* Kariéra a péče o sedm dětí, to nejde moc dohromady. Jak to dokážete sladit?
Rodina musí být vaším koníčkem, na jiné záliby vám nezbývá čas, anebo pouze pokud koníčky členů rodiny jsou i vašimi. Toto u mě naštěstí ve velké míře funguje. Ale ani pak by se to nedalo obojí zvládnout bez maximální spolupráce manžela, babiček a také našich velkých dětí. Pokud bych neměla v rodinném kolektivu podporu, zázemí a pomoc, nemohla bych obstát.
* Kdo hlídá děti? Jak se dělíte o domácí práce?
S hlídáním pomáhají naše tři babičky, které se u nás docela pravidelně střídají. Čtyři dny v týdnu k nám chodí moc milá slečna, bývalá zdravotní sestřička, která se stará o malé děti, úklid a pečuje o prádlo. Větší děti nakupují, podílejí se na hlídání, udržování zahrady, někdy se ujmou i dalších „drobných“ - někdy docela velkých - úkolů. Manžel zvládá prakticky všechny domácí činnosti, ale vzhledem k tomu, že sám je dost časově vytížený, stará se doma hlavně o vaření, které je jeho doménou - vaří dobře a s chutí, my všichni to pak s chutí jíme. K naší konzumaci je toho opravdu potřeba připravit hodně (smích). Já doma zajišťuji různé nepravidelné „nouzovky“, někdy nákup, někdy vaření, běžné poklízení, ale většinou se snažím věnovat se dětem a manželovi.
* Stála jste někdy před rozhodnutím, zda rodina, či práce?
Toto dilema jsem naštěstí nikdy řešit nemusela, v různých životních etapách jsem se rozhodovala podle intuice. Nikdy jsem neodkládala plánování rodiny kvůli práci, protože ta se dá dohnat spíše než rodina. Možná jsem před tímto rozhodnutím stála u svého prvního dítěte. Tenkrát jsem ještě pracovala na plný úvazek v nemocnici a měla pocit, že bych si napřed měla udělat atestaci a pak teprve otěhotnět. Nakonec mě zviklalo prostředí; všechny kamarádky tenkrát rodily, a tak jsem atestaci odložila a porodila také. Vidíte, atestací mám dnes dostatek a dětí kupu, tak to asi nebylo špatné rozhodnutí. Kdybych se měla rozhodovat dnes, zda kariéru, či rodinu, určitě by to byla rodina. Ale vždycky jde o to, aby ta rodina měla z čeho žít, a v tom je, myslím, také určité dilema, pokud jsou třeba rodiny neúplné.
* Které období bylo z hlediska uplatnění v práci nejtěžší -u prvních, či u posledních dětí?
U prvních dětí jsem byla mladá a plná energie a šlo hlavně o to, skloubit všechno časově. Také babičky ještě pracovaly, a tak jsme byli závislí na předškolních zařízeních. Pro všechny bylo náročné zajistit doprovod dětí do školky, jejich vyzvedávání, péči v době mých cest do zahraničí. V práci nikdo nebral ohledy na to, kolik dětí mám a jaké problémy s nimi jsou. Když jsem přivedla na svět nejmladší děti, už jsem měla zkušenosti, jak sladit vše dohromady - a také mám více pomocníků. Kromě toho se za posledních deset let i posunul vztah k ženámmatkám ve velkých firmách. Pokud jste žádaným pracovníkem, firma se vám snaží vytvořit přijatelné podmínky. Jediné, co mi v posledních letech chybělo, byl spánek - děti dodnes nespí zvlášť dobře a to mi často snižovalo hladinu životní energie. Občas jsem měla chuť zavřít se do jeskyně a spát tam zimním spánkem celé měsíce. Nicméně - trend je pozitivní, děti už se dnes budí jen asi tak pětkrát za noc (smích).
* Můžete popsat svůj typický pracovní den?
Společná snídaně u nás probíhá jen o víkendech, během týdne snídáme různě, každé z větších dětí odchází v jiném čase do školy. Já předávám děti naší slečně, zkrátka mizím z domova nenápadně a bez snídaně. Dorazím do kanceláře, vypiju kávu, dám si sušenku, spustím počítač a zjistím, co je urgentní. Začnu řešit věci akutní, věci plánované, absolvuji nutné schůze a schůzky. Mezi pátou a šestou hodinou se snažím dorazit domů. Někdy se pracovní den protáhne, někdy mohu pracovat z domova.
* Dá se manažerská práce aplikovat na vztahy v rodině? Jste manažerkou vaší rodiny?
Řídit rodinu je daleko komplikovanější než řízení byť většího pracovního týmu. Jednak se těžko definuje rodinná strategie, která je akceptovatelná pro celý tým, jednak vám odmítají chodit pravidelně na schůze, někteří dokonce ještě ani nerozumějí danému úřednímu jazyku, nemáte takové možnosti pozitivní či negativní motivace... Odměna se dává jen za dobré vysvědčení a zkuste jim říct, že když nebudou poslouchat, přijdou o teplé místečko (smích). Náš rodinný kolektiv je velmi ukázněný a vstřícný, takže se řídí docela dobře bez zásadních restrikcí a nařízení. A kdo je manažerem? Někdy můj muž, někdy já, někdy starší děti a někdy se vše řídí podle našich „miminek“.
* Vedete dcery k samostatnosti a k tomu, aby dokázaly podobně jako vy zvládnout obojí - rodinu a kariéru?
Dcery jsou velmi samostatné, a protože naše velká rodina byla stvořena ze dvou neúplných rodin a dotvořena dvěma dalšími přírůstky, všechny tři dcery poznaly, co to je odpovědnost a samostatnost. Pokud budou chtít žít pod ustavičným tlakem práce a povinností rodiny, určitě si poradí. Ale někdy tajně doufám, že budou rozumné a nenechají se zavléci do takového kolotoče. A já nebudu mít tolik práce jako hlídací babička.
* Zastoupení žen ve vládě je mizerné. Myslíte, že ženy do politiky patří ve větší míře, a proč?
Ženy do politiky jistě patří, stejně jako patří do vedení firem, přesto mám určité „ale“. Dokážou dát politice velice mnoho pozitivního a konstruktivního. Jsou určité typy žen, které v uvažování, logice a přesvědčivosti předčí většinu mužů kolem. Navíc většina žen podle mého víc zvažuje sociální dopad některých politických rozhodnutí. Jsou vytrvalé a jsou schopny řešit najednou více problémů. To „ale“ je možnost skloubení aktivního rodinného života a politiky.
* Co limituje ženy třeba v politické kariéře?
Umím si představit, jak stísňující musí být například pro ženu-političku tlaky v období politických změn a neklidů, jak ji musí stresovat některé nevyhnutelné akce, pokud na ni doma čekají děti a ona sedí nad dlouhou, nekonečnou diskusí. V tom jsou muži určitě uvolněnější a pro většinu z nich není rodina bariérou k politické kariéře. Proto nejen preference mužů, ale i objektivní důvody mohou být příčinou, proč je ve vládě méně žen. Kvůli této selekci se politice věnuje sice menší procento žen, ale jsou to ženy, pro které je jejich práce skutečnou prioritou a které mohou politice mnoho dát.
* Měla jste někdy pocit diskriminace, protože jste žena? A jsou také muži diskriminováni?
Já osobně jsem nikdy pocit diskriminace neměla, ani jako lékařka, ani jako manažerka. Nicméně občas kolem sebe mohu zaznamenat projevy preference mužů - ale spíše bych řekla, že jde o místa, kde je kolektiv už natolik ženský, že je potřeba dosáhnout určité rovnováhy. Jiné je to určitě dodnes v medicíně; tam je stále řada oborů a vedoucích pracovníků, kteří preferují muže velmi silně. Někdy to může být namístě, často je to ovšem historický trend. Ve světě byznysu jsem naopak v poslední době osobně dostala několik pracovních nabídek - kromě mě byli další kandidáti muži. Ani v jednom případě nebyl pro potenciálního zaměstnavatele problém počet mých dětí, jednou jsem měla pocit, že umění skloubit rodinu a práci dohromady brali jako projev toho, že mé manažerské schopnosti jsou dostatečné.
 |
PODNIKÁTE A HLEDÁTE INFORMACE pro vaše finance? Navštivte podnikani.idnes.cz |
