Zní to možná banálně, ale peníze jsou peníze. Jejich hodnota je stejná bez ohledu na to, odkud přicházejí a na co je vydáváme. Lidé se však tohoto pravidla velmi často nedrží. Jednají na základě „mentálního účetnictví“, a řadí peníze do určitých „škatulek“. A zacházejí pak s nimi podle toho, do které škatulky je přiřadili. Jejich finanční rozhodování tak přestává být rozumné.
Nejzřetelnější bývá tato skutečnost v situacích, které všichni známe: získáme určité peníze, se kterými jsme nepočítali. Může jít o dar, výhru, dědictví, nečekaný přeplatek za energii, vrácení na dani apod. Tyto peníze mají zcela stejnou hodnotu jako peníze, které jsme získali jinak, například svou prací. Není proto žádný důvod s nimi jinak zacházet. V případě přeplatků jde dokonce o peníze, které jsme si možná těžce vydělali.
Čtěte také |
Náš přístup k těmto penězům však přesto bývá „volnější“, a méně odpovědný. I když bychom je mohli (či měli) použít na věci závažné a osobně důležité, například splacení úvěru, máme sklon je vydávat lehkomyslněji. Jde-li o peníze, které jsme vyhráli, pak nám možná ani nevadí, že o ně další hrou opět přijdeme. Přestože jsou to naše, nikoli „vyhrané“ peníze.
Racionálně k tomuto zacházení s penězi není žádný důvod. Jediným důvodem je naše „mentální účetnictví“. I když jde o stejné peníze jako jakékoli jiné, v našich mentálních účtech či osobních finančních plánech vystupují jinak. Jinak s nimi proto – ke své škodě – i zacházíme.
Mentální rozpočtování
Splňte si své snyZačněte investovat ještě dnes. Na Finmarket.cz vám zdarma poradíme. |
Podobně pracuje mentální účetnictví i při rozpočtování našich výdajů. I zde platí (či mělo by platit), že vydávané peníze jsou zcela stejné bez ohledu na to, kam směřují. Lidé si však přesto, často aniž si to uvědomují, své výdaje často rozdělují do určitých skupin či položek. A rozhodují se pak nikoli na základě toho, jaké výdajové možnosti nebo potřeby se jim naskýtají, ale podle toho, zda daný výdaj odpovídá jejich předem vytvořenému „mentálnímu rozpočtu“.
Ilustrujme to následující situací, ověřenou i experimentálně. Představme si, že jsme přišli do kina a zjistili, že jsme lístek na představení ztratili. Chceme-li představení spatřit, nezbývá, než si ho koupit ještě jednou. A představme si podobnou situaci, kdy přijdeme do kina a zjistíme, že jsme stejnou částku, která odpovídá ceně lístku, někde vytrousili.
Jan Urban (1953)
 |
Většina lidí bude reagovat tak, že nákup lístku v prvé situaci bude zvažovat a mnozí se možná rozhodnou, že si ho podruhé již nekoupí. Druhá situace sice také není příjemná, rozhodnutí o koupi lístku však většinou neovlivní.
Z čistě finančního hlediska jsou přitom obě situace (či obě ztráty) zcela stejné. Není proto důvod, abychom na ně reagovali jinak. V první situaci však s přihlédnutím k tomu, že jsme svůj „mentální rozpočet“ na návštěvu kina již vyčerpali, možná návštěvu kina oželíme.
Podobné rozpočtové škatulky si lidé často vytvářejí i zcela vědomě a záměrně. Slouží jim k tomu obálky, hrníčky apod., do kterých si ukládají peníze na určitý účel. Tento nástroj kontroly výdajů má nepochybně svůj význam. Ani tato praxe by však neměla vést k tomu, že určité peníze vydáváme určitým směrem jen proto, že jsou (nebo zůstaly) v určité obálce, a to přesto, že v jiné obálce se nám nedostávají.
Jinak můžeme skončit jako některé firmy či veřejné instituce, které na konci roku „nemají peníze“ na odměny zaměstnanců, mohou je však poslat na nákladnou a zbytečnou pracovní cestu, protože peníze na tento účel ještě nevyčerpaly (či spíše nevyplýtvaly).
Peníze, které můžete ztratit
Za povšimnutí stojí, že ke stejně nerozumnému jednání nás občas navádějí i nejrůznější finanční poradci. Ti nám totiž mnohdy doporučují, abychom si prostředky, které chceme investovat, rozdělili do několika částek, a to podle toho, nakolik jsme smířeni s tím, že o ně přijdeme.
Na první pohled může tento přístup vypadat jako opatrný a uvážlivý: je přece rozumné rozdělit si peníze na ty, které potřebujeme či na kterých nám záleží, a na ty, které podle svého přesvědčení můžeme ztratit. Problém však je, že „peníze, o které si můžeme dovolit přijít“ jsou jen čistě umělou mentální kategorií. Z racionálního hlediska není nikdy namístě vynakládat peníze na něco, o co se značnou pravděpodobností můžeme přijít. A žádné vlastní mentální manévrování (či přesvědčování jiných) by nás k tomu nemělo přimět, bez ohledu na to, o jak velkou částku peněz se jedná.
Uvedený způsob „škatulkového investování“ nás navíc může vést i k tomu, že určité prostředky vynaložíme určitým příliš rizikovým směrem jen proto, že se ocitly v určité škatulce.
Otevřené účty
Podobná „mentálně účetní“ situace nastává i tehdy, když jsme si určitou věc již koupili, zatím ji však nedostali. Mentálně jsme si tak v souvislosti s ní „otevřeli účet“ a trváme na jeho vyrovnání, a to i tehdy, kdy nám věc samotná již nic nepřinese nebo je pro nás dokonce nepříjemná.
Příkladem je situace, kdy si koupíme celodenní permanentku na vlek, ale počasí se během dne prudce zhorší a další lyžování je pro nás nepříjemné. Mentálně však může být pro nás obtížné vynaloženou částku odepsat, takže trváme na „vyrovnání účtu“. Lyžujeme proto i přesto, že nám to nic pozitivního nepřináší. V podobné situaci se může ocitnout člověk, který si koupí členství v tenisovém klubu a zvrtne si kotník. I když je hraní pro něj bolestivé, hraje i nadále. Pokračování ve hře je totiž pro něj jediným způsobem, jak zajistit, aby peníze vynaložené na členství mohl i nadále brát jako účelně vynaložené.
Ještě horší situace nastává, pokud jsme určité peníze špatně investovali a již je nemůžeme získat zpět. Namlouváme si však, že budeme-li v investování v daném směru pokračovat, ztracená částka se nám zázračně vrátí. Nebo si prostě jen nechceme přiznat, že jsme ji vynaložili nerozumně. A tak se dopouštíme toho, co lze označit jako sklon „házet dobré peníze za špatnými“.
Opět není třeba připomínat, že stejným „pravidlem“ se často řídí i státy a veřejné instituce. Ty si to však na rozdíl od jednotlivců většinou bohužel mohou dovolit.
Jak se mentálního účetnictví vyvarovat
Jak dosáhnout toho, abychom do pasti mentálního účetnictví nespadli? Není to úplně jednoduché, dosáhnout toho však lze.
Jednou z nejspolehlivějších cest je nezacházet s penězi jako s tabu, ale hovořit o nich s někým, komu věříme či na koho se můžeme, pokud jde o jeho úsudek, spolehnout. Při úvahách o penězích druhých lidé totiž většinou mentálnímu účetnictví, tedy subjektivním chybám v uvažování tolik nepropadají. Předpokladem je, že danou osobu seznámíme i se svými cíli a umožníme jí tak posoudit, nakolik naše finanční záměry těmto cílům odpovídají.
