Vím, že není nijak zlý. Někteří z kolegů ho neberou tak vážně a trpí jeho výtky, než by se udřeli. Mně je ale blbé říkat preventivně nestíhám, nestíhám, když vím, že ještě můžu. Je to moje první práce, ale nechci se hned zničit. Nevím, jak věci ošidit, aniž by to znamenalo, že mi vynadá. Co mám dělat?
Úzkost a obavy pisatelky mohou pramenit z toho, že práci nezvládá, je nad její síly. Nebo jen proto, že je začátečnice a zatím si ji neumí dobře zorganizovat. Ať tak či onak, její obavy umocňuje perfekcionistický šéf, který se k lidem chová jako autoritativní popoháněč. Pisatelka je zřejmě velmi odpovědná, nebo moc touží uspět, být dobře hodnocena. Možná má nižší sebevědomí - je začátečnice a třeba se na ní také „podepsali“ nároční rodiče, kteří i v případě sebelepších výkonů projevovali nespokojenost, dopředu pochybovali o jejích schopnostech. Pisatelka je zřejmě citlivější, vše intenzivně a nepříznivě prožívá. Už nyní vykazuje nepříznivé fyziologické příznaky, které se budou zhoršovat. Deprese provázející nedělní večery se samy od sebe rovněž nerozplynou.
Bylo by možné si o tom všem se šéfem promluvit. K tomu pisatelka musí překonat „hrůzu z autority“, která jí nedovoluje brát nadřízeného jako normálního člověka, jemuž lze říci, že jeho požadavky (nebo jen způsob, jak je prezentuje) jsou nepřiměřené. Nikdo, a tedy ani šéf není vševědoucí, takže proč ho neupozornit, že nás takto omezuje ve výkonu? Od rozhovoru by ji neměla odradit ani malá sebedůvěra, ani přílišná svědomitost a odpovědnost. Mohlo by se totiž stát, že ani změna zaměstnání by nic nevyřešila - autoritativních šéfů je stále ještě dost. Jenže změnit sebe sama není snadné -zkuste se osobně s někým zkušeným nebo psychologem poradit, pracujte na svém sebevědomí.
 |
Kdo najde práci v zahraničí? Anglie chce řidiče, Rakousko řezníky. Více ZDE. |
