Zvonař Michal Votruba si troufne i na devadesátikilové zvony.

Zvonař Michal Votruba si troufne i na devadesátikilové zvony. | foto:  František Vlček, MAFRA

Zvonař Michal Votruba: Jak jsem se naučil dělat stokilové zvony

  • 13
Letošní rok byl pro 23letého Michala Votrubu přelomový. Zařadil se mezi čtyři opravdové zvonaře v Česku. Vyzkoušel si, že umí vyrobit i téměř stokilové zvony. Tohle řemeslo se u nás dělá už od 13. století a jen tak prý nevymře, i když vůbec není jednoduché.

"Tři měsíce děláte formu, tři minuty to do ní lijete a tři dny čekáte, jak to dopadne. Navíc je to obor, kde se učíte celý život, a stejně nikdy nebudete vědět všechno," dodává Michal Votruba.

Roste před Vánocemi poptávka po zvonech?
Víc zvonů se nedělá, koná se však spousta akcí, kde se zvony vystavují. Končí církevní rok, jsou vánoční svátky, chodí se častěji do kostela, zvoní se více.

Kolik zvonů se v Česku ročně vyrobí?
Kolem dvou set. Část z nich je určená do zahraničí. U nás jsou jen čtyři zvonaři, kteří vyrábějí kostelní zvony. Já jsem mezi nimi docela nováček. Přelomový pro mě byl tento rok, dostal jsem se k výrobě větších zvonů.

Michal Votruba

  • Je mu dvacet tři a letos se zařadil mezi "staré" zkušené zvonaře, kteří v Česku dělají velké zvony.
  • Jako malý velmi rád oblézal zvonice kostelů, zvony ho fascinovaly, a tak je začal ve třinácti letech s rodinou na zahradě vyrábět.
  • Vystudoval v Brně střední průmyslovou školu - obor umělecké odlévání kovů, nyní dodělává vyšší odbornou školu restaurátorskou v Písku.
  • Zvonů už udělal na šedesát (například v Soběslavi) a věří, že se tento koníček stane i jeho povoláním.

Váš největší zvon měl ke sto kilům. Kam byl určen?
První velký zvon, který jsem dělal, byl do Soběslavi. A chvíli nato jsem vyráběl zvon do obce Řípec, který je o něco těžší. Má 97 kilo plus příslušenství - to váží dalších 130 kg. Těch kapličkových nebo kostelních zvonů jsem už ale vyrobil přes šedesát.

Jak se člověk stane zvonařem?
Jsem samouk. Chodili jsme s tátou do věží, zvony mě fascinovaly. Když mi bylo třináct, byli jsme se podívat v německém Pasově ve velké zvonařské dílně. Když jsme jeli domů, říkal jsem si, že to zkusím taky. Postavili jsme s tátou na zahradě první formu, pak jsme zkoušeli vyrobit olověné i hliníkové zvony…

Zvonařská střední škola ale asi neexistuje…
Zvonařinu se nejde vyučit, to by musel člověk do učení k někomu, a to už dnes nejde. Dostal jsem se na střední průmyslovou školu do Brna na obor umělecké odlévání kovů. Když jsem pak přijel ze školy na víkend domů, zkoušeli jsme to. Trvalo pět let, než vzniklo něco pořádného. Nyní studuji vyšší odbornou školu restaurátorskou, pak budu moci pracovat s památkami.

Mají z toho vaši radost?
Velkou. Tatínek je vyučený opravářem zemědělských strojů – umí všechno opravit, svařit. Skoro vše si děláme doma sami. Pomáhají i sestra s maminkou, které jsou manuálně zručné. Přijedu na víkend domů, v sobotu ráno začnu a končím v neděli večer.

Dá se tím uživit? Plánujete stát se zvonařem na plný úvazek, až školu doděláte?
Rád bych, pokud by to fungovalo jako teď. Už teď vím, že do konce listopadu příštího roku mám co dělat. Mám například zakázku na šedesátikilový zvon.

Pro koho tedy pracujete? Kdo jsou vaši zákazníci?
Města, obce, farnosti, soukromníci… V Čechách je stále velké množství kostelů, kde chybí zvony. Zvony se vracejí do pohraničí, ve spoustě kostelů visí nekvalitní ocelové zvony. Přicházejí ale i lidé z ulice a chtějí originální dárek k jubileu. Dělám také opravy a údržbu zvonů. Stává se, že třeba i třicet let nikdo na zvon nesáhne – jeho srdce bije níže a může kus zvonu urazit. Správně by se zvony měly prohlížet každý půlrok. Zvony dělám od jara do podzimu. V zimě se dělají formy nebo se zvony opravují a revidují.

Živnostenský list už ale mít musíte. Jak je vlastně takový zvonař vedený…
Mou profesí je umělecko-řemeslné zpracování kovů. Mám ale živnostenský list i na zpracování neželezných kovů, zpracování železných kovů a odbornou posudkovou činnost.

Kolik vlastně takový velký zvon stojí?
Co kilo zvonu, to zhruba tisíc korun. Každá firma to má trochu jinak. Do toho se také započítává, jak náročná je výtvarná výzdoba – jestli je zvon hladký, nebo má složitější reliéf. Záleží také na tom, jaká je cena barevných kovů na trhu. Cín stojí kolem 500 korun za kilo. Zvony se vyrábějí z mědi a cínu – měly by být co nejčistší, kvalitní. Všechny ostatní kovy zvonu škodí.

Jak dlouho trvá práce na šedesátikilovém zvonu?
Dva až tři měsíce. Ale dá se udělat i za šest týdnů. Jako jsem teď třeba dělal do Mnichova u Vrbna pod Pradědem.

Jak se vlastně zvony vyrábějí?
Někdy přijde člověk s představou, jindy netuší. Většinou se ale jdu podívat na místo, kde bude zavěšený. Vše si tam přeměřím, aby se tam vešel v kyvu. Podle toho se určuje jeho velikost. U nové kapličky se dívám do výkresové dokumentace – kam zazdít konzoly a trámy pro zavěšení nového zvonu… Potom ho navrhuji a začínám dělat formu. Dále se na model lepí reliéfy a písmo – upomínka na to, proč byl zvon vyroben, k jaké příležitosti. Dává se na něj domicil, ozdoby či reliéfy svatých, k jaké příležitosti se dělá. Mělo by to odkazovat i na dobu, ve které se lil. Bude tu 300 a více let. Na staré zvony se psalo, jaký král v té době vládl... Pak se zvon odlije.

Jak se dělá forma na zvon

Z jílové hlíny. Skládá se ze tří částí – z jádra – falešného zvonu. Na něj se nažehlí směs parafínu, vosku, sádla. Na to se nakladou, nataví nebo jinak připevní reliéfy. Například datum vytvoření.

Potom se celý zvon zabalí do hlíny a jde se pálit. Okolo formy se postaví pec. Zahřátím směs vosku, sádla a žíní plev vyteče, forma se rozebere, vyjme se model zvonu, vyčistí se a opět složí. Mezi jádrem a formou vznikne dutina, do které se nalije zvonovina.

Ta v zemi tuhne tři dny. Vykope se, až když je odlitek nahoře studený.

Stejně se zvony dělají už od 13. století. Existují i modernější technologie, ale v Česku se nepoužívají.

Jaký to je pocit, když se zvonovina nalije do formy?
Je to velké napětí. Výroba formy je velmi pracná, jde třeba o 200 hodin práce. Kov je drahý. Když se nepovede, vše jde vniveč. Forma se totiž musí udělat znovu a kov se přetaví.

Stane se, že se zvon nepovede?
Může mít zvukovou vadu. Zvony do kostela jsou určené do souhry dvou tří zvonů, které by měly k sobě ladit. Pokud to tak není, zvon se musí rozbít a dělat znovu.

Kolik lidí potřebujete mít k ruce k samotnému odlévání velkého zvonu?
Deset lidí a já to řídím. Přijede strejda, bratranci, rodina, dva kamarádi ze školy. Musíme být sehraní. Když se tavicí nádoba vyndává z pece, tak už to nejde zpátky. Zvon se musí nalít na jeden zátah, naráz.

Poznáte zvuk svého zvonu?
Poznám svůj i zvuky jiných dílen. Každý má trochu jinou barvu. Bylo to tak i v historii.

Máte hudební sluch?
Nemám absolutní sluch, ale poznám výšku tónu i to, zda je to čistý zvuk, nebo zda jsou zvony sladěny. Zvon nevydává jen jeden tón, těch je tam až několik desítek. Uchem je slyšitelných pouze pár z nich. Z věže je nejdříve slyšet rána - to je základní tón, a další tóny se po něm vezou, musí se vzájemně respektovat. Tomu se říká vyznívání neboli zvukový obraz.

Trendem je nyní vyrábět vše v Asii. Co myslíte - nepřesune se výroba zvonů v budoucnu do Číny?
Zatím tady pro nás práce vždycky byla. A to trvá už staletí. Zvonařství je rozšířené hlavně v Evropě, pár dílen je v Severní Americe, jedna v Austrálii, ale ta dělá jen zvony do padesáti kil. Takže něco takového nepředpokládám. Zvony se nedají vyrábět na sériové kusy.