Nemůžeme se donutit do práce, naše činnost nás už nenaplňuje. Častou příčinou je prostě psychické vyčerpání. Je-li pro někoho předmětem chlubivých konverzací, jak včera zase pracoval 10 či 12 hodin a spal jen 6 či 4 hodiny, aby všechno stihl, pak si zaslouží soucit, nikoli obdiv.
Vyhoření se dnes šíří rychlostí epidemie. Proč? Protože tempo dělníka v pásové výrobě se snažíme přenést i do duševní práce. Často však není třeba dělat revoluce a měnit obor. Stačí věnovat práci méně (tedy přiměřeně) času, brát si méně (tedy přiměřeně) projektů. Možná vyděláme o něco méně a nebudeme zaměstnancem roku, ale získáme něco důležitého - dlouhodobou radost z práce.
Příliš dlouho řešíme jeden úkol
Známé pravidlo time managementu říká: málo a často! Chceme-li se naučit hrát na housle, nepomůže nám cvičit jednou týdně až do vyčerpání, ale chvilku každý den. Podobně bychom měli přistupovat k našim pracovním projektům.
Pokud příliš dlouho setrváváme u jednoho úkolu, klesá naše úroveň myšlení i kreativita. Děláme chyby. Lepší je skončit a věnovat se chvíli něčemu jinému. K úkolu se můžeme vrátit jindy, později.
Často nás právě během takové pauzy napadnou lepší řešení. S čerstvou myslí jde práce lépe od ruky. Nebo si uvědomíme, že úkol není prioritní a že „stačí takto“. Takový nadhled, jsme-li v úkolu ponořeni, získáme jen obtížně.
Zapomínáme na přestávky
Ve fyzicky náročných profesích se tělo ozve a my si chvíli odpočineme. Ale v duševních povoláních mozek nedokáže signalizovat, že je unaven. Je proto nutné nutit se do krátkých pauz (asi 20 až 30 minut), kdy vstaneme od počítače, protáhneme se, díváme se na něco jiného, nesedíme. Mohou nám například pomoci programy, které dokážou rozpoznat, že na počítači pracujeme dlouho bez přestávky, a upozorní nás na to.
Příliš se věnujeme zbytečnému
Čím více úkolů udělám, tím budu úspěšnější. To je velký mýtus, který možná platí při počítání putýnek u nosičů uhlí, rozhodně však ne u duševní práce. Paretův princip nám ukazuje, že 80 % našeho úspěchu způsobilo 20 % našich aktivit. Každý zaměstnanec a nadřízený by se měl zamyslet, které úkoly a zodpovědnosti jsou skutečně zásadní, a těm se věnovat prioritně. Ostatním stačí vyhradit času daleko méně nebo dokonce vůbec žádný.
Bohužel je dnes ve velkých podnicích situace často opačná, mnoho úkolů nevede k reálnému posunu, ale k udržování byrokratických pravidel, krytí zad a pocitu důležitosti ostatních kolegů a oddělení. Velmi pěkným indikátorem je množství zbytečných hromadných e-mailů a adresátů „v kopiích“. To vede nejen k roztříštění pozornosti, ale také zodpovědnosti a iniciativy.
Jsme tam, kde již nemáme být
V oblasti duševní práce podceňujeme budování návyků. Jedním z nich je kontrola proudu myšlení. Ta začíná uvědoměním, že mentálně stále prodléváme u něčeho, co již je ukončeno nebo co teprve nastane. Neznamená to, že si nemohu v autě cestou na schůzku promyslet, co řeknu klientovi. Znamená to přistihnout se, že se naše přemýšlení točí stále dokola, je zbytečné a neproduktivní.
Velkým uměním produktivity je tedy ukončit úkol nejen vnějškově, ale i vnitřně. Odcházet od něj s pozorností plně směřovanou k tomu, co je další. Začít budovat tuto dovednost lze prostě - lepším sebepozorováním, meditačním cvičením, které zostří naši pozornost a (opakovanou a nenásilnou) snahou svůj proud pozornosti více řídit.
