Ve své baletní škole se Heinrich Homola snaží poskytovat nadstandardní servis a porazit tím konkurenci.

Ve své baletní škole se Heinrich Homola snaží poskytovat nadstandardní servis a porazit tím konkurenci. | foto: Lukáš Procházka, MF DNES

Před padesátkou změnil kariéru a v Praze založil baletní školu

  • 32
Byl vrcholovým manažerem, pracoval jako generální ředitel Vitany, ale v 45 letech zjistil, že dělat kouče by ho bavilo mnohem víc. Stal se osobním trenérem manažerů a pomáhal rozvíjet jejich schopnosti. Pak ho náhoda přivedla k podnikání a Heinrich Homola začal provozovat školu baletu.

Baletní školu NATHY'S otevřel loni v prosinci, těsně před padesátkou. "Věk při mém rozhodování nehrál velkou roli," říká Heinrich Homola.

Vůbec jste si nepřipouštěl, že se vám blíží padesátka?
Na věk jsem opravdu nehleděl. Ale uvědomoval jsem si, že se mění složení lidí v mém okolí. Na některých poradách jsem byl nejstarší, jednou mi dokonce šéfoval člověk mladší než já.

Otevřít si v Praze baletní školu, to byl kariérní obrat o 180 stupňů. Jak vás to vlastně napadlo?
Seznámil jsem se s mladým člověkem, který už patnáct let dělá profesionálně balet. Slovo dalo slovo a v prosinci jsme otevírali. Jeho vizí je vyučovat balet jinak, ne ruským způsobem, kdy to bolí a děti brečí. Chce, aby se balet stal pro děti zábavou. A já chci lidem nabídnout jiný servis. Takový, v němž je nejdůležitější, aby zákazník přišel znovu, aby věděl, že je tu pánem. Slovo služba je příbuzné se slovem sloužit.

Měl jste v minulosti něco společného s baletem? Nebo to byla náhoda?
K baletu nemám žádný vztah. Celé to byla opravdu náhoda.

Škola není úplně levná. Je o váš balet zájem?
Nejsme levní, ale ani nejdražší v Praze. Snažíme se nabídnout větší servis. Rodiče mohou být na hodinách, přinést si sem práci, dát si kafe, nalít si minerálku. Dobrou zprávou je, že každý, kdo k nám přijde, je spokojený a zůstává. Zatím ale chodí méně lidí, než jsme očekávali. Nevím, zda je to proto, že jsme otevřeli v prosinci, kdy už byl školní rok v plném proudu, nebo proto, že nejsme v centru Prahy, ale na okraji.

Ještě před založením baletní školy jste se však vrhl na koučování. Z generálního ředitele Vitany se stal kouč. Teď se tomu věnujete čtyři roky. Bylo to těžké udělat takové zásadní rozhodnutí?
Kromě své práce ve Vitaně jsem učil na Vysoké škole ekonomické, na střední škole v Mělníku, byl jsem v předsednictví svazu značkových výrobců. Najednou jsem si začal uvědomovat, že mě tyhle věci baví mnohem více než ty, za něž jsem placený.

V tu dobu jsem narazil na koučing. Neznal jsem ho, ale začal mě strašně zajímat. Bylo jasné, že ve Vitaně končím, a měl jsem na výběr ze tří možností: buď pokračovat v korporátním životě a stát se viceprezidentem nějaké firmy, nebo jít do "private equity", tedy dostat podnik, restrukturalizovat ho a později prodat, anebo se osamostatnit a zkusit to s koučingem, který mě zajímal více a více.

Tři měsíce jsem měl rozjeté všechny varianty a nemohl se rozhodnout. Zaplatil jsem si tedy kouče, který lidem pomáhá, aby to, co mají uvnitř, dostali na "špičku jazyku". Za dvě hodiny jsem měl jasno. Rozhodl jsem se, že se také stanu koučem. Dosud jsem svého rozhodnutí nelitoval ani minutu.

To jste však musel ve svých 45 letech začínat od nuly...
Vytáhnul jsem úspory, udělal si zkoušky na individuální i skupinový koučing, přihlásil jsem se na univerzitu v americké Kalifornii. Začal jsem sám do sebe investovat.

Heinrich Homola (49)

"Vy zíráte, my zíráme. Vizír!" Pamatujete si kampaň na tento prací prášek? Tu měl mimo jiné na starosti Heinrich Homola, tehdy brand manažer odpovědný za řadu produktů firmy Procter & Gamble.

Krátce po roce 1989 se Homola, který jako malý kluk emigroval s rodiči do Německa a v Karlsruhe vystudoval průmyslové inženýrství, vrátil do Česka a pomáhal tu s rozjezdem společnosti Procter & Gamble.

V roce 1993 nastoupil do firmy COTY (výroba a distribuce kosmetiky a parfémů), pracoval pro ni také v Holandsku a Německu.

V roce 2004 se vrátil a stal se generálním ředitelem Vitany.

Od roku 2007 pracuje jako samostatný systemický kouč pro vrcholové manažery.

Baletní školu NATHY’S otevřel v prosinci 2010.

Co vlastně dělá kouč?
Doprovází manažery a zaměstnance. Přijde například klient a říká: Cítím, že to, co dělám, mě nenaplňuje. Co dál? Mám změnit profesi? A já mu dávám otázky, které si člověk sám neklade. Třeba: Jak si představujete váš den za pět let? Vstanete, vyčistíte si zuby? Co potom? Jsou doma děti? Jdete někam s aktovkou? Člověk v sobě musí najít věci, které chce mít i za pět let. Změnit to, co nepotřebuje, ale nechat si, co ho baví.

Když koučujete padesátníky, řeší, zda mají změnit práci, jestli se mají postavit na vlastní nohy?
Velmi často, ale ne vždy to souvisí jen s věkem. Pro spoustu lidí se kolem padesátky uzavírá jedna kapitola. Opustili svá první povolání, děti pomalu odcházejí z domu. Zažívají krizi středního věku, uvědomují si, že část života, kterou mají před sebou, je kratší než ta, jež je za nimi. Začínají počítat, kolik peněz potřebují ušetřit na život bez práce. Na druhou stranu zastávají jiné postoje. Když si třeba padesátník koupí porsche, klidně ho za rok prodá. Kdežto třicátník to neudělá, je více závislý na materiálnu.

Lidé z personálních agentur tajně připouštějí, že firmy o padesátníky moc nestojí. Jaké jsou vaše zkušenosti? Ubývají lidem v padesáti síly?
Samozřejmě že padesátník pracuje jinak než třicátník. Nejhorší chybou je začít kolegu třicátníka napodobovat. To nefunguje. Když se člověk pohybuje v oboru 25 let, má jiný styl práce, dělá věci s nadhledem, méně se stresuje. Už to není malé štěně, které skočí po všem. Umí se dívat dopředu, ví, že jiné věci jsou také důležité. To může být obrovská výhoda.

Co mohou padesátníci přinést do mladého kolektivu?
Výborně ho doplňují. Takový trend vidím v posledních třech letech v Německu, kde si začali vážit zkušených lidí. Tam se už firmy spálily, uvědomily si, že nemohou dát všechno mladým. Je však jasné, proč to v Česku nefunguje: spousta padesátníků, šedesátníků začala svoji kariéru ještě před rokem 1989. Tito lidé mohou mít v dnešních firmách potíže. Nabírají se proto mladí, kteří vyrostli v 90. letech. Zkušených padesátníků je pořád ještě málo.