Ilustrační foto

Ilustrační foto | foto: Radek Kalhous, MAFRA

Ústavní soud zamítl návrh na zrušení zdanění fotovoltaiky

  • 0
Ústavní soud dnes vyhlásil nález, kterým zamítl návrh skupiny senátorů na zrušení právní úpravy zdanění fotovoltaiky, která zavedla odvody za elektřinu ze slunečního záření vyrobenou od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2013 v zařízení uvedeném do provozu v období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010, dále stanovila zdanění bezúplatně nabytých povolenek na emise skleníkových plynů a naopak zrušila osvobození od daně z příjmu v případě energetiky na bázi obnovitelných zdrojů.

Dle navrhovatelů byla napadená úprava v rozporu se zaručeným právem vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, resp. právem na ochranu proti zásahu do pokojného užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (ve spojení s porušením principu legitimního očekávání), se svobodou podnikání dle čl. 26 Listiny a se základními náležitostmi demokratického právního státu, neboť napadená úprava měla působit se zpětnou účinností. Podle tiskové zprávy Ústavního soudu vzal Ústavní soud za východisko situaci, která vedla k přijetí této úpravy. Jednalo se o stav, kdy rychlý rozvoj výroby energie z obnovitelných zdrojů energie, který byl způsoben zejména skokovým snížením cen fotovoltaických panelů, způsobil růst výše nákladů na její financování, což vedlo k přehodnocení dosavadního postoje státu k veřejné podpoře výroby energie z obnovitelných zdrojů.

Nejedná se o tzv. pravou retroaktivitu

Ústavní soud přitom shledal, že toto opatření mělo charakter tzv. nepravé retroaktivity; o pravou retroaktivitu se nejednalo, neboť v nyní předložené věci je zřejmé, že zdaňovací období, resp. období, v němž je vyrobená elektřina předmětem odvodu s účinností právního předpisu teprve počíná (předmětem odvodu tak vůbec není elektřina vyrobená před účinností zákona). Ústavní soud uvedl, že pravá retroaktivita je přípustná jen výjimečně, zatímco nepravá je obecně přípustná; je v souladu se zásadou ochrany důvěry v právo tehdy, je-li vhodná a potřebná k dosažení zákonem sledovaného cíle a při celkovém poměřování "zklamané" důvěry a významu a naléhavosti důvodů právní změny bude zachována hranice únosnosti. I s ohledem na rozsáhlé srovnání se zahraničními právními úpravami a judikaturou však Ústavní soud neshledal na straně dotčených provozovatelů fotovoltaických elektráren ústavně relevantní zájem na zachování dosavadní stanovené ceny za elektřinu z obnovitelných zdrojů a zelených bonusů bez jejího dalšího krácení odvodem.

Pro zdanění byly relevantní ekonomické důvody

Úplné znění nálezu Ústavního soudu ve věci Pl. ÚS 17/11

Současně Ústavní soud shledal v souvislosti se zachováním návratnosti investice do daného typu elektráren (15 let) relevantní ekonomické důvody pro daná opatření a možnost danou zákonodárci přehodnotit výši podpor s ohledem na vývoj situace. Ústavní soud také neshledal porušení ústavního principu rovnosti v případě dotčených provozovatelů elektráren (oproti elektrárnám uvedeným do provozu dříve), neboť opatření zákonodárce bylo racionální, přiměřené a prosté svévole.

Darovací daň na povolenky je také v pořádku

Pokud jde o zavedení darovací daně, jejímž předmětem je bezúplatné nabytí povolenek na emise skleníkových plynů v letech 2011 a 2012 pro výrobu elektřiny, dospěl Ústavní soud k závěru, že se jednalo pouze o snížení státní podpory předpokládané zákonem dřívějším, přičemž nelze přisvědčit navrhovatelům, že by takto zákonem nastavená výše podpory do budoucna vylučovala jakékoli nově zákonem stanovené daňové zatížení (regulaci). V případě zrušení osvobození od daně z příjmu z provozu solárních zařízení Ústavní soud uvedl, že daná právní úprava směřuje mj. k naplnění významného veřejného zájmu (zachování stability cen energií, nezvyšování veřejného dluhu apod.), kterým by bylo možné v duchu judikatury Ústavního soudu odůvodnit i potenciální zásah do legitimního očekávání poplatníků.

Právní jistota není neměnnost

Princip právní jistoty nelze podle Ústavního soudu ztotožnit s požadavkem na absolutní neměnnost právní úpravy; ta podléhá mj. sociálně ekonomickým změnám a nárokům kladeným na stabilitu státního rozpočtu. Na druhé straně ústavní soud nevyloučil, že by v jednotlivých případech mohl poskytnout ochranu jednotlivým provozovatelům elektráren, pokud by se ukázalo, že v jejich konkrétním případě by byly dopady posuzovaných zákonů likvidační. Podrobnější shrnutí rozhodnutí Ústavního soudu naleznete zde.

Z odůvodnění nálezu:

Ústavní soud tedy přisvědčil závěru, že důsledkem přijetí navrhovateli napadených částí zákona č. 402/2010 Sb. je z pohledu investorů, kteří uvedli zařízení do provozu v období od 1. ledna 2009 do 31. prosince 2010, toliko dočasné ovlivnění míry zisku způsobené zvýšením nákladů o nově zavedenou povinnost odvodu a z toho plynoucí prodloužení doby návratnosti jejich investice. Systém podpory a principy stanovování regulovaných cen, upravené zákonem č. 180/2005 Sb., však investorům i nadále zaručují takové podmínky, aby dosáhli prosté doby návratnosti investice 15 let. Změna se tak ve vztahu k době návratnosti promítá pouze do toho, že její dosažení bude uskutečněno v delším (avšak zákonem zachovaném) časovém horizontu, než výrobci elektřiny z OZE očekávali. Tento faktický důsledek je ale z hlediska principu právní jistoty a ochrany důvěry v právo nezbytné postavit naroveň situaci pouhého spoléhání se na to, že státní podpora využití obnovitelných zdrojů energie nebude do budoucna změněna. Takovéto důvěře ale z ústavního hlediska ochranu přiznat nelze.

Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že při abstraktním přezkumu ústavnosti není schopen objektivně prokázat nebo hypoteticky vymodelovat všechny myslitelné situace, které napadená ustanovení v individuálním případě mohou vyvolat. Předmětem posouzení tedy nyní nemohou být ani specifické případy jednotlivých výrobců, u nichž s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, s přihlédnutím k míře podnikatelského a ekonomického rizika, může Ústavní soud své posouzení upřesnit v budoucnu (srov. např. Pl. ÚS 9/07, bod 54). Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité. Zjevně nelze vyloučit, že v individuálních případech, dolehne některé z napadených ustanovení na výrobce jako likvidační ("rdousící efekt") či zasahující samotnou majetkovou podstatu výrobce v rozporu s čl. 11 Listiny – tedy protiústavně.