Češi, kteří pracují na zahraniční misi v Afghánistánu, vidí smysl své práce v řadě dokončených projektů. Postavili nové školy, opravili jezy a akvadukty, otevřeli veterinární laboratoř a výcvikové centrum pro místní policisty...
"Nikoho asi nepřesvědčím, že prostředí velké vojenské základny uprostřed vyprahlé jílovité pláně s vrcholky velehor v dálce, na které se však můžete jen dívat, je lákavá pohoda," říká členka Provinčního rekonstrukčního týmu Jarmila Jelínková.
FaktaČeský provinční rekonstrukční tým (PRT)
|
Jak tedy vypadá vaše práce při misi v Lógaru?
Připravujeme a uskutečňujeme rozvojové projekty, které usnadní a zlepší život zdejších obyvatel. Pomáháme provinční vládě a jsme v kontaktu se zástupci místních komunit. Jenže vzhledem k bezpečnostní situaci v provincii musíme věnovat hodně úsilí koordinaci jednotlivých kroků. Pro lepší představu: abychom se například mohli sejít s afghánskými protějšky, zkontrolovat, jak postupují práce na některém z projektů, nebo prozkoumat vyhlídnutý terén, musíme vypravit konvoj několika obrněných aut s vojenským doprovodem. Každý výjezd mimo základnu se plánuje dlouho dopředu.
Takže tým civilistů neustále spolupracuje s armádou?
Přesně tak. Je tu kontingent zhruba tří set českých vojáků, z nichž část je odpovědná za bezpečnost nás, civilních expertů. Vytváříme si týdenní plán, který s armádou konzultujeme. Večer před výjezdem máme asi dvacetiminutové setkání nad detaily přesunu a bezpečnostní situací.
To je jak z filmu.
Nicméně podstatnou část pracovní doby trávíme u počítače, což už tak filmové není. Realizace projektů má několik fází, které jsou přesně stanoveny projektovým manuálem. Vše probíráme s kolegy v Praze, vše je pečlivě dokumentováno. Musí to tak být, protože rozpracované projekty si jednotlivé civilní týmy, které se tu střídají zhruba po roce, předávají. Vedle administrativy také udržujeme kontakt s místními firmami, které na práce najímáme. I tady probíhají výběrová řízení. Komunikace s nimi však bývá obtížná kvůli jazykové bariéře i kvůli jejich odlišným představám zejména o kvalitě práce.
Na jakých projektech pracujete?
Největším z nich je v současnosti stavba střední zemědělské a mechanické školy s kapacitou tisíc studentů. Protože tu zemědělství představuje hlavní zdroj obživy, snažíme se školicími kurzy zvyšovat znalosti místních. Pro soud stavíme budovu knihovny a studovny. Velkou pozornost věnujeme i zvyšování úrovně nezávislých novinářů, protože v zemi, kde je zhruba sedmdesátiprocentní negramotnost, je rádio pro většinu obyvatel často jediným zdrojem informací.
A vy s tamějším rádiem pravidelně spolupracujete?
Ano, připravujeme rozhlasové pořady zaměřené zejména na zemědělství a veterinární péči. Některé populární programy řeší i taková důležitá témata, jako jsou například práva a postavení žen ve společnosti.
Kolik je civilních členů týmu a jaké jsou jejich profese?
V současnosti dvanáct. Vedoucím je kariérní diplomat z ministerstva zahraničí, který má na starosti politickou agendu a styky s představiteli provincie. Dále tu působí čtyři zemědělští odborníci. Jeden z nich se navíc zabývá i problematikou školství a zdravotnictví. Pracují tady i tři stavební inženýři, z nichž jeden má zkušenosti s vodohospodářskými stavbami. Další kolegyně se zabývá spoluprací s místními médii a zároveň působí jako tisková mluvčí týmu. Je tu také bezpečnostní odborník a logista, který se stará o hladký chod mise. Do budoucna asi posílíme tým o experta na ekonomické záležitosti, který bude spolupracovat s místními úřady na podpoře podnikání a plánování rozpočtu. Výběrové řízení právě probíhá.
Zajímavá zaměstnáníV rubrice Práce a podnikání zveřejňujeme rozhovory se zástupci zajímavých profesí, například se ševcem, spisovatelem, včelařkou nebo kastelánem. |
Jaké je žít v Lógaru?
Odpadá tu spousta nepříjemných starostí běžného života: nakupování, vaření, placení složenek. Bohužel stejně tak tu chybí spousta radostí. Například si nemůžete naplánovat každý víkend jinak, společenské večery se odehrávají nad plechovkou Pepsi Coly a po čase se vám začne stýskat i po jídlech, která vlastně vůbec nemáte rádi. Nicméně s trochou ironie je možné říct, že čím horší podmínky k životu, tím lepší k práci. Často je tu práce tou nejlepší dostupnou zábavou.
"O Afghánistánu jsem hodně slyšela už jako malá holka od svého táty, který tam opakovaně působil jako parazitolog." |
Máte nějaké volno, nebo pracujete každý den?
Přizpůsobujeme se místním zvyklostem, volným dnem je podle islámu pátek. Snažíme se odpočívat i v neděli dopoledne. Díky neustálému plánování a koordinování však často není možné vypnout se a odpoutat od zdejší reality. Volné chvíle si každý užívá sám, většina kolegů chodí do posilovny, sleduje filmy, čte nebo komunikuje s blízkými v Česku; někteří nakupují na internetu či plánují dovolenou na dobu, až budou zpátky doma. Prostě dělají všechno, co je na omezeném prostoru základny možné.
Proč jste se rozhodla odjet tak daleko do nebezpečných končin?
O Afghánistánu jsem hodně slyšela už jako malá holka od svého táty, který tam opakovaně působil jako parazitolog. Nevnímala jsem tuto zemi jako dalekou, neznámou končinu. Pracovně jsem v podobných podmínkách sice nikdy nebyla, ale jako turista jsem okolní země navštívila. A poznat osobně zdejší podmínky díky práci v týmu mi připadalo jako dobrý způsob, jak získat nové zkušenosti.
Co na to říkala vaše rodina?
Nejdřív to nehodnotili příliš pozitivně. Ale když získali více informací o tom, co tu budu dělat a jak funguje Provinční rekonstrukční tým, tak názor na mou cestu změnili.
Kolik je v týmu žen a jak pobyt na misi zvládají? Jak se k vám chovají vojáci?
Ve třetím týmu bylo šest žen. Nemyslím, že by ženy na zdejší prostředí reagovaly zásadně jinak než muži. Vojáci se k nám chovají gentlemansky v dobrém slova smyslu. Obecně mě spolupráce s nimi mile překvapila.
Jak spolu v týmu vycházíte?
Je poměrně náročné trávit spolu 365 dní v roce 24 hodin denně. Neobejde se to bez občasných zádrhelů. Jejich překonávání a řešení je obrovská osobní zkušenost, kterou si každý z nás odsud odnese. Zároveň nás to ale stmeluje. Všichni si tady uvědomujeme, že jsme na jedné lodi.
A co vztahy s místními?
Ty jsou mnohem komplikovanější. Je nutné chápat a respektovat jejich kulturu. Diskusi s nimi musíme zaobalit společenským dialogem, který se většinou točí kolem respektu a zásluh afghánských protějšků. Ideálně to shrnul velitel ISAF generál Petraeus: Věnujte jim svůj čas, naslouchejte a pijte s nimi hodně zeleného čaje.
Lógar sice nepatří mezi úplně rizikové oblasti, ale není tam ani klid. Bbojíte se? Vaše základna je jen 60 kilometrů od Kábulu.
Ano, Lógar je i místními zatím vnímán jako nestabilní oblast. Některá místa jsou z bezpečnostních důvodů dostupná pouze letecky. V určitých oblastech není vůbec možné stavební projekty uskutečnit. Nebezpečné chvilky jsem prožila, nejsou to však zážitky, které má smysl si připomínat. Jestli se bojím? Asi jako když si na dálnici uvědomím, že případné chyby ostatních řidičů sice neovlivním, ale můžu se stát jejich obětí. Takže odpověď je: Ne, nebojím se. Otázku strachu a rizika jsem zvažovala předtím, než jsem tu práci přijala.
S jakým očekáváním jste do Afghánistánu odjížděla a s jakými pocity se budete vracet?
Jela jsem tu pro zkušenost a poznání. Toho se mi dostává hodně. Rok tady uběhl velmi rychle a svého rozhodnutí pracovat pro tým nelituji. Domů se už ale těším.
