Určitě jste i vy někdy byli svědky hádky, nad kterou jste jako nezávislý přihlížející nevěřícně kroutili hlavou, protože spor byl opravdu malicherný. V tom je totiž zakopaný pes. Nejde o to, proč se lidé hádají, ale jak se hádají. I o největší hloupost se můžete pohádat do krve.
Pravdu mám já, ne ty
Konflikty často vyvolávají lidé už tím, jak vyjadřují rozdílný názor. Představte si: dva kolegové jedou autem přes celou Prahu na schůzku. Když vyjedou, řidič poznamená, že pojede po magistrále. Kolega má ale jiný nápad. A tak odvětí: "Pitomost, musíš jet horem, nebo přijedeme pozdě a zakázka bude v háji."
Podobná slova nejsou vyjádřením názoru, ale přímým útokem. Slovíčkem "pitomost" je označena úroveň duševních schopností řidiče. Je zřejmé, že jen nesvéprávný jedinec přijde s tak nesmyslným nápadem, jako je jízda po magistrále. A snad proto se jeho kolega cítí povolán, aby mu přikazoval. Proto použije slovo "musíš". Jeho slova prostě nepřipouštějí diskusi. Kdyby snad přece jen řidič ještě chtěl polemizovat, je postaven před katastrofální důsledky jeho hloupého nápadu, "zakázka je v háji". Přehánění a vykreslování černých vizí má dodat na důležitosti. Strašení nahrazuje skutečné argumenty.
Lidé často nejsou schopni správně vyjádřit odlišný názor. Srovnejte, jak rozdílně zní následující vyjádření: "V tuhle hodinu většinou na magistrále uváznu. Nezkusíme jet horem? Je to delší, ale myslím, že to bude rychlejší."
Nehádám se o věc, hádám se s tebou
Ve vaší psychice trvale působí dvě oblasti: rozum a cit. V konfliktech rozum zastupují argumenty, logika a kompromisy. Emoce se projevují zapálením pro věc, odvahou přijít s jiným názorem, ale také útočností a strachem. Převládnou-li v konfliktu emoce, končí to špatně. Přitom si vůbec nemusíte představovat jen naběhlé žíly na krku, rudé tváře, prskání a křik. Emoce stojí také za urážením se, ironickými poznámkami nebo nepříjemným mlčením.
Základním problémem je takzvaná personalizace. Strany konfliktu se přestanou hádat o věc a začnou se hádat spolu. Převládne snaha dokázat, že druhá strana je špatná, zlá, nebezpečná. Argumenty nejsou věcné, ale osobní. Představte si, že na poradě kolegovi podrážděně řeknete: "Takže se na to celý váš tým jako obvykle vykašlal a my to teď máme zachraňovat." K čemu taková věta slouží? Co si od ní slibujete? Jak má kolega reagovat? Myslíte si, že řekne: "Dík za postřeh, já svým lidem domluvím." No, to asi neudělá. Spíše vybuchne a místo konstruktivního řešení se pohádáte.
Občas se mě někdo zeptá, jak to má vydržet. Jak odolat tomu, aby byl v diskusi útočný. Vždycky odpovídám stejně: "Uvědomte si, čeho chcete dosáhnout." Útočnost vyvolá buď protiútok, nebo ústup. Nikdy ovšem nemotivuje ke spolupráci. Copak by se někomu chtělo spolupracovat s arogantním člověkem? Jinými slovy: konfliktní člověk nesplňuje základní kvalifikační předpoklad dneška - schopnost týmové spolupráce.
Politici a pazourek
Emoce tu byly dřív než rozum. Už pračlověk uměl cenit zuby, vrčet a řvát. Schopnost řešit spor kultivovaně a na základě logiky a zvažování argumentů se musíme učit. Jenže kde? Budete-li mít štěstí, budete někdy pracovat pod manažerem, který to umí. Možná potkáte dobrého lektora, který vás to naučí na kurzu komunikace.
V současné době však není možné si brát příklad z veřejných činitelů. Politická elita předvádí při většině debat až triviální neschopnost vést dialog. V médiích navíc dostávají prostor pořady, jejichž principem je konfrontovat, eskalovat a uměle vyhrocovat názorové střety. Atraktivnější je prostě emočně vyhrocená debata než věcný střet názorů. Při takové tendenci bychom se měli ovšem začít rozhlížet po pazourku a pořádném klacku.
Text je ukázkou z připravované knihy psychologa Tomáše Vašáka s názvem Jak se nezbláznit.
