Ilustrační snímek

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Signály lži: jak prokouknout, že vás někdo vodí za nos

  • 30
Rozpoznat, že vám někdo lže, je jednou z nejdůležitějších lidských dovedností. Pokud to umíte, v práci, v podnikání ani v osobním životě nesednete nikomu na lep. Máte-li ovšem s rozpoznáním lhářů problémy, nezoufejte, dá se to naučit. Jaké příznaky lháře prozradí, přibližuje psycholog Jan Urban.

Rozpoznat lež bývá složité především tehdy, když druhá osoba mluví o věci, o které toho příliš nevíme, a nijak si zjevně neprotiřečí. V této situaci jsme zpravidla odkázáni na schopnost rozeznat lež podle projevů neverbálních, tedy „řeči těla“. Psychologické průzkumy ukázaly, že tato schopnost, není-li pěstována, nebývá vysoká. V téměř polovině případů tak zůstává lež, která není z obsahu sdělení bezprostředně zřejmá, nepoznána.

Schopnost čelit klamání však lze rozvíjet. Důležité jsou přitom především dva předpoklady:

  1. Vlastnímu obelhávání nenahrávat.
  2. Soustředit se na projevy, které sklonu klamat nasvědčují.

Známé konstatování, připisované G. B. Shawovi, říká, že inteligentní lidé vědí, že mohou věřit jen polovině toho, co slyší. Velmi inteligentní lidé pak navíc vědí i to, o kterou polovinu se jedná. Ke sdělením, která slyšíme, je proto třeba přistupovat kriticky. Platí to především tehdy, pokud se v nich mohou odrážet zájmy těch, kteří je pronášejí.

Úrodnou půdu pro vlastní oklamání si často vytváříme především tím, že určitým tvrzením druhé strany věřit chceme. Nejčastěji proto, že nám nabízejí jednoduchá – a většinou nefungující – řešení našich problémů. Do téže kategorie patří sklon důvěřovat osobám, které nám jsou z nejrůznějších důvodů sympatické, a zapomínat na to, že i sympatičtí lidé mohou občas klamat. Sklonu nechat se oklamat napomáhá často i to, že od osob, kterým chceme věřit, nevyžadujeme detaily, jejichž neznalost nebo nepřesvědčivost by je možná rychle a snadno prozradily.

Lháře prozradí neverbální projevy

Sledováním neverbálních projevů, především výrazu tváře, pohybů těla a tónu hlasu, lze podle průzkumů většinu nepravdivých tvrzení odhalit. Své neverbální projevy lidé totiž většinou nemají zcela pod kontrolou: i když lžou, jejich tělo nelže.

Jan Urban (1953)

  • Autor publikací Přestaňte se v práci stresovat a Jak lépe naložit s časem.
  • Věnuje se personálnímu a manažerskému poradenství a firemnímu vzdělávání.
  • Je absolventem VŠE Praha a Filosofické fakulty UK, obor psychologie práce a řízení.
Docent Jan Urban je autorem publikace Ekonomie bez mýtů a iluzí s podtitulem Co...

Východiskem je sledovat neverbální projevy dané osoby v „normální“ situaci, tedy hovoří-li o neutrálním tématu, a porovnat je s projevy, jimiž provází sdělení, kterým si nejsme jisti. Jde o podobnou metodu, jakou využívají policejní detektory lži, porovnávající fyziologické reakce osob na běžná a citlivá témata. O sklonu lhát tak může svědčit například náhlá změna tempa hovoru, tedy tendence hovořit najednou rychleji nebo naopak pomaleji, náhlá změna ve frekvenci mrkání nebo v poloze hlavy.

K projevům toho, že osoba neříká (celou) pravdu, patří zpravidla i zvýšený pohybový neklid svědčící o její nervozitě, nebo naopak strnulé držení těla, které je známkou toho, že se více soustředí na to, co říká. Podobným příznakem je zvýšené držení jednoho z ramen, nezcela přirozený, například zvýšený tón hlasu, nebo nepravidelné, zrychlené nebo prohloubené dýchání.

Výmluvným příznakem sklonu ke lži je vyhýbání se očnímu kontaktu. O této okolnosti však lidé, kteří často a záměrně klamou, zpravidla vědí, a svůj oční kontakt se v okamžiku, kdy nemluví pravdu, snaží naopak posílit. Prozradí je však často snaha upírat svůj zrak na druhou osobu příliš úporně, jakoby ve snaze ji hypnotizovat.

Čtěte také

Symptomem neupřímnosti je zpravidla i sklon sahat si rukama do obličeje, především na nos nebo ústa, škrábat se na hlavě, či zaujímat během řeči obranné postoje, například zkřížením rukou nebo záklonem těla. V posledně uvedeném případě jde o instinktivní reakci snažící chránit se před útokem. Lháři, kteří se rozčílí, například proto, že se jim nedaří nás přesvědčit, mají sklon zdvihat prst.

Jedním z nejvýraznějších neverbálních projevů svědčících o sklonu nemluvit pravdu je způsob, jakým se osoba usmívá. O tendenci předstírat svědčí hraný či umělý úsměv, který se od skutečného liší tím, že nezapojuje všechny obličejové svaly. Předstíraný úsměv využívá především svaly kolem úst, nikoli svaly očí a svaly kolem nich. Osoba, která předstírá, se proto „nesměje očima“.

Lháře prozradí způsob řeči

K neverbálním projevům signalizujícím sklon nemluvit pravdu lze řadit i některé slovní projevy, které se netýkají obsahu, ale způsobu vyjadřování.

K těm nejjednodušším patří zpravidla zhoršená schopnost vyjadřovat se (někdy i snížená schopnost mluvit v důsledku vyschnutí úst), která je jednou z nejčastějších reakcí na stres. Zkušení lháři mají naopak často tendenci hovořit příliš, a domnívat se, že nás svou hovorností či zdánlivou otevřeností přesvědčí. K typickým projevům tohoto sklonu bývá i snaha zahrnout nás detaily, které jsou v dané situaci nepodstatné, nebo o které jsme je nežádali.

Slovním projevem naznačujícím sklon ke lži bývá i tendence opakovat slova či útržky vět, které pronesla druhá strana. Jde často o podvědomou snahu přesvědčit tím protistranu o vlastní poctivosti.

O zvýšené tendenci nemluvit pravdu svědčí v neposlední řadě i sklon vymlouvat se na chyby či opomenutí druhých. Osoby se sklonem k neupřímnosti nejsou ochotny přiznat svou chybu a své nedostatky připisují ostatním. Za svůj sklon nemluvit pravdu se však ve skrytu duše stydí, a jejich sklon obviňovat ze svých pochybení ostatní v důsledku toho narůstá.