Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Potkává se s bolestí, strachem i smrtí, ale svou práci miluje

aktualizováno 
Linda Burdová vypadá spíš jako mladá umělkyně. Že hraje na trubku, tančí a fotí, nepřekvapuje. Spíše to, že pracuje u záchranné služby jako zdravotní sestra, ale také jako řidička.

Linda Burdová řídí sanitku. Po patnácti letech práce zdravotní sestry u českobudějovické záchranky se chtěla posunout někam dál. | foto: Václav Pancer

V celé zemi je málo žen, které měly odvahu sednout za volant sanitky. Linda je jednou z nich. A stejně tak bude jednou z mála leteckých záchranářek, které se například neohroženě spustí z vrtulníku po laně do nebezpečných míst pro zraněné. Právě se na tuto specializaci školí. 

Co to je, touha po adrenalinu, nebo láska k bližnímu? 
Jedna věc je, že mě baví pomáhat lidem. A druhá, že chci umět improvizovat, dokázat si poradit v podmínkách, které neznám, které jsou náročné.

Linda Burdová

  • Narodila se v Českých Budějovicích, kde vystudovala střední zdravotnickou školu. 
  • Po škole nastoupila do nemocnice na úrazovou JIP jako sestra a po roce šla studovat do Prahy roční obor Sestra pro intenzivní péči. Zároveň pracovala na částečný úvazek na oddělení ARO.
  • V roce 1995 nastoupila k záchranné službě v Českých Budějovicích. 
  • Před třemi lety začala pracovat i jako řidička sanitky. Nyní se školí na leteckého záchranáře. 
  • Má sedmiletého syna Jonáše. 

U záchranky pracujete osmnáct let. Práce vás i po tolika letech stále baví? 
Věděla jsem už na škole, že chci pracovat u záchranky a zatím mě to nepustilo. Když jsem studovala střední zdravotnickou školu v Českých Budějovicích, učil nás první pomoc doktor Mraček ze záchranné služby. A vyprávěl nám příhody z praxe. Ten předmět jsem měla nejraději a říkala jsem si, že to je přesně to, co by mě to bavilo. Nevíte, s kým se potkáte a co vás čeká. A tak hned po škole jsem se začala zajímat, jak bych se na záchranku dostala. 

Jak?  
Šanci měly sestry s praxí na ARO a se specializací, která se tehdy jmenovala "sestra pro intenzivní péči". Tak jsem se přihlásila na studium do Prahy a po večerech jsem chodila na poloviční úvazek do nemocnice na anesteziologicko-resuscitační oddělení. Po roce jsem se vrátila a na budějovickou záchranku mě vzali.

Jaké byly začátky?  
Nastoupila jsem v roce 1995 a jezdili jsme k závažnějším případům. Existovaly totiž ještě klasické pohotovosti, které řešily lehčí problémy. Měla jsem ze začátku samozřejmě strach. Pořád jsem se kolegů na něco ptala a měla pocit, že se musím stále učit. Teď už ten divný pocit v břiše, když jedeme k případu, nemívám. Už jsem viděla ledacos.

Říkáte, že když vám skončí služba, přepnete na osobní život a na práci už nemyslíte. Funguje to tak vždy? 
Skoro. Snažím se oddělovat práci a soukromý život. Relaxuji tím, že chodím na koncerty, do divadla, kina, začala jsem hrát na trubku, tančím, navštěvovala jsem fotografický kurz a teď ráda chodím do přírody a fotím. A samozřejmě se věnuji malému synovi.

Jsou ale případy, které z hlavy nevymažu. Jde především o těžké popáleniny nebo vážná zranění dětí. Ty mě vždy zasáhnou. Když jedu kolem toho místa, hned si vybavím situaci, vzpomenu si na pacienty. Většinu případů ale zapomínám. Dokonce mi někdy lidé říkají: Jé, vy už jste u nás byla. A já si to vůbec nepamatuji.

Fotogalerie

Jak to na místě těžkého případu zvládáte?
Když přijedeme na místo, tak pracuji. Nepřemýšlím o tom, co se tam stalo, a že tam třeba vedle leží mrtvý člověk. Dochází mi to až později. Ale pouštím to, musím. 

Bála jste se někdy při práci? 
Jednou jsme letěli vrtulníkem k jezu na Lužnici, kde se topil kluk. Mávali na nás, tak jsme přistáli, ale bohužel na druhém břehu než na kterém mladíka z vody vytáhli. Tak jsme si hodili batohy na záda a museli jsme překonat úzkou rampu, která vedla nad rozbouřenou Lužnicí. To jsem se vážně bála. 

Možná proto jste se rozhodla přihlásit se na školení leteckého záchranáře. 
Asi ano. Dříve létaly všechny sestry, dvakrát do měsíce jsme měly službu na letišti na Hosíně. Ale před dvěma lety se rozhodlo, že se vytvoří zvláštní letecký tým, který bude umět všechno. Využila jsem nabídky a teď se učím. Zatím jsme tam jen dvě ženy. Trvá to tři roky, každý měsíc máme jeden den teorie a nějaké cvičení, běžně chodíme na lezeckou stěnu. Nedávno jsme byli na tři dny v lomu Amerika, kde jsme cvičili právě slaňování.

Může se hodit

Najděte si práci, která vás bude opravdu bavit. Vybírejte z aktuálních volných pracovních pozic na jobDNES.cz.

A co to řízení sanitky? 
Když jsem se před čtyřmi lety vrátila z mateřské dovolené, fungoval na záchrance víceúrovňový setkávací systém, takzvaný Rendez - Vous. To je to, kdy s velkou sanitou jezdí osobní auto s lékařem. Kvůli tomu přibylo aut a hledali se noví řidiči. Přihlásila jsem se. Po patnácti letech práce zdravotní sestry jsem se chtěla posunout někam dál. Ovšem s ženou vůbec nepočítali, takže jsem šéfy zaskočila. Asi po měsíci, když se nic nedělo, jsem se šla připomenout. Nakonec mi vedení vzkázalo, že mě tedy čeká zkušební jízda s majákem.

Jaká byla? 
Byla jsem hrozně nervozní, ale zvládla jsem to. Řídím od osmnácti a vždycky mě to bavilo. I jsem tehdy bez problémů vyměnila před zraky inspektora kolo. Pak se zase chvilku nic nedělo a jednoho dne si mě pozval primář a zeptal se, zda to opravdu myslím vážně. Odpověděla jsem, že ano. Absolvovala jsem tedy ještě standardní psychotesty na profesní řidičský průkaz a bylo to.

Už tři roky jezdím a i když jsem ze začátku cítila, že na mě kolegové řidiči koukají tak trochu skrz prsty - ženská za volantem sanitky! - teď už mě tolik neřeší. Byl to nezvyk, přece jenom jsem jediná v jižních Čechách. 

Takže teď jste vlastně dva v jednom, sestra i řidička? 
Ano, mám rozdělené služby. Za měsíc mám zhruba 15 dvanáctihodinových služeb, přičemž osm sloužím jako řidička a zbytek jako zdravotní sestra na velké sanitě. 

Jak se jezdí s majákem? 
Stejně jako bez majáku. Prostě musím sebe a lékaře dostat rychle, ale bezpečně z místa A do místa B. K řízení mám respekt, ale nebojím se.

Když jste nastoupila, bylo vás sester u záchranky 13. Dnes je vás 45. 
Výjezdů podstatně přibývá. Nejenom kvůli tomu, že poslední roky nahrazujeme pohotovosti. Ale zranění je více. Přibývá úrazů, především hlavy a potíží vyvolaných stresem. Lidé cítí úzkost, a tak začnou rychle dýchat a vlastně se předýchají. Pociťují tíseň na hrudi, začnou mít křeče v prstech a brní jim ústa. Mají pocit, že umírají, přitom to nemusí být nic vážného. Často stačí diazepam a pytlík, do kterého se vydýchají.  

Zajímavé profese

V rubrice Práce a podnikání přinášíme rozhovory se zástupci zajímavých profesí. 

Další příběhy čtěte zde.

Jak je to s přibývající agresivitou pacientů? 
Zatím mě nikdy nikdo fyzicky nenapadl, ale se slovními útoky se setkávám. Když vidíme, že jde o nebezpečnou situaci, voláme rovnou policii. Několikrát se mě policisté už ptali, zda to, že mi pacienti či přihlížející sprostě nadávají, nechci nějak řešit. Když mám službu v pátek či sobotu večer nebo na Silvestra, tak bych nedělala nic jiného než podávala oznámení. Ve většině případů jsou za agresivitou drogy nebo alkohol.

Myslíte si, že jsou záchranáři dostatečně finančně ohodnoceni? 
Mám tabulkový plat a k tomu různé příplatky: za přesčasy, za práci v noci a ve svátek, za práci v rizikovém prostředí. Nestěžuji si. 

A jaké jsou benefity? Nemáte třeba placeného psychologa, abyste ze sebe dostali ty mnohdy smutné příběhy? 
Psychologa jsem naštěstí ještě nepotřebovala a placenou takovou službu nemáme. Z benefitů dostáváme stravenky, máme šest týdnů dovolené a přispívají nám na penzi.

Profesi zdravotní sestry jste si doplnila o řidičku, budete letecký záchranář. Kam až chcete dojít? 
Řídit vrtulník asi nebudu. Ale přiznám se, že by mě velmi lákalo odjet s Lékaři bez hranic do nějakých extrémních podmínek, do zemí třetího světa. Ale mám malého syna, je mu sedm let, takže musím s tímhle plánem počkat, až bude velký. Pak možná vyrazím.



Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.