Proč je dobré se penzijně připojistit

  • 53
Než zavrhnete penzijní připojištění jako další výdaj z rodinného rozpočtu, měli byste se dobře rozmyslet. Věděli jste například to, že příjmy mnoha občanů ČR se po odchodu do důchodu sníží až k hranici životního minima?
Zdánlivě banální otázka, která má spoustu dobrých, avšak nikoliv vždy optimálních odpovědí. Bezesporu dojdeme ke shodě v tom, co už naznačily odpovědi lidí, kterým tato otázka byla položena: připojišťujeme se proto, abychom měli na stáří vlastní úspory, a z části i proto, že chceme své peníze zhodnocovat.

Ale ani jedno, ani druhé přece není výsadou jen penzijního připojištění! K vysokým úsporám se dnes člověk může dostat i cestou pravidelného spoření „do slamníku“ (ovšem jen tehdy, když si příliš nebude všímat inflace), k ještě vyšším cestou spoření ve spořitelně či na bankovním kontu, nebo nákupem akcií (ovšem jen titulů, jejichž kursy porostou), ale také nemovitostí (ovšem jen těch, které budou mít v čase, který bude pro něj důležitý, ještě nějakou hodnotu) a podobně.

Příkladů je více ,ale všimněme si, že penzijní připojištění je přece jen trochu odlišnou metodou, jak se k cíli dostat. Co je pro ně charakteristické a proč je vlastně dobré mít uzavřenou smlouvu?

V první řadě jde o velice dlouhodobou, přesněji řečeno až generační záležitost. Smyslem připojištění je postupně, po poměrně malých částkách příspěvků nahromadit na osobním účtu určitý osobní kapitál. Je dobré si ho vytvářet právě tímto bezpečným a poměrně nenáročným způsobem ještě v době, kdy člověk vydělává a má možnost volby, jak s příjmy naloží. Částka, která by měla do úspor směřovat, by měla být tak vysoká, aby její následné dlouhodobé odčerpávání znamenalo pro člověka v období seniorského věku poměrně významnou složku jeho vlastního rozpočtu. To je nesporně první důvod.

Zůstaňme u něj ještě chvíli a ptejme se, v čem je však zvláštnost připojištění? Srovnejme to: jestliže u většiny ostatních způsobů spoření (která snad mohou být i krátkodobě výnosnější, ale obvykle o to rizikovější) je případné nedosažení zamýšlené mety sice krajně nežádoucí a vždy nepříjemné, tak v zásadě se až tak moc neděje. Jestli například někdo i více let šetří třeba na nákup nového automobilu formou nákupu a prodeje akcií či obligací a očekávaný výnos se nejen nedostaví, ale jejich prodejní ceny dokonce nebudou krýt ani dřívější náklady na jejich pořízení, pak se jednoduše koupě vozu odloží a bude se dál jezdit ve starém či se koupí něco levnějšího v autobazaru. Obecněji řečeno: to, zda cíle investování dosaženo bude či nebude, nemá pro člověka snad existenční důsledky.

U penzijního připojištění je to jinak. Je velká jistota, že občan své úspory navýšené díky různým formám státní podpory i podílům na výnosech z hospodaření penzijního fondu také uvidí a bude si jich moci užívat. Penzijní připojištění v tomto směru nepatří mezi nějaké rizikové investice, to je spíše sázka na jistotu.

Druhým důvodem, proč se připojistit, je: příjmy z penzijního připojištění bude člověk nezbytně potřebovat.

Jak si ukážeme za chvíli, člověk s běžným příjmem bez přilepšení v podobě pravidelné výplaty dávek z penzijního připojištění by byl při žití jen ze svého starobního důchodu blízko hranice životního minima. Tady proto neexistuje alternativa. Všechny propočty, které byly provedeny ve vztahu k budoucím příjmům seniorů již v horizontu nejbližších deseti – dvaceti let (a tím více v delším období) vcelku jednoznačně vypovídají o tom, že bude nejspíš krajně obtížné zabránit poklesu podílu průměrného starobního důchodu k průměrné mzdě zaměstnanců. Důvod? Nepříznivě se vyvíjející demografické složení české populace, kdy se citelně zhorší tzv. míra závislosti, tj. početní poměr mezi důchodci – jejichž počet narůstá, a plátci pojistného (zaměstnanci plus osoby samostatně výdělečně činné) – jejichž počet bude dlouhodobě klesat a vzájemný podíl zhoršovat.

Aby byla aspoň rámcová představa o očekávaných rozměrech nastávající změny, uveďme si v grafu jednu z prognóz předpokládaného vývoje v příštích dvaceti letech. To je horizont, ve kterém uvažujeme jen o nejbližší generaci důchodců, to znamená těch, kteří jsou nyní ve věku krátce po čtyřicítce a starší. Ti za předpokladu, že se nezmění věková hranice daná nyní zákonem č. 155/1995 Sb., do roku 2020 nejpozději v 62 letech získají zřejmě nárok na odchod do starobního důchodu – a budou jen s obavami sledovat, jak se budou početně vyvíjet ročníky v produktivním věku.

Graf č. 5 Prognóza podílu generace seniorů, tj. osob pobírajících starobní důchod, na počtu osob platících pojistné (koeficient závislosti) v horizontu příštích 20 let


Pramen: Pracovní podklady Ministerstva práce a sociálních věcí

Jestli se až dosud koeficient závislosti pohyboval okolo hodnoty 0,5 – což lze interpretovat tak, že v průměru na jednoho důchodce připadaly asi dvě výdělečně činné osoby platící daň na sociální pojištění (1 : 2 = 0,5), pak v nejbližších letech se tento podíl bude zvyšovat až k hranici 0,6 až 0,7. Znamená to, že v průměru na každé dva důchodce připadnou okolo roku 2020 jen tři výdělečně činné osoby (2 : 3 = 0,67). Největší urychlení lze očekávat před rokem 2010 (v návaznosti na početně silné poválečné populační ročníky nabývající nároku na starobní důchod právě kolem roku 2010).

Nejde však jen o absolutní počty těch, kteří budou ve věku seniorském, vůči těm, kteří budou v pracovním poměru, ale jde o závažný obecný problém stárnutí společnosti, který má vedle ekonomického i řadu dalších rozměrů (bytový, zdravotní péče, dopravy atd.).

Konečně třetí argument pro penzijní připojištění vyplývající přímo z argumentu druhého: v budoucnu budou pro seniory chybět peníze.

Na tom, aby se člověk připojistil, nemá snad zájem jen on sám, či jeho nejbližší, třeba ti mladší z rodiny (byť jistě ocení, že si připojištěný vlastně dobrovolně omezuje svoji dnešní spotřebu a ukládá peníze na léta, která teprve přijdou), ale zájem má také stát. Ten se velice zajímá, nakolik se jeho občané starají o svou finanční budoucnost a jaká zátěž na něj čeká v budoucnu v podobě sociálních výdajů. Právě informace plynoucí z předchozích grafů vedly zákonodárné orgány opakovaně k rozhodnutí začít podporovat dobrovolné úspory občanů v penzijním připojištění. Každý rok bylo ve státním rozpočtu bez ohledu na trvalou napjatost mezi příjmy a výdaji vyčleňováno okolo 2 miliard korun, které pak byly prostřednictvím penzijních fondů převáděny na účty účastníků (viz graf č. 11). V létě 1999 (s účinností od 1. ledna 2000) byly upraveny podmínky tak, aby i již připojištění účastníci v případě, že upraví svůj smluvní vztah v souvislosti s novými požadavky obsaženými v novele, mohli opět dostávat tentokrát již trvale navýšený státní příspěvek a všichni případně i daňové úlevy. Proto do třetice: je dobré se připojistit i proto, že se tu nabízí možnost využít velkorysou státní podporu, a to takovou, že z penzijního připojištění dělá i díky státnímu příspěvku jednu z nejlukrativnějších a přitom jednu z nejbezpečnějších investičních příležitostí, navíc snadno dostupnou doslova pro každého dospělého občana.

Je pro Vás penzijní připojištění výhodným produktem? V jakém věku je podle Vás vhodné začít spořit na penzi? Jak by měl stát řešit krizi důchodového systému?


Úryvek je z knihy Penzijní připojištění vydané nakladatelstvím Grada Publishing, které vydává další publikace v edici FINANCE např:
Dokumentární akreditiv v praxi
Finanční rizika
Finanční matematika pro každého - 3. rozšířené vydání