Za dobu působení na Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), kde má na starosti styk s veřejností, se jí narodily dvě děti, Nela a Filip. Rodinu a kariéru vyvažuje Marta Miklušáková nejen v praxi, ale i prací v nadačním fondu na podporu rovných příležitostí.
Kdy jste se po narození dětí vrátila do zaměstnání a na jaký úvazek?
OSN má vlastní systém mateřské a rodičovské dovolené, trvá přibližně tři měsíce po narození dítěte. Sama jsem si ji u obou svých dětí prodloužila na šest měsíců, a z řádné dovolené a formou neplaceného volna. Jakmile bylo dceři půl roku, vrátila jsem se do práce a totéž se později opakovalo u syna. OSN, respektive UNHCR však umožňuje, aby do prvního roku dítěte byla plná pracovní doba jen šest hodin denně, ne standardních osm.
Jak obtížné je ve vaší pozici slaďovat osobní život s kariérou?
Systém, který nabízí můj zaměstnavatel, mi zcela vyhovuje a myslím, že se mně i manželovi daří práci i rodinný život skloubit bez větších obtíží. Obrovskou zásluhu na tom však má i paní, která se nám po celou tu dobu o děti stará v době naší nepřítomnosti, tedy čtyři hodiny denně. Výhoda je, že manžel má pružnou pracovní dobu. „Sladění“ rodinného života s prací za takových podmínek není věru žádné umění.
Opravdu to jde tak snadno?
Způsob, kterým péči o děti a práci kombinujeme u nás doma, jsme si sami vybrali. Mnohem obdivuhodnější mi připadají ženy, jež jsou na výchovu dětí samy a nemají možnost či prostředky svobodně si zvolit způsob, který by jim připadal nejvhodnější. Hluboce obdivuji matky vstávající za tmy, aby děti vypravily do jeslí, samy potom tráví většinu dne za pokladnou nějakého hypermarketu, kde si ani nemohou dojít na záchod, pak sprintem pokračují zpět domů a samy statečně a dobře zajišťují chod domácnosti a starají se o děti.
Další věc je, že možnost svěřit děti do péče někoho, komu plně důvěřujete, ať už je to paní na hlídání, nebo učitelka v jeslích, je stále ještě výjimečná. S úrovní péče v mnoha jeslích či školkách nejsou rodiče spokojeni a služby soukromých zařízení jsou drahé.
Podporuje váš zaměstnavatel rodiče i poté, co děti dovrší jeden rok?
V UNHCR existuje několik modelů takzvané pružné pracovní doby, které mohou zaměstnanci za svolení svého nadřízeného využívat. Mezi ně patří třeba – byť v omezené míře – práce z domova nebo možnost „napracovat“ si úkoly a potom čerpat volno.
Který program nebo přístup vašeho zaměstnavatele byste doporučila i jiným firmám?
Domnívám se, že vždy záleží na typu pracoviště a především na pracovní náplni daného člověka. Bezpochyby existuje řada profesí, které nelze vykonávat jinde než přímo na pracovišti. Ale v obecné rovině bych doporučovala, aby byli zaměstnavatelé v rámci možností maximálně otevřeni pružné pracovní době, a to nejenom u rodičů malých dětí. Vyplatí se jim to.
Pokud netrvají na klasické pracovní době, udrží si kvalitní pracovníky, kteří by třeba v případě nějaké mimořádné události v rodině museli zaměstnání opustit a hledat si jiné. Budou mít daleko více zájemců o zaměstnání, a tudíž i větší možnost výběru. Pokud takto vyjdou zaměstnancům vstříc, posílí to i dobré vztahy v práci.
V čem vás inspiruje a ovlivňuje kontakt s představiteli komisariátu OSN pro uprchlíky?
Kontakt s kolegy, kteří představují pestré mezinárodní společenství, je samozřejmě obohacující. Člověk často vidí, že to, co vlivem prostředí sám považuje za normu, mohou lidé odjinud posuzovat úplně jinak. Zatímco oproti běžným českým zaměstnancům se mohu občas cítit jako krkavčí matka, v prostředí UNHCR byly mé půlroční mateřské dovolené naopak nezvykle dlouhé. Kontakt s cizinci považuji vždy za velice zajímavý, protože taková konfrontace vlastních názorů s jinými představami a životním stylem každému člověku nutně rozšiřuje obzory a dává mu také určitý nadhled.
Kariéra versus rodina: Marta Miklušáková
Od roku 2001 je pověřena stykem s veřejností na Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Zkušenosti sbírala v nevládní organizaci, státní správě i na akademické půdě. Je členkou expertní komise nadačního fondu podporujícího rovné příležitosti žen a mužů.
