Většina lidí, když vidí chlapa v takhle krásném a drahém sportovním autě, si s odpuštěním řekne něco o kšeftech s drogami, zbraněmi nebo bílým masem… Jak jste si na něj vydělal vy?
Máme s otcem firmu a dovážíme především sezonní dekorace z Asie. Zásobujeme jimi všechny velké řetězce super a hypermarketů v Česku a na Slovensku, plus ještě vyvážíme do dalších pěti zemí v Evropě.
Kolik vám bylo let, když jste si o sobě řekl, že jste podnikatel?
To si neříkám dodnes (smích). Považuji se spíš za aktivního fanouška motosportu. Ale jinak mám se svým otcem firmu od svých osmnácti let.
Proč zrovna sezonní dekorace?
Můj otec je Řek, máma Češka. Do mých osmnácti jsem žil v Řecku. Otec přijel o tři roky dříve a zmapoval trh. Po revoluci tady byla poptávka po všem, takže jsme z Řecka začínali postupně vozit třeba boty, umělé květiny, prostě o co byl zájem. Samozřejmě jsme nebyli sami, ale každý si postupně na trhu našel tu svou parketu. A my jsme dospěli k sezonním dekoracím. Zpočátku jsme zásobovali jen menší obchody, ale ty časem začaly zanikat. Přicházely řetězce jako Delvita, Billa a my se přizpůsobili a začali spolupracovat se všemi velkými obchody.
Říká se, že podmínky při spolupráci s řetězci jsou hodně tvrdé, ceny musí být co nejnižší... Máte stejné zkušenosti?
Každý si myslí, že podmínky jsou hrozné tím, že řetězce chtějí delší doby splatnosti faktur a tlačí ceny na co nejnižší hranici. Pro nás je ale nejhorší odhadnout, kolik zboží se prodá. Pokud jdou věci dobře na odbyt, musíte je neustále doplňovat, jinak už s vámi řetězce neuzavřou smlouvy a navíc vám vyměří penále. Ale pak je tady to riziko, že zboží na odbyt nepůjde a vám ho strašně moc zbude.
Kolik ve firmě zaměstnáváte lidí?
Máme 27 zaměstnanců. V Králově Dvoře máme vzorkovnu a centrálu. Šest tisíc metrů čtverečních velké sklady jsou v Liberci, odkud se expeduje vše na export.
Jaká je konkrétně vaše pracovní náplň?
Jsme s otcem spoluvlastníci. Ale otec před třemi lety vážně onemocněl, takže mám na starost vedení celého podniku.
Když jste ještě s otcem fungovali společně, nenaráželi jste na spory, které byly třeba ostřejší kvůli tomu, že jste jedna rodina?
Neustále. My jsme se hádali každý den. Ale věděli jsme, že zlatá střední cesta bude optimální. Takže jsme na sebe sice pořád křičeli, ale nakonec jsme se dohodli. Teď je větší klid (smích).
Vy máte ale nějaké další sourozence. Ti se ve firmě nijak neangažují?
Mám dva bratry. Ten prostřední nastoupil do firmy nedávno, takže se tak rozkoukává, a ten nejmladší ještě studuje.
Kromě vánoční a velikonoční výzdoby vás ale přece jen asi víc baví motorismus a rychlá auta. To je také dědictví po otci?
Právě že vůbec. Většina lidí to tak má, ale já si na to nějak přišel sám už jako dítě. Už ve škole jsem si kupoval časopisy s nadupanýma autama a všechno jsem studoval.
Kdy jste se dostal od čtení k činům? Vzpomínáte na první jízdu ve sporťáku?
Já si musel počkat až na svoje první auto. Byl rok 1999 a mě bylo 23. Koupil jsem si Audi RS4, mělo 245 koní a byl to můj první krok do světa sportovních aut. Během půl roku jsem začal na autě makat, chtěl jsem postavit jedno z nejrychlejších audi na světě homologovaných na běžný provoz. Ve spolupráci se specializovanýma firmama z Německa jsme ho během pěti let postavili, ale pak už bylo pro jízdu téměř nepoužitelný. Šestý rok jsem ho proto prodal nějakému nadšenci ze Švýcarska.
Kolik ta přestavba stála?
Víc než nové auto. Asi 140 tisíc euro. Auto jsem kupoval za necelé dva miliony korun.
Kolik teď autům věnujete času?
Dost. Před třemi lety jsem založil Klub sportovních aut. Odlišujeme se tím, že chceme naučit majitele vozů využívat jejich možností v dobré jízdě. Spousta lidí si dneska vydělá nějaký peníze a chtějí si koupit rychlý auto. Ale mají z něj respekt a nedokážou ho vůbec ovládat. Člověk se přiblíží k hranici využitelnosti sportovního auta až po X letech kurzů a tréninků. Když máte auto, které má pět set koní, využijete ho ze začátku tak na deset procent. Prostě jen na dálnici sešlápnete pedál a na pár minut se rychle svezete. Ale sportovní auto umí mnohem víc.
Než jste klub založil, existovala v Česku vůbec možnost naučit se jezdit sportovním autem?
Nebylo tady vůbec nic. Já jsem začal jezdit s první audinou na okruhy do Mostu a do Brna, kde jsem vídal skupinku lidí pravidelněji. Postupně jsme se rozšiřovali a pravidelně jsme se scházeli si zajezdit. Ale já jsem se chtěl zlepšovat, takže jsem se v cizině dohodl a začal tady organizovat kurzy sportovní jízdy, driftování, jízdy na sněhu a ledu. Nejsme totiž sezonní. Většina majitelů sporťáků má na zimu SUV nebo jiné auto, ale my děláme celou zimu kurzy v Alpách.
Kolik máte členů?
Dnes máme přes tři sta registrovaných členů plus asi dvě stovky lidí, kteří nejsou v klubu, ale absolvují naše akce.
Má vůbec cenu pořizovat si superrychlé auto na jízdu po Česku?
Pokud se tomu věnujete, tak ano. Ale jen na ukazování a pirátství na dálnicích - to cenu opravdu nemá. Ale takových lidí už tady je několik tisíc.
Co obnáší členství ve vašem klubu?
Máme pouze jednorázový klubový poplatek, který je dvacet tisíc. Pak se samozřejmě platí "vstup" na jednotlivé akce. Na členy nemáme žádné zvláštní nároky, musí absolvovat minimálně jednu akci za rok.
Pořádáte například akce na mosteckém okruhu. Kolik se platí třeba tam?
Za den zaplatíte čtyři tisíce korun. Za to máte hodinové školení s instruktorem, catering a celý den může jezdit. A je tam časomíra. Ta je důležitá. Ne abychom mohli závodit mezi sebou, ale hlavně aby řidiči měli přehled, jak se zlepšují. Každé kolo dostanou svůj čas. V klubu máme šest instruktorů a ti u každého sledují, jak postupuje vpřed. Chceme, aby jezdili rychleji, ale zároveň bezpečněji.
Kde všude jezdíte? Jen na okruzích, nebo i na běžných silnicích?
Teď zrovna nabízíme nový produkt – kurz jízdy na silnici. Spousta lidí si chce zajezdit i na veřejných komunikacích. Instruktor pak se zájemcem tráví celý den na jeho oblíbených trasách.
Není to nebezpečné?
Instruktor učí nejen sportovní, ale hlavně bezpečnou jízdu. Do auta se namontuje takzvaný G-force, který měří přesnou aktuální rychlost, ukazuje přesně brzdění v zatáčkách. Pak se celý profil jízdy stáhne do laptopu a může se pracovat na zlepšení.
Stejně bych ale rozjetého sporťáka nechtěla v serpentinách potkat…
Rychle neznamená nebezpečně. Řidič sporťáku může jet daleko bezpečněji než sedmdesátník ve škodovce jedoucí poloviční rychlostí. Na veřejných komunikacích se nejezdí naplno, to jde na okruhu, kde je jednosměrný provoz.
Ale do předepsané rychlosti se asi vejdete stěží… Co pokuty? Platíte je často? Nebojíte se o body?
Nemůžu mluvit za ostatní. Já jezdím v pohodě. Vyjezdím se na našich akcích. Ze začátku jsem taky blbnul na silnicích, teď už nemám potřebu. Dostal jsem pokutu dvakrát, ale ne za rychlost, ale za telefonování. Nějak jsem si ještě nestihl pořídit handsfree… (smích)
Jak je to s pojištěním na okruhu?
Tady v Česku je to problém. V Evropě na klubových akcích je pojišťovna povinná platit nehodu z klasického havarijního pojištění, a to včetně opravy okruhu. Tady to prostě nejde. A to máme dražší pojistky než jinde. Ale budou muset začít, jinak si to nedokážu představit.
Funguje alespoň nějaké připojištění pro okruh?
Dělá ho snad jen jedna pojišťovna a ta za to chce nesmyslný peníze.
Buďme trochu osobnější… Kolik máte v rodině aut?
Dvanáct.
Čím jezdí manželka? Taky závodí?
Audi RS4 a auta ji vůbec nezajímají.
To spolu asi moc času netrávíte…
Máme rok a půl starou dceru, ta jí zabírá volný čas. Dřív jsem ji na akce brával, ale nemělo to cenu. Po pěti minutách se nudila. Ale jsem rád, že dcera bude asi po mně. Už jsem ji svezl v porsche. Baví ji to, jezdíme asi půl roku. Sleduje pozorně, jak řídím, a pak vždycky usne. I přesto, že to auto hrozně řve…
Dá se tam dát dětská sedačka?
Nedá, ale jsou tam šestibodové bezpečnostní pásy, takže to je jak v sedačce i pro dospělé.
Má i běžný smrtelník šanci podívat se na akce vašeho klubu?
Jednou za rok dělám sraz supersportů. Pro nadšence je to ráj, podívat se na auta v akci. Uslyší, jak pískají pneumatiky, uvidí, co auta všechno umí. Letos je sraz 17. května na okruhu v Brně. Přijedou i majitelé supersportů ze zahraničí, takže tam bude asi dvě stě aut. Víc se jich tam totiž nevejde.
Jaká auta třeba přijedou?
V Čechách máme i takové bomby jako Bugatti Veyron, Maserati MC12, Pagani Zonda nebo Porsche Carrera GT.
Sice si to už moc nedokážu představit, ale stíháte ještě nějaké další koníčky?
Lyže už mě nelákaj, to mě bavilo, když jsem žil v Řecku. Ale zbyla mi láska k potápění, s harpunou, bez bomby, to je ostatně v Řecku takřka národní sport. A občas si zajdu zacvičit. Pak už jen rodina, auta a práce.
