Aby se alespoň dostala ven a nemusela přitom sama brouzdat bezcílně po ulicích, půjčovala si od své známé malého synka, s nímž chodila na pravidelné procházky do místního parku. Čas si krátila i jinak. "Ušila jsem občas sestře, která mi finančně i morálně pomáhala, aspoň něco na sebe, takže jsem neměla pocit, že jsem úplně zbytečná," vypráví Anna Rybářová. "Živila jsem ještě syna, který studoval na vysoké škole. Po zaplacení nájmu jsme měli tak stokorunu na den. Jedli jsme jen brambory a těstoviny na všechny možné způsoby, různé placky, chleba s marmeládou, čočkové a fazolové polévky, jedno kuře na dva nedělní obědy.
Naštěstí se nám v domácnosti za tu dobu nic nepokazilo, takže jsme neměli zvláštní výdaje. Syn jel do školy, když to šlo, stopem, i na tom jsme šetřili," říká Anna Rybářová, která zůstala po rozvodu s dítětem sama. Bylo pozdě litovat, že si kdysi při zaměstnání nedodělala maturitu jako její bývalý manžel. Dala totiž tehdy přednost starostem o děti a domácnost. Po celou dobu své nezaměstnanosti se snažila aktivně hledat práci, ale na malém městě v regionu s vysokou nezaměstnaností se jí začala taková aktivita jevit jako čiré zoufalství. To ji nakonec také přivedlo k psychologovi.
"Na úřadu práce mi nikdo pomoc psychologa nenabídl. Lékařka mi doporučila, ať zajdu za psychologem v nemocnici. Šla jsem, ale bylo to k ničemu. Cítila jsem se pak ještě hůře, měla jsem z něho pocit, že otravuju s něčím pro něj bezvýznamným. Já už ale po dvou letech bez práce toho měla opravdu dost," vzpomíná na svou zkušenost Anna Rybářová. Nakonec se přece jen dočkala. Nejprve jí bývalá kolegyně nabídla zástup v prodejně, když jedna z prodavaček dlouhodobě onemocněla. A nezůstalo u jednoho záskoku.
"Věděla jsem, že tam jeden prodavač má jít brzy do důchodu, a tak jsem vydržela a byla k dispozici vždy, když potřebovali, abych se dobře zapsala," říká Anna Rybářová. Před dvěma měsíci podepsala pracovní smlouvu na stálý šestihodinový úvazek. "Když byly děti malé, neměla jsem na ně jako vedoucí prodejny čas. A teď bych mohla denně pracovat, jak dlouho by bylo třeba, ale tržby nejsou takové, aby byl obchod tak dlouho otevřený. Rozhodně je ale lepší tohle než nic, i když mám peněz pořád málo, takže mě čeká mizerný důchod," stýská si. Vzrostlo jí však sebevědomí a sebeúcta. "Jsem zase mezi lidmi a po dlouhé době mám pocit, že jsem užitečná," říká prodavačka.
