„Pokud mi na pokladně vyběhne jiná cena, než byla na regálu, nehnou se mnou, dokud neuznají, že mám pravdu já – můj muž by o tom mohl vyprávět,“ říká Jana Příhodová, která je ředitelkou ČOI . „Stejně tak by si mohl vyhádat svá práva kdokoli jiný, ne každý má na to ale povahu. Proto tu musí být organizace, jako je Česká obchodní inspekce,“ dodává.
Kontroloři on-line
Váš nástup do čela České obchodní inspekce byl spojen s větším personálním zemětřesením, v institucích spadajících pod ministerstvo průmyslu a obchodu, které nastalo poté, co se jeho vedení ujal nový ministr – Martin Říman. Ten kromě vašeho předchůdce Petra Pěkného odvolal i ředitele CzechInvestu Tomáše Hrudu.
Ono to zase tak velké zemětřesení nebylo – jen tyto dvě změny. A celé se to odehrálo v rámci jedné budovy (smích).
S novým vedením většinou přicházejí změny. Co hodláte měnit vy?
Mým snem je udělat z této instituce moderní kontrolní orgán, který bude mít odpovídající počítačové vybavení a dostatečně kapacitní počítačové sítě – protože to je přesně to, co tu v tuto chvíli chybí. My se teď snažíme na poslední chvíli najít ještě v letošním rozpočtu peníze na to, abychom posílili počítačové sítě na všech inspektorátech a mohli inspektory v terénu vybavit notebooky, a umožnit tak propojení inspektora s jeho přímým nadřízeným přes počítač. Inspirací je nám potravinářská inspekce, jejíž kontroloři už notebooky mají, a mohou tak napsat protokol, a ten rovnou po síti odeslat svému nadřízenému.
Vaši inspektoři tuto možnost nemají?
Ne, bohužel. U nás stále pracují s tužkou a papírem, což není dobře. Ve srovnání s dalšími kontrolními orgány, se kterými se nám začíná dařit navazovat spolupráci, jsme v tomto ohledu hodně pozadu, musím říct, že tato organizace tu poněkud zaspala dobu. Samotnou mě překvapilo, jak nedostatečné je počítačové vybavení a jak nedostatečné je jeho využívání – nejen v terénu, ale i na jednotlivých inspektorátech nebo tady na ředitelství zůstala stále řada věcí na úrovni tužky a papíru a prohrabávání se stohy spisů.
Až dosud tu například neexistovala databáze pokut, databáze správních řízení a databáze kontrol – nebo alespoň ne v odpovídající podobě, dával to tu dohromady jeden člověk na koleně a podle toho to taky vypadalo. Když chtěl ředitel vědět, jakým způsobem a zda vůbec byla nějaká firma pokutována a zda už se podobného prohřešku dopustila dříve, musel zajít na právní oddělení, tam si nechat vyhledat spis a prokousat se jím. Nyní máme k dispozici celorepublikovou databázi správních řízení, ze které lze získat přehled o tom, jakým způsobem ředitelé jednotlivých inspektorátů stanovují pokuty a nakolik se výše pokut liší.
Takže chcete s pomocí počítačů dospět k nastavení jednotného metru při pokutování podnikatelských subjektů?
Tak úplně jednotný metr to nebude nikdy – výše pokuty ve správním řízení vždycky bude záviset na rozhodnutí daného ředitele, vždycky budou existovat důvody, proč zrovna tento ředitel rozhodl jinak než v podobném případě jiný, navíc zákon je nastaven tak, že pokuty se mají vztahovat k velikosti firmy a míře zavinění, to vše je potřeba individuálně posoudit... Nicméně toto rozhodování musí mít určité mantinely a výjimky musí být skutečně výjimkami, a nikoli pravidlem.
Když se podíváte na pokuty, které jsou staršího data, a porovnáte je, můžete vidět, že za stejný prohřešek, často i u stejné firmy, je v jednom případě udělena pokuta sto tisíc korun a podruhé o řád nižší. To všechno se dá z té databáze nyní snadno vyčíst. Lze v ní vyhledávat podle firem, podle jednotlivých inspektorátů, ale třeba i podle porušení jednotlivých paragrafů, a můžeme tak snadno vidět, zda někde nedochází v pokutování ke křiklavým rozdílům – a můžeme se pak ptát jednotlivých ředitelů, proč postupovali tak, jak postupovali. A oni už vědí, že pokud se odchýlí od nastavených mantinelů, musí pro to mít dobré zdůvodnění. Samozřejmě, že babička, která prodává jablka u silnice, asi za chybějící cenovku nedostane pokutu 10 000 ve správním řízení – je ale nutné, abychom měli přehled o tom, jak jednotlivé inspektoráty postupují a proč tak činí.
Změní se pod vaším vedením přístup inspektorů ke kontrolám? Budou se snažit za každou cenu odhalit v kontrolovaných provozovnách sebemenší chybu, a tu tvrdě pokutovat, nebo získá inspekce přívětivější tvář?
Inspektoři nemají moc na výběr, zákon o České obchodní inspekci jim ukládá povinnost postihnout jakékoli porušení zákona. Jedině, že by dělal, že něco „jako“ nevidí – což by také nebylo dobře. Jde spíš o posouzení spravedlivé míry sankce za odhalené porušení zákona.
Mezi podnikateli nejsou inspektoři ČOI právě v oblibě – jako ostatně celá tato instituce. Myslíte si, že se toto vnímání někdy změní?
Práce inspektorů skutečně není jednoduchá, obzvlášť na tržištích, když děláme kontroly zaměřené na padělky značkového zboží a podobně, se to často neobejde bez policie a inspektoři musí snést hodně velké množství nenávistných pohledů... Na druhé straně někteří podnikatelé, především obchodní řetězce, říkají – choďte k nám, my pak alespoň získáme zpětnou vazbu, nakolik nám funguje naše interní kontrola. Ale nemyslím si, že nás podnikatelská veřejnost bude někdy vnímat jinak než jako kontrolu – což je něco, co nikdo nemá moc rád.
Ale přesto – nemůže za to i způsob, jakým inspektoři přistupují ke kontrolám?
Samozřejmě, že tu hraje roli i lidský faktory, takže určitě se mezi inspektoři najdou i tací, kteří se nechají unést pocitem momentální moci a jejichž chování se pak rozhodně nedá označit jako profesionální. Ono to už z podstaty jejich profese není jednoduché – na inspektorátu jsou v podřízeném stavu, zatímco když přijde do obchodu nebo do restaurace na kontrolu, najednou on je ten, kdo je tady pán, a zvládnout tento přerod bez toho, aby mu obrazně řečeno příliš nenarostla křídla, není až tak jednoduché.
Proto jsme přistoupili i k různým psychologickým školením a psychologickým testům, vycházíme jim vstříc i pokud projeví ambici doplnit si vzdělání a vystudovat při zaměstnání například vysokou školu – aby si mohli rozšířit obzory a nevnímali svět černobíle. Snažíme se zkrátka dělat všechno pro to, aby nedocházelo při kontrolách k excesům, určitě ale nemůžeme zaručit, že se nic takového nestane, vždy je tu konkrétní člověk, který jde na kontrolu a buď obstojí nebo selže.
Čas od času se v provozovnách objevují falešní inspektoři, zrovna v poslední době se několika takovým případům dostalo i mediální pozornosti. Jsou to spíš výjimečné případy nebo jde o větší problém?
Samozřejmě, že se takové případy čas od času vyskytnou, občas se někdo začne ohánět průkazkou v restauraci při placení, podobné případy se objevily i v potravinářských řetězcích. Je to asi podobně časté jako falešní revizoři, věc, která se občas děje a které asi nikdy úplně nezamezíme. Samozřejmě všichni máme průkazky s různými ochrannými prvky, je ale pravda, že podnikatel většinou nerozezná padělanou průkazku od pravé. Proto, pokud si jen trochu není jistý, že ten, kdo se ohání průkazkou, je skutečně náš inspektor, měl by zavolat řediteli místního inspektorátu a ověřit si, jak se věci mají. Jednak to, zda člověk toho jména vůbec na daném inspektorátu pracuje, a také to, zda má co dělat na daném místě. Inspekce jsou totiž prováděny podle plánu, který má ředitel k dispozici.
Na základě čeho by ale měl podnikatel pojmout podezření?
Málokdy se už dnes stane, aby inspektor přišel na kontrolu sám – mají povinnost chodit ve dvou, buď s kolegou z inspektorátu, nebo společně s někým z jiné kontrolní instituce, v poslední době se nám podařilo úspěšně rozjet společné kontroly ve spolupráci s potravinářskou inspekcí. To je mimochodem poměrně účinný protikorupční nástroj – ve chvíli, kdy jsou spolu na kontrole dva lidé, kteří jsou každý z jiné instituce, nikoli kolegové z práce, kteří se dobře znají, většinou si nedovolí udělat něco, co by bylo v rozporu s právem, třeba vzít úplatek. Nevědí totiž, jak se ten druhý zachová, jestli ho neudá.
Inspektoři ČOI mají pravomoc udělit blokovou pokutu na místě. Pokud by ji neměli, nemělo by pro podvodníky smysl se za ně vydávat. Proč nenastavit pravidla tak, že by inspektor nepřišel do styku s penězi?
Máte pravdu, že by to bylo do jisté míry řešení, má to ale jeden háček. Blokové pokuty jsou určeny především pro fyzické osoby, u právnických osob se nepoužívají. Jsou do jisté míry šetrnějším způsobem udělení sankce – pokud jde daná věc do správního řízení, vše je pro pokutovaného dražší, protože kromě samotné pokuty platí ještě náklady řízení. Takže namísto blokové pokuty 500 korun za pár chybějících cenovek by podnikatel zaplatil minimálně ještě dalších 1500 korun nákladů na správní řízení.
A co udělovat blokové pokuty na složenku, místo aby se platily inspektorovi na místě? Při policejní kontrole na silnici to možné je, proč to nejde u ČOI?
Když vás ale policie zastaví na silnici třeba za rychlou jízdu, má jistotu, že ten, koho zastavili, je zároveň tím, kdo má být pokutován. U inspekcích ve firmách je riziko, že nebude na místě podnikatel nebo jím pověřená odpovědná osoba, která má kompetenci složenku převzít, a vedlo by to ke sporům o tom, zda podnikatel věděl nebo nevěděl o uložené blokové pokutě, až by s ním nějakou dobu od nezaplacení bylo zahájeno správní řízení. Policisté také mají přesnou identifikaci řidiče, inspektorovi ČOI nemá nikdo povinnost předkládat občanský průkaz, ti mají k dispozici pouze výpis z obchodního rejstříku nebo živnostenský list.
Kde narážíte na největší problémy?
V poslední době se, pro mě překvapivě, hodně zhoršily restaurace, kde už to z našeho pohledu bylo poslední dobou na velmi dobré úrovni, a najednou se na nás začínají opět hrnout stížnosti na předražování, nedodržování hmotnosti, na to, že v řízku není skoro žádné maso, ale samá strouhanka... Hlavně v Praze a ve středních Čechách je předražování v restauracích velice časté.
Přitom právě v Praze je restaurací hodně a panuje tu mezi nimi silná konkurence. Možná paradoxně právě proto, konkurence je silná, zároveň chce každý vydělat, tak zkouší, co ještě zákazník unese.
Nemělo by být ale věcí zákazníků, aby si vydobyl svá práva? Na nich v konečném důsledku záleží, co si nechají líbit. Opravdu si myslíte, že by to bez vašich kontrol nešlo?
Je pravda, že platí, že si každý dovolí jen to, kam až ho pustí ten druhý. Ne každý člověk je ale ochoten, a hlavně schopen jít do konfliktu a soudit se – tady hraje roli i to, zda má šanci domoct se svých práv například v případě neuznané reklamace soudně za dva měsíce nebo za pět let. Ne každý spotřebitel má také povahu na to, aby se skutečně uměl porvat za svá práva – a pak tu musí být někdo, kdo to může udělat do jisté míry za něj. Nikde ve světě nefunguje trh ponechán jen sám sobě bez jakékoli kontroly, i ve Spojených státech amerických jsou nastaveny kontrolní mechanismy. Protože snahou podnikatele je především vydělat – a mnohdy za jakoukoli cenu.
A snahou některých spotřebitelů je mít všechno nejlépe zadarmo.
I to je samozřejmě pravda (smích). Samozřejmě i spotřebitelé by si měli uvědomit, že nikdy nic není zadarmo, a stejně tak, že platí rčení, že nikdo není tak bohatý, aby si mohl kupovat levné věci. Pokud nakupují tam, kde je to podezřele levné, nemohou se do jisté míry divit, že pak zboží nesplňuje jejich požadavky a že jsou problémy s reklamací. Určitým problémovým typům obchodů je lepší se raději vyhnout.
Není to tak dávno, co se v hledáčku kontrolních institucí octly především slevové akce v nákupních řetězcích. Stále jsou pod vaším dozorem?
Řetězce jsou neustále pod přísným dohledem – a stále na ně chodí stížnosti. Běžný úkaz je, že cena uvedená na výrobku neodpovídá ceně, která pak vyskočí při placení na pokladně. Do jisté míry to chápu, protože je skutečně složité v tom obrovském množství položek, u kterých se mění ceny prakticky denně, zajistit, aby všechno přesně sedělo – na druhé straně to není důvod, abychom je nějak omlouvali a přivírali nad tím oči.
V minulosti také Česká obchodní inspekce rozvířila hladinu veřejného mínění některými kauzami – naposledy to bylo zveřejněním informace o nebezpečných kočárcích pro děti počátkem letošního roku...
Kočárky jsou moje černá můra. Na počátku byla obrovská aféra rozpoutaná ČOI s tím, kolik kočárků je nebezpečných, a budou se zakazovat, nakonec zůstalo u dvou typů a my teď ostatním píšeme omluvné dopisy. Je to velký problém, protože každý podnikatel nějakou dobu, třeba i několik let, buduje jméno své firmy a my pak takovýmto krokem můžeme celé tohle jeho úsilí zničit během několika málo minut. Je hrozně lehké pošpinit nějakou firmu v médiích – a i když se nakonec ukáže, že se věci mají jinak, je pro danou firmu velice obtížné získat ztracenou důvěru zákazníků zpět. Jakmile na někoho jednou ukážete prstem s tím, že to je ten špatný, tak už na něm ten stín obvinění vždycky zůstane. To, že pak přiznáte – pardon, my jsme se spletli – už to nikdy dostatečně nesmaže. Takže rozhodně nejsem příznivcem toho, aby naši inspektoři nastoupili tímto razantním stylem a vyrobili mediální kauzu ve chvíli, kdy ještě není jisté, jak se věci mají. Pokud je jasně prokázáno, že je některý výrobek škodlivý, je samozřejmě nutné to okamžitě zveřejnit – ale ne dřív, než jsme si stoprocentně jistí. Ne, že mám pocit, že možná není vše úplně v pořádku a okamžitě rozhlásím, že firma XY vyrábí nebezpečné výrobky.
|
CV RNDr. Jana Příhodová Ve funkci ústřední ředitelky České obchodní inspekce působí od dubna letošního roku. Vystudovala Přírodovědnou fakultu Univerzity Karlovy, zkušenosti z oblasti kontroly získala nejprve v terénu jako řadová inspektorka České obchodní inspekce. Této práci se věnovala v letech 1992 až 1994. Následně působila na ředitelství České inspekce životního prostředí, na ministerstvu životního prostředí a od roku 2006 také na ministerstvu průmyslu a obchodu. Po komunálních volbách v roce 1998 se stala členkou zastupitelstva Prahy 1, kde působí dosud. V letech 2000 až 2006 působila ve funkci zástupce starosty MČ Praha 1 za ODS. Je vdaná a má dvě děti. Dříve se závodně věnovala košíkové, dnes už ji hraje jen rekreačně. Ráda čte a poslouchá hudbu. |
