pro ně spíš odstrašující příklad,“ odpovídá sociolog Stanislav Biler, zda na tom něco je. „V mezigeneračním posunu ztratila práce pozici fetiše, jediné možnosti, jak se realizovat. Vrátila se spíš zpátky na pozici nutnosti pro obživu.“

Takže to jsou opravdu možná ti rozmazlení mladí frackové. Studují, cestují, bydlí u rodičů, ale aby si zašpinili ruce prací, to nehrozí. Jenže, co když je prostě zase jenom jiná doba? Dědečkovi Radkina Honzáka bych taky připadala jako rozmazlené netáhlo. Co když si dnešní generace prostě může jen dovolit vybírat?

Na to se ptám psychologa Dalibora Špoka. „Náš postoj se zásadně změnil tím, že změny v oblasti duševní práce, internet a neustálá konektivita představují daleko větší požadavky na výkon. Zjišťujeme, že nemůžeme v plném nasazení pracovat osm hodin denně jako dřív. Zkušenost s pojmy jako vyhoření nebo stres se stává důležitým kritériem pro výběr zaměstnavatele. Mladá generace si vybírá. Spokojený zaměstnanec, který se nehroutí, dlouhodobě vyjde levněji než zaměstnanec, který odejde a je třeba za něj najít náhradu.“

Když pak o pár dní později narazím na zmínky o experimentech se čtyřdenním pracovním týdnem nebo šestihodinovou pracovní dobou, říkám si, že se blíží další velká změna.

Šest a čtyři

Nechci se chlubit, ale mně to tedy vždycky přišlo jako skvělý nápad ještě předtím, než to někdo vymyslel. Vyhlídka na rok strávený chozením do práce, přerušovaný několika ubohými týdny dovolené, mi v mládí přišla dost nedokonalá na to, jak krátký život je.

A říkala jsem si: Dobrá. Když už to musí být, tak alespoň čtyři dny práce, tři dny volna. To je přece fér. A vida. Je to tady. A dokonce už se to zkouší na lidech. Čtyřdenní pracovní týden testovali například ve společnostech Amazon, Google nebo Deloitte a v dalších firmách. I když ne přímo tak, že by se jeden den prostě ustřihl, ale tak, že se hodiny z volného dne rozloží do zbývajících čtyř pracovních dní.

Amazon také oznámil, že zkusí otestovat zkrácený třicetihodinový pracovní týden pro zaměstnance, kteří by ovšem dostávali 75 procent mzdy. Nic není dokonalé, ale posun tu je.

Průkopníkem kratší pracovní doby se stala před třinácti lety pobočka japonské automobilky Toyota v Göteborgu. Pobočka od té doby hlásí každý rok o 25 procent větší zisk. A také spokojenější zaměstnance a příjemnější pracovní prostředí.

Zkrácenou pracovní dobu prý začíná zavádět větší množství firem. Vyzkoušeli ji i v jednom švédském domově důchodců, kde sestry chodily jen na šest hodin a pobíraly stejný plat. To však znamenalo najmout víc lidí a radnici to stálo víc peněz. Zaměstnanci se cítili zdravější, omezila se nemocnost, zlepšila se péče o pacienty, ale město kvůli vysokým nákladům projekt ukončilo.

Výsledky jsou tedy různé. Někde šestihodinový pracovní den údajně přináší dvojnásobné obraty, někde větší náklady a potíže, jako například ve Francii, kde vláda zavedla v roce 2000 pracovní týden, který má pouze 35 hodin. Ve skutečnosti pracuje pětatřicet hodin týdně sotva polovina francouzských zaměstnanců, nicméně firmám a institucím to údajně zvýšilo náklady.

Makej, běží ti čas

Že může kratší pracovní doba znamenat vyšší produktivitu, mě nikterak nepřekvapuje. Stačí si vzpomenout na mateřskou dovolenou. Vědomí, že mám na napsání článku přesně dvě hodiny a ani o minutu víc, dokázalo zázraky. Žádné brouzdání po internetu, žádné vykecávání po telefonu.

V průběhu mateřské jsem, co se týče využití času, došla tak daleko, že jsem nechápala lidi, kteří mají čas stát na eskalátorech a čekat, až sjedou dolů. Dodnes také šílím ve frontě u bankomatu, když pozoruji pomalé pohyby lidí přede mnou, kteří zvolna vykročí, až u bankomatu z peněženky rozvážně vytáhnou peněženku, kartu a pak dlouze přemýšlejí, které tlačítko zmáčknout. To já stojím s kartou dávno připravenou v ruce a celá transakce mi zabere pár vteřin. I když ani to zřejmě nebude úplně zdravé.

Pracovní doba

  • Do práce lidé chodí přes 900 let.
  • První zaměstnanci byli najímáni už v Mezopotámii, práva na mzdu upravoval Chammurapiho zákoník.
  • V antickém Římě byl velký zájem o manuální práce.
  • Ve středověku vznikaly řemeslnické cechy a obchodnická sdružení.
  • Vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli nejvíc změnilo dělnické hnutí v druhé polovině 19. století.
  • Nejhorší to podle všeho bylo v dobách takzvaného divokého kapitalismu, kdy se v továrnách dřelo ve dne v noci.
  • Na konci sedmdesátých let 19. století trvala pracovní doba 12 až 14 hodin denně včetně přestávek, za starého Rakouska zákon určoval jedenáctihodinovou pracovní dobu.
  • Na začátku 20. století byla v evropských zemích za den pracovního klidu prohlášena neděle. Všechno stejně záleželo spíš na zaměstnavateli a okolnostech.
  • Nejdelší pracovní dobu - od východu do západu slunce - měli rolníci v době zemědělských prací. Ale i v dobách divokého kapitalismu byli dělníci ochotní pracovat kvůli mzdě i déle než obvyklých 12 až 14 hodin.
  • Na konci osmdesátých let 19. století se pracovní doba ustálila na deseti hodinách denně.
  • Postupně byl uzákoněn pracovní týden o 48 hodinách, v roce 1920 přešly mnohé evropské státy i USA ke čtyřiceti hodinám.
  • V Československu byla osmihodinová pracovní doba zavedena v roce 1918 a celosvětově díky mezinárodní úmluvě podepsané ve Washingtonu v roce 1919. Volné soboty máme od 60. let.

Pro zkracování pracovní doby každopádně mluví všemožné studie a výzkumy. Čím delší pracovní doba, tím větší riziko srdeční příhody, tvrdí například. V souvislosti se zkracováním pracovní doby proběhly experimenty s posouváním jejího začátku, i výuky ve školách, na devátou hodinu. Výsledky byly opět pozitivní. Žáci se zlepšili, zaměstnanci byli méně vystresovaní.

A mám tu ještě jeden senzační výzkum. Jestliže chceme pomoci životnímu prostředí, měli bychom méně pracovat. Stačilo by zkrátit pracovní týden o den. Ve státě Utah v roce 2008 zavřeli v pátek všechny úřady. Výsledkem bylo snížení spotřeby elektrické energie o třináct procent. Podle výpočtů by takové úspory dosáhly každý týden pěti až šesti milionů dolarů.

Mimochodem dvě hodiny denně během pracovní doby zaměstnanec v západním světě stráví něčím jiným než prací. Což jsou možná právě ty dvě hodiny, které prostě přebývají.

Práce šlechtí

Práce se dlouho brala jako něco podřadného, bohatý člověk nepracoval. „Ještě s nástupem křesťanství v raném středověku byla práce chápána spíš negativně, jako trest za prvotní hřích. V potu tváře budeš jíst svůj chléb, čteme v Bibli,“ překvapí mě Dalibor Špok.

Zásadní obrat v tomto pohledu přišel až se vznikem nové podoby mnišství ve středověku. „Především benediktini zcela obrátili chápání práce a začali ji vnímat jako něco zásadně dobrého. Jejich heslo ora et labora, čili modli se a pracuj, je tak v kontextu středověku daleko revolučnější, než se nám dnes jeví,“ vysvětluje psycholog Špok.

Od té doby víme, že práce šlechtí. A léčí. To mi potvrdí zase Radkin Honzák: „Transakční analýza, a já jí věřím, říká, že člověk má několik základních psychologických hladů: hlad po podnětech, hlad po uznání a hlad po struktuře. Všechny docela dobře sytí v práci, kterou on sám může považovat za smysluplnou, ač tomu objektivně tak být nemusí,“ doplňuje psychiatr.

A pokračuje: „Pokud se ale jako nepracující a neschopný nějakým inteligentním způsobem zaměstná sám, bude to postrádat. Výzkumy sociálních psychologů ukazují, že i lidé, kteří chodí do práce neradi, se tam vesměs cítí lépe než v neděli nebo nedejbože na dovolené, kdy nevědí, co by dělali, a tohle sycení jim chybí. Pracovní terapie je pevnou součástí léčby nemocných se všemi psychickými poruchami.“

Podle lékaře Jana Hnízdila je nejzdravější práce ta, která přináší uspokojení vám a prospěch co největšímu počtu lidí. „Mám hodně pacientů, kteří obchodují na finančních trzích, pracují v reklamě, provozují sázkové agentury nebo loterie. Vydělávají velké peníze, přitom jsou nemocní a nevědí z čeho. Když se jich zeptáte, jak je jejich práce společensky prospěšná, nedokážou odpovědět,“ tvrdí Jan Hnízdil.

Přesně v tom tkví rozdíl mezi pojmy zaměstnání a povolání. „Povolání je to, k čemu je člověk povolán, co mu přináší nejen peníze, ale i uspokojení. Zatímco zaměstnání může člověka vyčerpat, povolání ho obohacuje,“ říká Hnízdil.

Ano, i když se nám tam často tak zoufale nechce, práce je zdravá. Abychom ve stáří zůstali bystří, je opravdu dobré mozek neustále zaměstnávat. Ale otázka je, jaká práce, a také kolik jí je. Tady narazím na možná nejzajímavější výzkum. Aby člověk dosahoval i po čtyřicítce ideálních výsledků, měl by pracovat maximálně 25 až 30 hodin týdně. Pokud je to víc, stres, únava přínos vynulují.

Pak tu máme vztah mezi prací a inteligencí. Méně než 25 hodin práce týdně vede ke zvyšování duševní kapacity, ale víc než 25 hodin týdně už začíná mozku škodit. Práce mozkové buňky opravdu stimuluje, ale jakmile převáží stres, příznivé účinky mizí. To všechno by šlo shrnout do závěru, že pracujeme-li víc a déle, nezvyšuje to produktivitu. Naopak podle některých odvážných výzkumů jsou tři dny práce do týdne produktivnější než pět. Obzvlášť pro ty, kdo překročili čtyřicítku.

Pracoviště s barem?

Budeme pracovat méně? „Ano, a to velmi brzy,“ nebojí se toho Dalibor Špok, ale zdůrazní, že mluvíme o duševní práci. Požadavky na ni jsou podle něj větší než dřív - tempo je rychlejší, díky aplikacím zvládneme spoustu činností, na které bylo dřív potřeba specialistů. To zároveň klade vyšší nároky na učení, na pozornost. Proto budeme v těchto profesích snižovat naše zatížení.

Jakou formu tato menší zátěž bude mít, ještě uvidíme. „Možná budeme část pracovní doby věnovat i na pracovišti nenáročné fyzické aktivitě, nesouvisící s přímým výkonem povolání, ale souvisící se spokojeností a redukcí stresu - programátoři budou hodinu okopávat kytičky na firemní zahrádce, kancelářští pracovníci si půjdou na dvě hodiny hrát s dětmi do firemní školky.“

Možná se tedy pracovní doba nezkrátí, ale části pracovní doby se vyhradí jiným činnostem, které budou kompenzovat jednostranné pracovní zatížení. Pracoviště s barem, zahradou, hudební zkušebnou a pingpongovými stoly? Proč ne. A také flexibilní pracovní doba a možnost práce z domova.

Pohled do budoucnosti nijak neděsí ani sociologa Stanislava Bilera: „V historii bylo každé zkrácení pracovní doby nevyzkoušeným experimentem, u kterého se často strašilo ekonomickou apokalypsou, ale ta nikdy nepřišla.“

Naopak psychiatr Radkin Honzák ve zkracování pracovní doby velký přínos nevidí. „Osmihodinová pracovní doba, uzákoněná vedle volebního práva žen jako jeden z prvních zákonů ČSR v roce 1918, je otázkou rituálu a zvyku. Bude-li ve většině společnosti stačit šest a půl hodiny, také si na to za čas zvykneme a přizpůsobíme se,“ říká psychiatr.

Podle něj ale zatím všeobecná chamtivost vede spíš k jejímu prodlužování, a pokud je nařízen pracovní klid, protestují nejen majitelé, ale i zaměstnanci obchodních řetězců, o zákaznících nemluvě.

„Co by chudáci dělali, kdyby nemohli v neděli nakupovat? Nicméně dokud bylo co dělat a lidi se museli ohánět, nevznikl rozhlasový pořad se stupidním názvem Kudy z nudy! Bude-li výsledkem zkrácené pracovní doby všeobecná nuda, bude také víc sociální patologie a jejích důsledků: toxikomanie, kriminality a psychiatrické nemocnosti. Ještě před dvaceti roky si většina z nás nepředstavovala jako seriózní možnost obživy práci z domova. Dnes už tušíme, že se těžiště posunuje od těžké manuální práce a základní výroby k nejrůznějším službám. Tam vidím i zdroj narůstajících konfliktů a stresu, protože to, co je k takovým aktivitám potřebné - umění komunikovat - v důsledku elektronické virtuální reality těžce degeneruje a upadá,“ dodává Radkin Honzák.

Moc nadějně to nevidí ani Jan Hnízdil, který odkazuje k německému psychosomatikovi Ruedigeru Dahlkemu, autorovi knihy Čím onemocněl svět. Ten hlásá motto „méně práce pro více lidí“. Podle něj by se měli přezaměstnaní o práci podělit s těmi, kdo pracovat chtějí, ale práci nemají. „To se nedá očekávat. Mnohem pravděpodobnější je zhroucení společenského systému,“ dodává Hnízdil.

Přijmeme čističe robotů

Jisté je, že automatizace a robotizace s prací a pracovní dobou zahýbou. Některé profese vzniknou, některé zaniknou. Především ty, které mají vysokou míru rutiny a přesnosti, tedy ty, které se dají nahradit automatizací. Mimochodem, v roce 2022 by měl vzniknout první automatizovaný hotel obsluhovaný roboty.

Koncept takzvané čtvrté průmyslové revoluce mluví o komplexnosti, mezioborovosti a mezinárodnosti. Rozhodně neobstojíme s jedinou profesí. Konkrétně v Česku bude ohroženo 54 procent pracovních míst, jiná však vzniknou. Perspektivní budou například systémoví architekti, kteří umějí kombinovat technické vzdělání se znalostí softwarových řešení a kreativitou. Zájem bude také o specialisty v oblasti robotiky.

Mezi žádanými profesemi pro rok 2030 bude bankéř alternativní měny, architekt globálních systémů, léčitel, psycholog rostlin nebo čistič robotů. Ekonom minulého století John Maynard Keynes před sto lety předpovídal, že v roce 2030 nebudeme pracovat víc než patnáct hodin týdně. A taky že problém nebude práce, nýbrž volný čas, protože zaplnit ho je mnohem těžší, než se zdá. Mimochodem sám Keynes zemřel v 61 letech na infarkt způsobený dlouhodobým přepracováním.

Poměrně optimistickou vizi načrtl nedávno mexický miliardář Carlos Slim Helú. Podle něj budeme pracovat dokonce jen tři dny v týdnu, ale do důchodu půjdeme mnohem později. Celý život se budeme mnohem víc věnovat sportu, turistice a volnému času a soustředit se na opravdu produktivní nasazení pro firmy.

Jan Hnízdil má o poměru mezi prací a odpočinkem zcela jasno. „Neumím si představit, že bych měl odpracováno, vyděláno a jen se bavil. Práce a odpočinek mají být v rovnováze. Stejně jako se člověk může upracovat, může se i unudit. Nedaleko vesnice, kde máme chalupu, žije vdova po hajném, bude jí devětaosmdesát. Od rána do večera pracuje. Slepice, záhony, včely, dříví. Obden jezdí čtyři kilometry na kole na nákup. Nemá čas být nemocná. Kdyby se zastavila a začala odpočívat, byl by to pro ni odpočinek věčný. S manželkou pracujeme na takové pracovní verzi.“

Autor:
  • Nejčtenější

Opustili původní profese a včelaří. Už mají 200 úlů a milionové obraty

16. března 2024

Ze svého koníčka udělali manželé Kölblovi rodinný byznys. Na Vysočině vybudovali medovou farmu a...

Jak financovat pobyt v lázních? Nenechte se odbýt, možná na něj máte nárok

15. března 2024

Premium Léčebný pobyt v lázních může pomoct s nejrůznějšími zdravotními neduhy. Na své si tam však přijdou...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Půjčených 50 tisíc bratr nevrátil. Můžu ho žalovat, i když nemáme smlouvu?

13. března 2024

Premium Jsou tací, kteří říkají, že máme půjčovat jen tolik peněz, o kolik jsme ochotni přijít. Na druhou...

Splatili hypotéku, za výmaz z katastru zaplatili dvojnásobný poplatek

19. března 2024

Majitelé rozdílně zastavených nemovitostí kvůli hypotéce si za vklad do katastru nemovitostí při...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Zmapovali jsme, na co letos přispívají všechny zdravotní pojišťovny

15. března 2024

Všechny zdravotní pojišťovny se snaží motivovat klienty, aby pečovali o své zdraví a využívali i...

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Čím je dlouhodobý investiční produkt výhodný i pro padesátníky?

19. března 2024

Jak už sám název napovídá, dlouhodobý investiční produkt (DIP) je primárně koncipován jako...

Splatili hypotéku, za výmaz z katastru zaplatili dvojnásobný poplatek

19. března 2024

Majitelé rozdílně zastavených nemovitostí kvůli hypotéce si za vklad do katastru nemovitostí při...

Nemovitosti jsou jistota. Investovat se dá i s malým kapitálem

18. března 2024

Advertorial Pokud si chcete zafixovat vysoký výnos v době klesajících úrokových sazeb, není na co čekat. Do...

Jak umět říkat druhým „ne“ a necítit se přitom provinile

18. března 2024

Dvě jednoduchá písmena, jedno jednoduché slovo: „Ne!“ Vyslovit ho však bývá často obtížné. Pro...

Nutný výchovný pohlavek, souhlasí Bouček i Havlová s přerušením projevu na Lvu

Moderátor Libor Bouček ostře zareagoval na kauzu ohledně délky proslovu režisérky Darji Kaščejevové na předávání cen...

Švábi, vši a nevychované děti. Výměna manželek skončila už po pěti dnech

Nová Výměna manželek trvala jen pět dní, přesto přinesla spoustu vyhrocených situací. Martina ze Znojma se pokoušela...

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí HDD. Ve třech...

Chtěli, abych se vyspala s Baldwinem kvůli jeho výkonu, říká Sharon Stone

Herečka Sharon Stone (66) jmenovala producenta, který jí řekl, aby se vyspala s hercem Williamem Baldwinem (61). Měla...

Byla to láska na první pohled, říká hvězda Gilmorek o manželství s modelkou

Milo Ventimiglia (46), představitel Jesse ze seriálu Gilmorova děvčata nebo Jacka Pearsona ze seriálu Tohle jsme my, je...