Stěhování za místem: musela jsem opustit své blízké

Ani odborné vzdělání a perfektní znalost angličtiny nestačily Evě Stehlíkové k tomu, aby si za více než rok na Ostravsku našla práci. Beznaděj a počínající depresi z toho, že je k ničemu, zahnala docela rázně. Ze dne na den sedla na vlak a odjela do Prahy.

V současnosti, po dvou letech, je už spokojenou a finančně dobře zajištěnou ženou. „Bylo to správné rozhodnutí, i když to pro mě znamenalo ztrátu kontaktu s některými blízkými lidmi. Nelituji a zpět bych se rozhodně nevrátila,“ říká Eva Stehlíková.

Maturita a jazyk nestačily

Eva Stehlíková pochází z moravskolezského Bruntálu. Vystudovala střední školu oděvní a návrhářství, poté odjela na zkušenou hlídat děti do anglické rodiny. Tušila, že bez schopnosti dobře se domluvit cizím jazykem se jí práce nebude hledat snadno.

Po návratu z Anglie si našla přítele z Ostravy a odstěhovala se za ním. „Myslela jsem si, že velké město znamená více pracovních příležitostí. A po holce, která umí dobře anglicky, přece musí všichni hned sáhnout. Začala jsem číst inzeráty, zašla na pracovní úřad, a i když jsem pochopila, že realita není tak jednoduchá, elán najít si dobrou práci mě stále neopouštěl,“ vzpomíná dnes pětadvacetiletá Eva.

Po půl roce marného obcházení firem, posílání životopisů, na které dostala samé záporné odpovědi, to nevydržela a odjela opět na půl roku do ciziny pracovat jako pomocnice v domácnosti.

Vadil nedostatek praxe

V cizině alespoň na určitý čas načerpala síly k dalšímu hledání práce a vydělala si peníze na živobytí.

„Pocit, že jsem finančně závislá na příteli, byl ubíjející. Nejméně třikrát týdně jsem se někde ucházela o zaměstnání a vracela se domů někdy až s ponižujícím pocitem. Občas to vypadalo, že mám naději, ale byla vždy marná. Stále jsem narážela na to, že mi chybí praxe.

Několikrát jsem si ověřila, že inzerované místo dostal člověk, který sice neměl dostatečné vzdělání, ale zato protekci,“ říká Stehlíková.

Po dalším neúspěšném měsíci vzala místo prodavačky v obchodě s oděvy. Dali jí totiž naději, že pokud se zapracuje, může časem začít dělat vedoucí. „Pracovala jsem za minimální mzdu a po dvou měsících mi řekli, že už mě nepotřebují. Pak jsem se dozvěděla, že podobné praktiky, kdy člověka využijí jen v období nákupní horečky, jsou běžné. Byla to pro mě poslední kapka, která rozhodla o odjezdu,“ konstatuje žena.

Vztah se rozpadl

Evin přítel měl v Ostravě dobrou práci a do Prahy nechtěl. I když se bála, že vztah na dálku s návštěvami o víkendech dlouho nevydrží, přesto to riskla. Tušení se vyplnilo. Nevydržel. „Ztráta přítele a jeho rodičů, které jsem měla moc ráda, byla daní za to, že pracuji. V Praze jsem nejdříve bydlela u kamarádky. Už po čtrnácti dnech jsem měla práci a zařídila si i svůj podnájem. Zhruba rok jsem byla zaměstnaná jako dekoratérka. Spolupracovala jsem s architekty a mnohému se naučila. Byla to dobrá škola,“ říká Eva. Pak ji zaujal svět realit a stala se realitní makléřkou. „V podstatě mě přijala první realitní agentura, kterou jsem oslovila. Ocenili moje jazykové znalosti,“ uvádí.

Nyní bydlí Eva Stehlíková s novým přítelem. Vydělává si dost na to, aby si koupila, co se jí líbí, zajela si odpočinout k moři, vzdělávala se a část mzdy i ušetřila.

„Jsem opravdu spokojená. Rodičům nevadí, že žiji na druhé straně země, vědí, že se mi daří dobře.

Vše má najednou nějaký směr a smysl. Už bych ten pocit, který trápí člověka bez práce, nechtěla zažít,“ říká.

PODNIKÁTE A HLEDÁTE INFORMACE pro vaše finance? Navštivte podnikani.idnes.cz

,