Nataša Od prvního dne jsem v zajetí zvířat
Nataša Velenská je vrchní chovatelka plazů a obojživelníků. V pražské zoologické zahradě pracuje od roku 1979. "Hned jak jsem se stala plnoletou, zamířila jsem na letní brigádu do zoo. Měla jsem ji pojištěnou přímluvou kamarádky mé maminky u tehdejšího pana ředitele Veselovského. Jenže nevím proč, přidělili mě k zahradníkům a já jsem nedokázala nahlas upozornit na svou protekci. Musela jsem s těmi hráběmi vypadat jako ztělesněné neštěstí, neboť se u mě asi po hodině zastavil vousatý chlápek a ptal se mě, co se mi stalo. Tak jsem na něj vychrlila, jak moc jsem se těšila ke zvířatům a teď...," vzpomíná Nataša.
Tehdy jí ten pán, byl to ředitel zoo, zavedl k žirafám a antilopám. Na rozdíl od ostatních nováčků mohla dělat hned mezi zvířaty, samozřejmě společně se stálým ošetřovatelem. "Takže jsem se hned první den prošla mezi antilopami, dozvěděla se, že Bedřich se musí lákat domů, aby se na noc zavřel ve stáji, byla jsem upozorněna na uměle odchovaného srnce, který ztratil respekt z lidí a občas se stalo, že se musel chovatel před jeho egem a ostrými parůžky uchýlit do bezpečí na sebe převráceného kovového kolečka. A dozvěděla jsem se také, že zvířata, zvláště plaší špringboci, antilopy skákavé, o vás musí v každém okamžiku vědět, což jsem řešila hlasitým zpěvem a recitací," říká žena, která kromě mateřských dovolených pracuje v zoo nepřetržitě už 35 let.
Může se hoditNajděte si práci, která Vás bude bavit na jobDNES.cz. Zaujměte potenciálního zaměstnavatele. Vygenerujte si zdarma životopis na jobDNES.cz |
"Vzpomínám si, jak mě už první den, překvapilo, jak zvířata z bezprostřední blízkosti vypadají mnohem větší, než když jsou za plotem, a že být chovatelem v zoo je pěkně těžká práce. A velmi rychle jsem také pochopila, že vztahy si musíte se zvířaty vytvořit sám, cizí zkušenosti jsou mnohdy nepřenosné, a že zvířata obvykle ženy a děti berou jinak než mužskou populaci, zvláště tu dominantní," říká Nataša Velenská. Dodnes prý žasne nad tím, jak ji zvířata od prvního okamžiku přijala mezi sebe. "Ono je to u mě trochu jinak, zatímco ona jsou v mé péči, já jsem v jejich zajetí,“ dodává Nataša.
Zuzana Zapomněla jsem všechna slova
Zuzana Holíková byla to ráno, kdy šla na první setkání s klientkami, nervózní. Poprvé totiž měla předstoupila před skupinu žen a proškolit je v používání vlasové kosmetiky. Do té doby nikdy před posluchači nemluvila, pracovala jako kadeřnice. Ale chtěla zkusit něco jiného, posunout se dál, a tak se stala pro jednu kosmetickou firmu technoložkou-školitelkou. "Přišel ten okamžik a já měla začít mluvit. Asi třikrát jsem se hluboce nadechla. Úvod jsem měla pečlivě naučený, ale nervozita udělala své. Při druhé větě jsem se zakoktala, a hned nato jsem ztratila veškerá slova. Byla prostě fuč," vzpomíná mladá žena.
Chvíli tápala v paměti a pak se omluvila a přiznala k výpadku. "Řekla jsem, že je to mé první školení a jedna z těch žen odvětila, že je to v pohodě a normální. Tím mi pomohla, atmosféra se uvolnila a najednou to šlo," říká Zuzana. Teď už školí pátý měsíc a trému mívá minimálně.
"Někdy se nervuji tím, že začnu přemýšlet, jací tam asi budou lidé, zda budou dobře naladěni, na co se budou ptát, co je bude zajímat nebo zda budou úplně mlčet a dávat najevo, že všechno znají a umějí," vypráví Zuzka, která je se svou prací spokojena. "Každé to setkání je jiné, jinak zajímavé, a to mě na té práci ohromně baví," dodává.
Kazimír Jména kolegů se mi postupně vybavila
Kazimír Krysta si na svůj první den v práci vzpomíná, jako by to bylo včera. "Vedoucí mě vodil po kancelářích a seznamoval s přibližně osmdesáti kolegy. Úsměv většiny z nich vzbudilo mé nezvyklé jméno. Na rozkoukání ani zapamatování jmen jsem neměl moc času, informace a úkoly se začaly hrnout hned první den. Bylo toho na mě najednou opravdu hodně. Naštěstí mi zapomenuté informace z prvního dne postupně osvěžil kolega, kterého jsem v týmu nahrazoval," vzpomíná na své začátky dvaadvacetiletý Kazimír.
Do společnosti Digital Communications, která se zabývá on-line komunikací, nastoupil v prosinci 2012. Hledali tam tehdy člověka na správu sociálních sítí, tak mladík zkontaktoval známého, poslal mu životopis a čekal, jestli zazvoní telefon. "Naštěstí zazvonil a já šel na pohovor. Ptali se mě na klasické otázky typu co umím, jak moc tomu rozumím, kde se vidím za pět let a podobně. Vzhledem k tomu, že jsem před tím pracoval v oblasti počítačových her a nadřízený si taky občas rád něco zahraje, měl jsem vyhráno," dodává Kazimír.
Milan Nevyhnul jsem se kritickým poznámkám hráčů
Poker byl pro Milana Skácela nejdříve koníček. Ale bavilo ho to čím dál víc, a tak se rozhodl, že se stane pokerovým dealerem. Tedy člověkem, který rozdává karty a řídí hru. "Chtěl jsem být prostě součástí pokerové komunity a věřil jsem, že bych práci dealera hravě zvládnul. Napsal jsem do několika brněnských heren, zda by o mě neměli zájem. Po měsíci mi zazvonil telefon a tam se ozval majitel jednoho pokerového klubu: Za dvě hodiny buďte tady," vzpomíná třiadvacetiletý mladík. Rychle se sbalil a vyrazil na cestu.
"Šéf mě nechal rozdávat můj první pokerový turnaj a dohlížel na mě, jak mi to jde. Moje představy o tomto řemesle poměrně rychle narazily na tvrdou zeď reality. Najednou jsem musel uhlídat spoustu věcí, kromě rychlého míchání a rozdávání karet bylo ještě třeba sledovat celou hru, správně počítat žetony, pohotově reagovat. No nebylo to jednoduché," říká Milan.
Prostředí pro něj nebylo neznámé, do klubu chodil dříve jako hráč. "Přesto jsem se první den nevyhnul poznámkám některých hráčů o tom, jak jsem rychlý. Mysleli to ironicky. Rozdávání karet a počítání žetonů totiž z pozice dealera není tak jednoduché, jak by se na první pohled běžného hráče zdálo," vysvětluje mladík, který karty rozdává už pět let. "I když je tu pár nevýhod, jako že jde o práci v noci a člověk má odlišný životní rytmus, pořád mě to baví."
Agáta Kopírovat mě učili třikrát
Agáta Hauerová dlouho doučovala češtinu a angličtinu, byla také šéfredaktorkou webového magazínu zaměřeného na studenty a pracovala na volné noze jako správce sociálních sítí pro nejrůznější klienty od kosmetických firem až po časopis o alternativním životním stylu. V září loňského roku pak přišel den, kdy našla nové místo v České pojišťovně.
"Měla jsem velké obavy, jak zapadnu do korporátního prostředí, se kterým jsem neměla do té doby žádnou zkušenost. Bála jsem se, jací budou kolegové a hlavně jak se dokážu přizpůsobit pravidelné pracovní době "od do". A bála jsem se také práce v openspace kanceláři, která ve mě vyvolávala pocit pekla na zemi, kde se každý krčí ve své kóji a nikdo s nikým neprohodí přátelského slova," říká Agáta, která nyní pracuje jako specialistka interní komunikace. Ale právě kolegové jí prý na začátku pomohli překonat množství trapasů a nepříjemných situací.
"Třikrát mi museli vysvětlit, jak funguje kopírka. Přesto byli velmi ochotní. Když pro ostatní v kanceláři nejste od začátku zjevením, ale regulérním kolegou, hodně to potěší a dodá sebevědomí," vzpomíná žena. Po prvním dni, kdy ji zavalila snad tuna informací a kdy dostala první úkoly, odcházela z práce lehce nervózní, ale přitom vlastně nadšená. "Celý den, který jsem v zaměstnání strávila, mi totiž přinášel jednu výzvu za druhou. A výzvy, ty já miluju," dodává Agáta.
Petr Představil jsem se celému pivovaru, od sklepa až po půdu
Bylo to na svátek práce, přesně před dvaceti lety. Petr Kostelecký tehdy zrovna procházel branami Pivovaru Litovel jako jeho nový sládek a dmul se pýchou. "Popravdě netuším, co tehdy mistry pivovarníky, pány Nohela a Koutka, přimělo k tomu, že mě přijali. Mohlo to být mými zkušenostmi z Pivovaru Vsetín a roční praxí ve Starobrně, ale ať už tím důvodem bylo cokoli, jsem za jejich tehdejší důvěru vděčný. Jako jeden z nejmladších sládků v republice jsem vedle hrdosti zažíval ten první den i nervozitu. Najednou jsem cítil velkou odpovědnost," vzpomíná dnes šestačtyřicetiletý muž.
Zbavit se té prvotní nervozity z nového místa mu pomohli ostatní zaměstnanci. Prý ho hezky přijali. A co musel Petr Kostelecký první den dělat? "Můj první úkol byl poměrně jednoduchý. Všem jsem se musel v pivovaru představit. Prošel jsem ho od sklepa po střechu, seznámil se se všemi odděleními a začal nasávat atmosféru místa. Vzpomínám si, že mě tehdy ohromilo, jak mohutným organismem pivovar je a jak náročné je sladit všechny činnosti tak, aby z něj mohlo odejít dobré pivo," vzpomíná litovelský sládek, pro něhož je pivo celoživotní vášní. A ochutnává ho nejen v práci, ale i s přáteli v restauracích po večerech.
A jaké jsou vaše zážitky z nástupu do nové práce? Podělte se o ně v diskuzi.
