Šaty dělají člověka - na první dojem

V solidních firmách platí pro zaměstnance takzvaný „dress code“, tj. nařízení, jak se mají oblékat. To však neznamená, že by vždy platilo „čím více formálně, to jest decentně, tím lépe“.

Často se uvádějí tři základní styly pracovního oblečení, úpravy, vzezření: Nejméně formální je styl umělecký. Každý umělec se touží odlišit, jeho síla je právě v originalitě, v neopakovatelnosti. Toto se smí projevit i v odívání; stručně řečeno - ať si umělec chodí třeba s šálou či šátkem kolem krku celý rok, i kamkoliv do společnosti; na něm to nevzbudí nevoli ostatních.

Poněkud formálnější je styl experta, poradce, školitele. Ne ovšem ještě přísně formální. Protože dobrý školitel musí být před svým datovým projektorem nebo tabulí pro své žáky také napůl herec. Musí chodit, živě gestikulovat... A uznejte - těžké klasické tmavé sako není na vzpažování rukou vůbec přizpůsobeno.

Kdo je podnikatelem? Všichni! Více čtěte ZDE.

Nejvíce formální styl můžeme nazvat styl bankovní. Tak se to mezi lidmi zavedlo, že z bankovního úředníka musí čišet solidnost nejvyššího ražení. Lidé si tak nějak zvykli vzbudit v sobě obavu a nepatřičný pocit, kdyby své peníze svěřovali člověku v džínách. Tohle vše je jistě k něčemu dobré. Člověk ví, na čem je, ať už doma nebo v daleké cizině. Kdekoliv na světě setkání s upravenou osobou v tmavém obleku či kostýmku dává signál, že z ní nevypadnou kletby dlaždiče, ale spíše „prosím“ a „děkuji“.

Zvláště pro fyzicky slabší pohlaví, pro ženy, je oděvní a souběžná jednací decentnost jakýmsi štítem, který je chrání před hrubostí a neurvalostí. Mince má však i druhou stranu. Nejednou jsme v zaměstnání tlačeni do formálního oblečení až příliš. Včetně doplňků jako kosmetika, hodinky, diář, ba i typ osobního auta. Sem tam slyším od svého žáka - vrcholového manažera - výrok tohoto typu: „Když přijede za mnou obchodní zástupce ve felicii, nevěřím mu ani slovo! Jo takhle v passatu, to je jiná!“

Dotyčný autor výroku však nemá pro svůj razantní postoj žádné logické vysvětlení. Když mu namítnu, že to drahé auto bude muset on sám zaplatit ve zbytečně vysoké ceně zakázky, často rozpačitě mlčí. Formálnější oblečení vysílá signál: „Jsem pro větší odstup.“ Kdyby se totiž ten odstup zmenšil, mohlo by okolí přijít na to, že mám co skrývat. Třeba plýtvání vlastními náklady na reprezentaci.