Pražský obchůdek, ve které se setkávám s paní Monikou, jejím manželem a dcerou, funguje už více než rok. Pro řadu českých šperkařů je šancí, že řemeslo ručně vyráběných moderních českých šperků může obstát v obrovské konkurenci sériově vyráběného zboží.
Šperkaři
|
„Spousta lidí včetně cizinců začíná hledat české věci. Ptají se, zda je šperk český a kdo ho dělal. Když jim ukážu fotku šperkaře, zajímá je to. Český moderní šperk je něco individuálního, co tu ještě nebylo, co není všude vidět. Zákazník si přitom může být jistý, že je minimální pravděpodobnost, aby se potkal s někým, kdo má stejný šperk,“ přibližuje paní Monika.
Kolik peněz jste museli investovat, abyste mohla obchůdek otevřít, máte to spočítáno?
Monika st.: Máme, vyšlo to na půl milionu korun. Měli jsme ale tu výhodu, že jsme začínali s vlastními šperky, nemuseli jsme na počátku nakupovat výrobky, nebo si na jejich nákup půjčit.
Půjčili jste si na vybavení obchůdku, nebo jste použili rodinné úspory?
Norbert: Nikdy bych si nepůjčil.
Monika st: Měli jsme své peníze a byli jsme ochotní je do podnikání investovat i za cenu, že by se to nemuselo vrátit. Toto řemeslo dělal již manželův tatínek, dcera vystudovala střední umělecko-průmyslovou školu v Turnově a nástavbu restaurátora. Tak jsem si řekla, že toto řemeslo musíme v rodině udržet, za každou cenu.
Monika ml.: Celá rodina jsme se dohodli, že do toho půjdeme.
Monika st.: Že se i uskrovníme, ale musíme to dokázat.
Pracujete se zlatem, stříbrem, drahými kameny. Má šperkařství zlaté dno?
Norbert: Pracujeme s drahými kovy, ale myslím, že lidé mají zkreslené představy. Dá se tím samozřejmě uživit, ale obnáší to hodně práce a shánění. Musíte se opravdu snažit.
Monika st.: V tomto oboru je veliká konkurence. Navíc postupně zanikly obchody, ve kterých čeští šperkaři mohli své výrobky prodávat. Nájmy v těchto obchodech byly veliké, proto se nedokázaly udržet a postupně zanikly.
Monika ml.: Aby se český šperkař uživil, musí mít širší záběr. Já se snažím vyrábět nové šperky, ale také zachraňovat ty staré, které opravuji a restauruji.
Ve vašem oboru tedy již nestačí mít nápady a schopnost vytvořit nebo restaurovat šperk. Co je v tomto oboru dnes nejtěžší.
Monika st.: Naučit lidi, aby se naučili za českým šperkem chodit. Máme otevřeno něco přes rok a lidé se už vracejí, za to jsem velice ráda.
Norbert: Na začátku přitom musí být finanční injekce dosti velká, abyste překonali začátky a začali konečně vydělávat.
Co pro vás znamenají peníze?
Monika ml.: Že musím uživit rodinu, ale myslím, že je důležité dát vydělat i jiným.
Monika st: Od té doby, co máme obchod, jsem to přehodnotila. Neberu peníze jako potřebu, že musím jíst a šatit se. Dnes pro mě peníze znamenají, abych měla na nájem a v řádné době zaplatila všem, jejichž zboží jsem prodala.
Norbert: Peníze jsou potřeba, abychom mohli nakoupit další materiál, abychom se uživili a naše rodinná firma fungovala dál.
Seriál o řemeslechV seriálu Řemeslo žije vám představujeme vybrané řemeslnické profese. Čtěte příběh smyčaře: Z bláta odešel k řemeslu, které dobře vydělává. A nelituje  Seriál vychází v rámci Roku řemesel 2016, který pořádá AMSP ČR |
Váš obchůdek je výjimečný, má specifickou atmosféru.
Norbert: Obchod můžete mít Na Příkopech, na Národní ulici, ale většina z nich nemá genia loci. Manželce se podařilo najít v Jungmannově ulici prostor, který je skutečně unikátní.
Monika st: Hledala jsem dlouho, ale když jsem se dostala do těchto prostor, říkala jsem si, že chci přesně toto a nic jiného.
Norbert: Je to jeden z nejstarších domů, který byl postaven na Novém městě v Praze. Nechali ho postavit karmelitáni jako špitál, chudobinec a noclehárnu. Byl to vlastně první obytný dům klášterního typu na Novém městě.
Dnes v něm prodáváte ručně vyráběné šperky z vaší vlastní dílny, ale i od dalších českých šperkařů. Stává se, že přijde zákazník a začne o cenu smlouvat?
Monika st.: Stává se to často, dělají to hlavně cizinci, jsou na to zvyklí. Jsou schopni požadovat dokonce až 50procentní slevu. To se pak začnu smát. Já na to říkám, že nejsme obchodní dům, že máme ručně dělané zboží, které nikde jinde nekoupí. Prodáváme své vlastní výrobky, na které nemohu dát 50procentní slevu. Začínají smlouvat už i Češi a někteří se dokonce zeptají, zda by nešlo koupit bez papírů. Já na to, že nešlo, chci dělat věci poctivě. Říká se, že s poctivostí člověk nejdál dojde, tak uvidíme, kam dojdeme (smích).
Norbert: Většinou smlouvají majetní lidé. Nevím, jak je to možné, možná smlouvají ze sportu, aby měli dobrý pocit.
Jak si stanovíte cenu?
Monika ml: Na ceně se vždy musíme domluvit.
Norbert: A jsou dvě cesty. Jedna je ta, že má manželka řekne, že by chtěla mít šperky do určité ceny a my se snažíme do její ceny vejít, tedy „ušít“ šperk tak, aby se do její ceny vešel. Pak je druhá cesta, že s dcerou vyrobíme šperk a pak nás má žena přinutí, abychom šli s cenou níž (smích).
Monika st.: Musíte vydělat minimálně na nájem, to je klíčové. Na ručně vyráběné šperky si nemůžete dovolit dát vysoké marže, byly by drahé, neprodaly by se.
Jak vysokou marži musíte mít, abyste neprodělali a obchůdek nezkrachoval?
Monika st: Obchodníci, kteří prodávají sériově vyráběné šperky, mívají marži až 150 procent, zaplatit tak mohou skoro každý nájem. Moje marže je 80 procent a nejde z toho slevit, jen výjimečně. Třeba před Vánocemi u pravidelných zákazníků si mohu dovolit dát slevu 10 procent.
Čtěte takéMladým se do montérek nechce. Přitom si mohou vydělat přes 40 tisíc.  Technohrátky v SPŠ stavební v Rybitví přibližily školákům různá řemesla s očekáváním, že aspoň některé je zaujalo. |
Přesto, kývla jste někdy i na větší slevu?
Monika st.: Mám jednu zákaznici, která chce vždycky slevu. Vrací se však každý měsíc a nakoupí za poměrně velkou částku.
Umíte předem vycítit, který zákazník chce koupit a který ne?
Monika st.: Spíš umím vycítit, který zákazník nekoupí.
Norbert: Takový zákazník často říká: Díky, já si beru pouze inspiraci, rád se podívám.
Monika st.: Přijdou třeba starší lidé a řeknou, že by se chtěli jen podívat a pak si strašně rádi povídají. I když nic nekoupí, mám z toho dobrý pocit, protože umí poděkovat a ocenit, co se o českých špercích dozvědí.
Vaše dcera je třetí generace, která pokračuje v rodinné šperkařské tradici. Pamatujete si na pocit, když jste prodala svůj první šperk?
Monika ml. Už když jsem dělala střední školu, přivydělávala jsem si ruční výrobou secesních šperků, které jsem dělala u tatínka v ateliéru. Obrovskou radost jsem ale měla, když se prodal můj autorský stříbrný šperk s růžičkami, byl velmi pracný. Koupila si ho nevěsta na svatbu, šperk jí ladil k šatům.
Kolik hodin práce za takovým šperkem je?
Monika ml: Přiznám se, že jsem to nepočítala. Mám vždy rozděláno více šperků. U šperku s růžemi jsem však musela přijít na to, jak mají zapadnout všechny lístky, aby vypadaly co nejvěrohodněji, určitý čas trval i výběr kamínků a barev, aby šperk byl zářivý a veselý. Návrhy jsem dělala na papír, jen týden zabralo vymýšlení.
Rodí se vám nápady v hlavě snadno?
Monika ml.: Jak kdy, většinou se inspiruji v přírodě, nebo sleduji módu, procházím časopisy a dívám se, co se nosí.
Monika st: Takové ruční šperky se přitom nemohou vyrobit ve velkém, maximálně ve třech čtyřech kusech.
Monika ml: Lidé se na to i ptají, kolik takových šperků bylo vyrobeno.
Konkurence je dnes velká, jak to vnímáte ve svém podnikání?
Monika st: Šperkaře, s nimiž spolupracujeme, neberu jako konkurenci. Každý má svůj rukopis a dělá mi radost, když prodám jejich šperky. Když je v nabídce více rukopisů, dveřmi projde i více zákazníků. Někdo chce stříbro, jiný smalt.
Norbert: Máme zde věci autorů, kteří vystudovali umělecké školy a jsou schopni dělat něco, co se jen tak nevidí.
Jaké to je vyrůstat v rodině se šperkařskou tradicí? Jste již vlastně třetí generace, která v tomto řemesle pokračuje?
Monika ml.: Nikdo mě do toho nikdy nenutil, já jsem vlastně nechtěla nic jiného dělat.
Měla jste to v genech.
Monika ml.: Určitě. Máme tříletého syna Maxmiliána a i jeho už baví být se mnou v dílně.
