Michal Peřina, jednatel firmy LUGI zabývající se zakázkovou výrobou nábytku do interiérů.

Michal Peřina, jednatel firmy LUGI zabývající se zakázkovou výrobou nábytku do interiérů. | foto: Michal Sváček, MAFRA

Před pár lety mu firmu vzala povodeň. Nevzdal to, dál vyrábí poctivý nábytek

  • 43
V Libčicích nad Vltavou má Michal Peřina firmu na dřevěný nábytek. Než však začal podnik opravdu vydělávat, musel jeho majitel překonat řadu překážek. Jednou z největších byla povodeň v roce 2002. Hladina vody vystoupala do výše čtyř metrů.

Michal Peřina ležel na louce v Himálaji a přemýšlel, co bude po návratu dělat. "Původní profesí jsem stavař, po revoluci jsem založil firmu na výškové práce. Jenže pak jsem vyjel do zahraničí a zjistil jsem, že se tam všechno dělá z plošin. Ale hlavně jsem chtěl, aby po mně zbylo víc než jen natřené komíny. A dřevo jsem měl vždycky rád," vysvětluje, proč se rozhodl založit si firmu na dřevěný nábytek.

A jak jste se dostal do Himálaje?
Splnil jsem si sen a stal se členem mezinárodní horolezecké expedice. V Himálaji má člověk dost času na přemýšlení, když leží ve stanu nebo venku a poslouchá Jarrého. Tam mě napadlo vyrábět poctivý nábytek z masivu. Když jsem se vrátil, naprojektoval jsem si dílnu na pozemku, který jsem zdědil po dědovi.

To zní jako ideální začátek.
Měl jsem takovou, uznávám naivní představu, že tam budu já a dva truhláři a bude to fungovat. Zjistil jsem si, jaké jsou potřeba technologie a stroje, a jeden den v týdnu jsem se chodil učit k profesionálnímu truhláři. Přijal jsem dva zaměstnance a začal, jenže to nešlo. Když jsem tam nebyl, nikdo nic nedělal a já rok a půl firmu sponzoroval.

michal peřina

• Je majitelem a jednatelem firmy LUGI.

• Narodil se v roce 1964 v Praze.

• Na střední škole maturoval v oboru pozemní stavitelství.

• V roce 1994 si vyprojektoval a postavil první dílnu na nábytek.

• V roce 2001 získal zastoupení německé firmy na rošty a matrace Lattoflex.

• Roku 2002 celý provoz zasáhla povodeň.

• V letech 2004 až 2008 vyváží polovinu obratu zakázkové výroby do Evropské unie.

• V roce 2010 přestěhoval firmu do nové výrobní haly postavené za podpory evropských dotací.

• V současné době zaměstnává 14 lidí a zabývá se zakázkovou výrobou nábytku do interiérů.

Co jste s tím udělal?
Prodal jsem podíl ve firmě na výškové práce a začal jsem se výrobě nábytku věnovat naplno. Ze začátku to bylo těžké, neměli jsme žádné kontakty. Chtěl jsem vyrábět kvalitní nábytek z masivu, ne levnější věci z lamina. Takže asi do roku 2000 jsme žili spíš z měsíce na měsíc, až pak přišel zlom a vydobyli jsme si nějaké jméno. Jenže když to konečně začalo fungovat, přišel rok 2002.

Postihla vás velká voda?
Nejen to. Toho roku jsem se přestěhoval do sídla firmy. Kroupy rozbily střechu u dílny, do hotového nábytku natekla voda, pak jsem naboural auto a v srpnu přišla povodeň. Na dvoře a v hale jsme měli čtyři metry vody. My jsme se sice připravovali, ale že to bude takové, to nikdo nečekal. Plavali jsme tam a natahovali síť na dřevo, aby ho voda neodnesla.

Jak jste se z toho vzpamatovali?
Začali jsme to dávat dohromady, ale bydlet v tom nebylo nic příjemného. Navíc byl člověk v permanentním stresu, musel jsem myslet i na zaměstnance, nevydělávalo se a peníze z pojistek přišly až později. Aby toho nebylo málo, vykradli nám kancelář a zastřelili psa.

Zajímavé profese

V rubrice Práce a podnikání zveřejňujeme rozhovory se zástupci zajímavých profesí, například s orlojářem, kamnářem, perníkářem, principálem nebo včelařkou.

Nenapadlo vás se vším seknout a firmu zavřít?
Když jsem si k večeři smažil vajíčka a u toho myslel na dvě jiné věci, řekl jsem si dost. Přemýšlet nad několika věcmi najednou, to zvládají ženy, já ne, z toho bych se zbláznil. Tak jsem koupil letenku a za poslední peníze odletěl na měsíc do Thajska. Po návratu už to bylo jen lepší.

Co vám tehdy pomohlo podnik znovu rozjet?
Získali jsme dotaci z programu Sapard, který pomáhal i lidem postiženým povodní. Díky ní jsme v roce 2003 postavili novou výrobní halu. A pak jsme se zúčastnili výběrového řízení na výrobu nábytku do Velké Británie. Do roku 2008, vlastně až do krize, jsme tam dodávali přímo pro architekta nábytek do obchodů. Tamním firmám jsme konkurovali nejen cenou, ale i kvalitou.

Konečně se začalo dařit.
Ano, koupili jsme další pozemek v Libčicích, potřebovali jsme lepší lakovnu. Loni se nám podařilo dostat dotaci z programu Podnikání a inovace, vzali jsme si úvěr a letos se stěhovali do nové výrobní haly.

Mnozí si stěžují, že získat dotace je těžké, někdy skoro nemožné. Jak se vám to povedlo?
Říkají nám, že jsme určitě museli dávat úplatky nebo že máme někde známé. Ale není to tak. Hodně jsem se tomu věnoval, zjistil jsem si, co je potřeba, a musím říct, že jsem vždy narazil na vstřícné úředníky, kteří mi poradili. Mnoho informací je i na internetu. Ovšem pravda je, že je to ze začátku komplikované.

Plánujete, že firmu ještě rozšíříte?
Ani ne. Chceme si ohlídat kvalitu a to jde v zakázkové výrobě jen do určité velikosti, zhruba do patnácti lidí. Nechci zavádět žádnou sériovou produkci.

Co vás překvapilo, když jste se učil u truhláře?
Myslel jsem si, že jsem šikovný, ale ukázalo se, že to tak slavné není. Některé věci vypadají jednoduše, třeba řezat pilkou rovně, ale snadné nejsou. Něco bych samozřejmě zvládnul, ale trvalo by mi to desetkrát déle. Také nemám manuální trpělivost a bez ní to nejde.

Takže vybavení do svého bytu nebo domu byste si sám nedělal?
Navrhnu si ho, ale pak si ho nechám udělat.

Co všechno vlastně vyrábíte?
Prakticky cokoliv. Nedávno jsme dělali oválný barový pult ve vysokém lesku nebo třeba rakev pro psa.

Co se vám na vaší práci líbí?
Že si můžu vybrat lidi, s nimiž budu pracovat. A že dělám s tak zajímavým materiálem, jako je dřevo. I když tu jsou jiné materiály - umělý kámen, nanotechnologie a spousta dalších, člověk vždycky bude chtít něco, co mu připomene dětství - třeba stoličku, jakou měl jeho děda, když zatápěl. Zjistí, že k životu je potřeba kvalitní stůl, židle, postel. Jsou-li udělané pořádně, tak nás přežijou a může je mít další generace. Na dřevo si navíc každý rád sáhne. Je to materiál pro všechny smysly.

Oceňují lidé vaši práci?
Myslím, že si začínají ruční práce zase vážit. Oproti dřívějšku se to změnilo. Dnes jsou ochotní za kvalitní práci zaplatit.

Lidé hodně nadávají na řemeslníky. Myslíte, že se to změní?
Teď už se zase začínají řemesla podporovat. I když lidé pořád vnímají práci rukama jako něco podřadného a do řemesla se nehrnou. Vím třeba o firmě, která se zabývá sklem. Majitel říká, že zakázek mají spoustu, ale ti šikovní skláři odcházejí do důchodu a mladí nejsou. Za pět let to nebude mít kdo dělat, takže se bude vyrábět jen strojové sklo. A přijít o tradice mi přijde opravdu škoda.