"Pokud se nenastaví jasná pravidla, obávám se, že armáda neplatičů bude čím dál větší. I slušní lidé se najednou začnou chovat stejně, protože si uvědomí, že se neustále zdražuje i proto, že je zde určitá skupina, které se vyplácí nesplácet dluhy," míní Filip Bouček, generální ředitel inkasní společnosti Tarakan.
"Když někdo nesplácí své závazky, není to fér vůči věřitelům. Každý dlužník musí počítat s tím, že když nedostojí svým povinnostem, rameno spravedlnosti na něj určitým způsobem dopadne," poznamenává advokát Jan Ševčík.
Řada lidí neplatí své závazky včas. Jaká je vaše zkušenost, stává se to v Česku normou?
Filip Bouček: Ano, postupem doby je to normálnější pro stále více lidí. Dlužníci se často ohánějí tvrzením: "Oni si mohou počkat, firmy na to mají."
Jan Ševčík: Když se podíváme na vymáhání drobných pohledávek – jestliže někdo dluží tisíc či dva tisíce korun, jsem názoru, že takové dluhy je schopno uhradit 99,9 procenta lidí. Jsou samozřejmě i případy, že člověk zapomene uhradit drobný závazek, protože odjede třeba na čas do ciziny a nemá nastavený trvalý příkaz. V těchto odůvodněných případech je třeba komunikovat s dlužníkem tak, aby ho to citelně nezasáhlo. Vše musí fungovat přiměřeně.
Fakta
Zdroj: Asociace inkasních agentur a Ernst&Young, průzkum 2013
|
Vymáháním dluhů se u nás živí na 200 inkasních společností a agentur. Je zde tvrdá konkurence?
Filip Bouček: Konkurenci beru. Naše inkasní společnost patří mezi deset největších, zaměstnáváme okolo 40 lidí, ročně zpracováváme desítky až stovky tisíc pohledávek a za rok 2012 se nám podařilo vrátit věřitelům částku v řádu stovek milionů korun.
Některé inkasní společnosti volí takové praktiky, aby dostali dlužníka co nejdříve do exekuce. Jak se na to díváte?
Filip Bouček: Většina mediálně známých excesů v této oblasti jsou individuálním pochybením konkrétních lidí, ať už zaměstnanců inkasních společností či přímo zaměstnanců věřitelů. My se proti všem praktikám, které nejsou korektní, samozřejmě vymezujeme. Nikdy bych nedopustil něco, s čím bych morálně nesouhlasil. Je ale také pravdou, že některé inkasní agentury volí postupy, které již jsou tak zvaně na hraně. My ale razíme tezi, že i dlužník je osoba, která má svá práva. Nikdy se mi nestane, že bych dlužníka poslal do soudního a exekučního vymáhání, aniž by byl minimálně třikrát v mimosoudním procesu upomenut. Spolupracujeme s věřiteli z oblasti finančního trhu. Jsou to velké instituce, které mají proklientský přístup a snaží se peníze vymoci v prvé řadě mimosoudní cestou.
Jan Ševčík: Činnost inkasní agentury odráží vůli věřitele. Typů věřitelů je ale značné množství. Když máte věřitele, který chce dostat peníze zpět co nejdříve a za každou cenu, samozřejmě existuje-li taková poptávka, určitě se vždy najde nějaký subjekt, který to nabídne.
Jaké praktiky ve vymáhání pohledávek považujete za neférové?
Filip Bouček: Třeba takové, kdy je inkasní společnost v postavení, že za věřitele hradí soudní poplatek a ještě mu "vrátí" i část odměny advokáta. To je dnes běžná praxe, která se děje, byť je dle mého názoru postavená na hlavu. Vznikla v dobách, kdy byly tak zvané přísudky, tedy náklady na soudní řízení zahrnující soudní poplatek, odměnu advokáta a DPH, velmi vysoké a tudíž se samy stávaly zdrojem zisku. Vadí mi také, když někdo pošle dlužníkovi upomínku řekněme na tři tisíce korun a k tomu si okamžitě bez dalšího připočte 500 korun, aniž by bylo průhledné, za co takový poplatek je. Dlužník to zaplatí, protože se bojí. Je to nefér, nechci, aby to takto fungovalo. Vadí mi i absurdity, když někdo dluží 50 korun a má za ně v konečném důsledku zaplatit 20 tisíc, to je špatně.
Jan Ševčík: Absurdní jsou i opačné extrémy. Například takové, kdy dlužník dluhuje určitou částku, na upomínky nereaguje a nechá vše dojít až k soudnímu řízení a exekuci. Pak přijede na exekutorský úřad v autě a tvrdí, že bydlí na městském úřadě a nic nemá. Vše přitom stihl převést kupříkladu na manželku.
Jak z toho ven? Co by pomohlo?
Filip Bouček: Myslím, že řešení je jednoduché. Kdyby se problematiky ujalo pár odborníků ze stran soudců, advokátů, exekutorů, inkasních agentur, zástupců dlužníků a věřitelů. Společným jednáním by určitě velmi rychle dospěli k návrhům právních předpisů přijatelným pro věřitele i dlužníky. Pro dlužníky tak, aby věděli, že ponesou vždy určitou sankci, která bude přiměřená k výši dluhu a zároveň byli motivování, aby zaplatili co nejdříve. Pro věřitele, aby zase naopak i oni věděli, že dlužníkovi se nevyplatí, pokud bude dlužit. Alfou a omegou dle mého soudu je alespoň základní míra právní jistoty.
Nepřehlédněte |
Dnešní doba je totiž velmi nepřehledná, jelikož právní předpisy v současnosti dávají určitý rámec, jak by mělo vše vypadat, avšak soudy tato pravidla odmítají respektovat a v rámci justice si utvářejí pravidla paralelní, která však nejsou nikterak předvídatelná a hlavně obecně závazná. Je pak rozdíl, zda jste jako dlužník či věřitel zrovna u toho kterého soudu či soudce, kdy v jednom a tom samém případě může k 50 korunám přirůst dalších 20 tisíc korun na nákladech. A v druhém případě zase naopak věřitel prodělá kalhoty, protože na nákladech, které alespoň v minimální výši musí věřitel při vymáhání vynaložit vždycky, nedostane vůbec nic. Stejně je to ale i z pohledu dlužníka, někde ho doslova zničí, jinde ještě vydělá.
To znamená, že by se měla nastavit dluhová pravidla s jasnými parametry, tedy nový metr na dluhy?
Filip Bouček: Jednoznačně. Dlužník by měl vědět, že když dnes dluží konkrétní částku, tak za rok zaplatí určitou sankci. A když zaplatí například až po pěti letech, bude sankce vyšší. Sankce by ale měly být přiměřené a nikoliv neúměrné. Věřitel by zase měl vědět, že i o jeho práva je postaráno a nebude v případě nutnosti nechán na holičkách, jak je tomu ve spoustě případů nyní.
Jan Ševčík: Jasná pravidla hry by měla být nastavena pro všechny strany. Stanovit by se měla také výše odměn pro inkasní agentury i to, za jakého předpokladu by měla být odměna uhrazena. Jasné by mělo být i to, kdy se pohledávky mohou vymáhat a jakým způsobem. Co je potřeba učinit za předpokladu, že je advokát povinen poslat dlužníkovi předžalobní upomínku a kolik a kdy mu za to někdo zaplatí.
Jaké sankce by podle vás byly přiměřené? A měly by být i nějak limitované?
Filip Bouček: Určitě by se měly odvíjet od výše pohledávky, případně i od její povahy. V zásadě by každá "sankce" vůči dlužníkovi měla být úměrná i újmě, kterou svým prodlením s plněním dluhu způsobil věřiteli. Odpadl by pak v současné době tak kritizovaný byznys s překupnictvím malých dluhů, neboť viděno touto optikou by pak již nebyl obchodně zajímavý. Zcela zásadně by se podle mého názoru měla upravit i hranice tak zvané bagatelity, která stanovuje, od jaké výše platí pro vymáhání pohledávky jakýsi "zjednodušený" režim, který například znamená i to, že se vůči soudním rozhodnutím o těchto dluzích nelze odvolat. Že je hranice této bagatelity dnes stanovena na 10 tisíc korun, je dle mého názoru jednoznačně špatně, neboť tato částka je neúměrně vysoká.
Dnes je ale běžné vymáhat i velmi malé částky.
Filip Bouček: Je to běžné kvůli tomu, jak byl systém nastaven. Když věřitel zažalovat dlužníka kvůli 130 korunám, soud mu přiznal nesmyslně vysokou částku za náklady na soudní řízení. Takže se v podstatě nevymáhaly pohledávky, ale byznys byl založený na vymáhání tak zvaných "přísudků", tedy nákladů na soudní řízení zahrnující soudní poplatek, odměnu advokáta a DPH. Na druhou stranu jsou dnes přísudky zase naopak živelně a nesystémově osekávány (dubnovým rozhodnutím Ústavního soudu, pozn. redakce). Neříkám, že je to špatně, ale i to by mělo být přiměřené a hlavně, jak jsem už říkal, předvídatelné.
Jan Ševčík: Pokud by totiž odměny advokátů a další náklady spojené se soudním řízením směřovaly k nule, bude to přímo vybízet dlužníky, aby neplatili. Logicky, proč platit třeba dva tisíce korun pojišťovně, když vím, že mi nehrozí žádná sankce.
V České republice může provozovat inkasní agenturu kdokoliv. I v tom by se měla nastavit nějaká pravidla?
Filip Bouček: Určitě. Bezpochyby každý právní rámec by byl asi lepší než žádný. Není zřejmě zcela v pořádku, že inkaso pohledávek může dělat každý. Jaká pravidla budou, o tom nechť je širší diskuse. To, že tato oblast není upravena vůbec, vyvolává ostatně i různé dohady a na vymáhání pohledávek se obecně pohlíží špatně. Pokud se ale stává normou dluhy neplatit, stejně to pak zaplatíme všichni. Kvůli ztrátám si firmy, to je věřitelé, zvýší ceny, zvýší se čerpání sociálních dávek, vzrostou daně…
Pokud ale musí dlužník zaplatit mnohonásobně více, než činil původní dluh, může ho to dostat do vážných sociálních potíží. Jak se na to díváte?
Filip Bouček: Dluh se nikdy nenavýší jednorázově, je to dlouhodobý proces. Pokud dlužník zaplatí hned po první či druhé upomínce, tak na tom vydělává, protože má vlastně úvěr zadarmo. Jestliže ale někdo dluží 100 tisíc korun, nemůže očekávat, že splátka bude činit pouhou stokorunu měsíčně. V zásadě ale souhlasím s tím, že když inkasované náklady na vymáhání dluh nepodloženě mnohonásobně převýší, je to špatně.
FINmarket.czPodporujeme bezpečné a fér půjčování. |
Máte s klienty-věřiteli, kteří vám svěří pohledávky k vymáhání, nastavena nějaká pravidla, aby k exekucím pokud možno nedošlo?
Filip Bouček: Ano, především s pojišťovnami máme nastavený jednoznačný rámec. Jde o to, že určité procento vymožení musíme docílit právě mimosoudní cestou. Je to spojeno s politikou institucí, které v zásadě nechtějí dlužníky žalovat ani exekuovat, kvůli svému dobrému jménu. Abychom docílili nastavené procento, musíme pak mnohdy upomínat dlužníky i dvacetkrát, což je již nákladné a někdy vzhledem k výši vymáhané povinnosti až nehospodárné, neboť tyto náklady v drtivé většině případů na dlužníky přenášeny nejsou. Nicméně i dvacátá upomínka může znamenat, že někdo z balíku dlužníků přece jen zaplatí.
Kolik procent dlužníků na výzvy nereaguje a nechá vše dojít až k soudu a exekuci?
Filip Bouček: Vždy to záleží mimo jiné na tom, jak je dluh starý v momentě, kdy ho převezme inkasní agentura a zda již učinil nějaké úkony v upomínání dluhu samotný věřitel. Obecně se dá říci, že deset procent dlužníků na výzvy vůbec nereaguje a dostane se až do exekuce. Někteří věřitelé nám ale předávají i případy, kdy si mimosoudní řešení dluhu provedli sami a protože nebyli úspěšní, pověří nás soudním řešením a exekučním vymáhání. V takovém případě se pak dostává do exekuce i 90 procent dlužníků.
Než jde případ k soudu, musí se to ale dlužník dnes předem písemně dozvědět.
Filip Bouček: Ano, je dobře, že byl zaveden institut předžalobní upomínky, je to správná cesta. Pokud člověk dbá o svá práva, měl by si řádně vyzvedávat i svou poštu, tudíž by už nemělo docházet k tomu, že někdo o svém dluhu slyší poprvé až u soudu. Žádný z těchto dlužníků pak nemůže říci, že je chudák, že mu nedal nikdo vědět, že šel případ k soudu a najednou má obstavený majetek.
Stalo se vám někdy, že jste nezaplatili platbu včas?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 16. září 2013. Anketa je uzavřena.
