Divadlo Na Jezerce, které Jan Hrušínský založil a provozuje v pronajaté klasicistní budově, stojí uprostřed pěkného parku. Místo působí tak trochu jako oáza uprostřed zdivočelé metropole. A když sem půjdete v podvečer, uvidíte tu frontu na lístky. Na návštěvnost si tu stěžovat rozhodně nemohou. Představení jsou za rok vyprodána více než z 90 procent. "To vás musí těšit, takový zájem diváků," ptám se známého herce, když se usadíme v jeho kanceláři. "Samozřejmě. Vždyť divadlo bez diváků je nesmysl."
Proč jste vlastně odešel ze stálého angažmá a pustil se do podnikání?
Myslel jsem si, že když založím vlastní společnost, získám svobodu. To je ovšem jen část pravdy. Tou druhou částí, kterou jsem tehdy neviděl, je odpovědnost. Svoboda musí kráčet ruku v ruce s odpovědností. Jinak k ničemu nevede. A chtěl jsem také navázat na tradici mých předků. Prapradědeček hrál už ve společnosti Josefa Kajetána Tyla. I táta si vždycky přál mít vlastní divadlo, ale komunisti mu to nedovolili. Byl jsem tou jeho touhou infikován.
Jaké byly první měsíce svobody?
Pod hlavičkou Divadelní společnosti Jana Hrušínského jsme v březnu 2003 uvedli první hru Zahraj to znovu, Same od Woodyho Allena. Ačkoliv jsme tehdy hráli v pronajatém Gongu, kam je celkem komplikovaná doprava, mělo to ohromný úspěch a Sama hrajeme dodnes. Tak jsem trochu zpychl a hned nasadil Taboriho hořkou grotesku Mein Kampf. A narazil jsem. Po pár představeních jsme to zrušili. Diváci nepřišli. Spadl jsem po prvním úspěchu zpátky na zem.
Jan Hrušínský
|
Nazkoušet hru jistě něco stojí.
Než jsem se pustil do podnikání, probral jsem to s rodinou. Dohodli se, že peníze do začátku získám prodejem rodinného domu v jižních Čechách. První hra stála 600 tisíc korun. V tom je započtena výroba dekorací, kostýmů, honoráře autorského týmu, autorská práva, použitá technika, pronájem, propagace... Dají se udělat i lacinější hry, třeba za 50 tisíc korun – postavíte na jeviště stůl a židle a najmete malý sál a dva laciné, neznámé herce. Touhle cestou jsem ale nikdy nešel a ani nepůjdu.
V té době vám shodou okolností na úřadu městské části Prahy 4 nabídli, abyste se účastnil výběrového řízení na volné prostory na Jezerce.
Ze začátku jsem o to nestál. Asi po půl roce jsem se tam šel ale podívat a úplně mě to nadchlo. Řekl jsem si, že když za námi šli lidé do Vysočan, přijdou i do nuselského parku. Původně měla městská část představu, že půjde o kulturní centrum, ale podařilo se mi radní přesvědčit, že špatně fungujících kulturních center je v Praze hodně, ale dobrých divadel v Praze 4 málo a předložil jsem stručný a průhledný projekt. Ten zřejmě radnici oslovil a řízení jsme vyhráli. Byl to šťastný krok, a kdybych ho měl udělat znovu, šel bych do toho zase.
Co je pro herce vlastní divadlo?
Je to úžasná věc. Riskantní, protože můžete přijít o veškerý majetek, ale úžasná. Když vedete divadelní společnost bez zázemí, platíte velké pronájmy, jsou to desítky tisíc za večer. A ve chvíli, kdy se hlediště nenaplní, tak jste okamžitě v minusu. To byla noční můra.
Před deseti lety jste tedy přivítal první návštěvníky. Jaké to bylo?
V té době jsem prožil řadu bezesných nocí. Když v noci pršelo, tak jsem si říkal: Tam bude všude bahno a nikdo nepřijde. Občas jsem také zaslechl smích konkurence, která mi dávala tři měsíce, než zkrachuji.
Ale lidé přišli.
Ano. Přišli a od té doby nás 12 let neopustili. Zahajovali jsme úspěšnou Allenovskou hrou a měli jsme nazkoušené další čtyři kusy. Postupně jsem začal spolupracovat také s režisérem Janem Hřebejkem a dalšími významnými tvůrci, především z první ligy, a to se vyplatilo. Na Jezerce dnes pracuje přes 130 lidí, zaměstnanců, za které platím zdravotní i sociální pojištění, je patnáct. Herci, výtvarníci, režiséři i hudební skladatelé jsou najímáni na licenční smlouvy na konkrétní představení. Většina z nich je na volné noze a o svém osudu rozhoduje sama. Jejich odvahy a odpovědnosti si hodně vážím.
Honoráře jsou vaší nejvyšší nákladovou položkou?
Honoráře nemají všichni stejné, neřeknu vám, kolik komu platím. Ale pro představu, když u nás herec odehraje 10 představení, vydělá si víc než ten, který je v pevném angažmá v dotovaném divadle a má 25 představení za měsíc.
Jak vybíráte hry? A dá se říci, co bude mít u diváků úspěch?
Nedá. Vždycky je to velká neznámá. V soukromém divadle nemáte pohodlnou, komfortní chvíli, pořád jsou to nervy. Před každou premiérou jsem nervózní, jak to dopadne, zda diváci přijdou. Hry vybírám především pro konkrétní herce. Když se mi dostane text na stůl (čeští autoři mi jich posílají víc než dost), je jako vypuštěný balonek, který leží před vámi. A vy ho musíte svou fantazií nafouknout, aby doletěl až k divákům. A ve chvíli, kdy nemáte dobrého režiséra, který má k tématu blízko, když nemáte odpovídající herce nebo když hru neodhadnete, tak to pokazíte. Dramaturgie je nejtěžší divadelní obor.
Říkáte, že na provoz divadla musíte vydělat ročně přes dvacet milionů korun.
Je toho hodně, co musíme zaplatit. Například nájemné je nyní přes dva miliony, energie 1,5 milionu korun. Autorská práva, honoráře…DPH, DPH, DPH... A takhle bych mohl počítat dál. Sedmdesát procent nákladů zaplatíme ze vstupného a občas máme zadaná představení pro firmy, které si pronajmou i prostory ve foyer a restauraci. To nám dost pomáhá. A také máme partnery, jejichž podpory si vážím a děkuji za ni.
Zajímavé profeseV rubrice Práce a podnikání přinášíme rozhovory se zástupci zajímavých profesí. |
A co dotace?
Minimální. Nevím, jestli má vůbec smysl o ně žádat. Na webu pražského magistrátu si můžete přečíst, že Divadlo Na Jezerce je úspěšné komerční divadlo, které si má na svůj provoz vydělat samo. Že by Praha podporovala jenom neúspěšná divadla? Musíme tak držet krok s dotovanou konkurencí, a to je těžké. Samozřejmě divadlo, které dostane každý rok 20 a více milionů dotací, si může dovolit lepší propagaci, více spolupracovníků a mohlo by i lépe platit zaměstnancům. Divadelnictví je u nás v tomto ohledu stále socialistické. A díky způsobu přidělování dotací je v Praze konkurence nerovná, a to dokonce i mezi soukromými divadly.
Stále hrajete v několika představeních měsíčně. Jak to všechno zvládáte?
V současnosti hraji v sedmi ze 17 her. A víte, co vám řeknu? Chodím si na jeviště odpočinout. Herectví se mi stalo koníčkem. Když jsem byl "jenom" herec, měl jsem pocit, jak je ta profese vyčerpávající. Ale teď mohu říci, že manažerská práce je náročnější. V divadle jsem běžně 10, někdy až 14 hodin. Ráno si v kanceláři dám kafe a jdu k počítači. Většinou odcházím až po představení.
Litoval jste někdy, že jste se pustil na dráhu podnikatele?
Mnohokrát. Když valíte ten balvan a před vrcholem koukáte, jak se vám kutálí dolů, tak si říkáte: Sakra, proč nedělám něco jiného? Ale když pak vidím, jak diváci odcházejí spokojení a zaměstnanci nebo herci se na představení těší, mám z toho obrovskou radost.
