Devatenáct let šéfuje Anna Wertheimová jedné samoobsluze, a i když měla nabídky ji prodat, neudělala to. Neměla by prý to srdce utéct zákazníkům, kteří se za ní na Zbraslavi, kde se všichni znají, často zastaví třeba jen na kus řeči.
Jak vás napadlo koupit samoobsluhu?
Pracovala jsem tady na Zbraslavi v roce 1990 už rok jako vedoucí a nadřízený ze státního podniku Potraviny Praha 5 navrhl tento objekt do aukce. Jeden zákazník, se kterým jsem často diskutovala o obchodě i životě a jednou jsem mu trochu vypomohla, mi vnukl myšlenku, že bych měla zkusit obchod získat sama. K rozhodnutí přispělo i to, že jsem se bála o práci, protože kdyby přišel nový majitel, mohla bych o ni přijít. Oba synové byli tehdy na studiích.
A to jste se nebála rizika se zadlužit? Místo prodavačky byste přece našla.
Starší syn končil vysokou školu a vypracoval veškerou ekonomickou rozvahu. Spočítal, co je všechno třeba platit, jak vysoký potřebuji úvěr atd. Zdálo se mi, že by se to dalo zvládnout. Stále jsem zvažovala pro a proti. Líbilo se mi, že bych měla po 20 letech praxe vlastní obchod a mohla si vše vést podle sebe, na druhou stranu mi chyběly peníze.
Co vás nakonec přesvědčilo?
Ten pán, úplně cizí člověk, který měl zkušenosti s obchodem ještě z první republiky, mi nejen řekl, že bych ten obchod určitě sama zvládla, ale přinesl a položil mi na stůl v kanceláři sto tisíc korun, které jsem tehdy potřebovala jako jistinu do aukce a které jsem samozřejmě neměla. To byl ten podstatný impulz.
To zní jako z pohádky...
Ano, také mu soukromě říkám kouzelný dědeček! A ten pán ode mne nechtěl ani nic podepsat. Nijak ručit. Vůbec jsme se neznali. Byla jsem v šoku.
Banka vám dala peníze bez problémů?
Tehdy ve spořitelně asi ještě vůbec nevěděli, že když kupujete nemovitost, může si ji banka vzít do zástavy. To jsme jim museli poradit sami. Chtěli po mně zastavit soukromý majetek, který jsem neměla. Banky se mnou nechtěly nic mít, měly tehdy větší privatizační záměry, než jsou malé obchody. Spořitelna mi nakonec půjčila a obchod jsem vydražila jako úplně první soukromnice v tehdejším Československu. Na památku jsem od Tomáše Ježka (tehdy ministr pro správu národního majetku a privatizaci), který se dražby účastnil, dostala dražební kladívko.
Co na to váš patron?
Ten se mnou dokonce byl na dražbě, aby mě podpořil. Když jsme začali s normálním provozem, dál nás chodil navštěvovat a sledoval, jak si stojíme. Byla jsem ráda, když jsem mu po čase mohla jeho vklad vrátit.
Takže obchody jdou dobře...
Ze začátku to nebylo snadné. Musela jsem převychovávat prodavačky, které měly ze socialismu zažité, že pánem je prodavač, ne zákazník. Zákazníci si mysleli, že jako soukromníci budeme mít všechno za poloviční nebo ještě nižší ceny, nedůvěřovali nám. Chodili nás sem spíš okukovat. Museli jsme se hodně snažit a lákat je na různé akce. Když si pomalu začali zvykat, zavřeli tady v dubnu 1991 ulici, což nás málem zničilo.
Co se stalo?
Ulici rekonstruovali a do obchodu se vůbec nedalo dojet. Nemohli sem nejen zákazníci, ale ani dodavatelé. Přes půl roku obchod vlastně nefungoval. Musela jsem si zařídit spolupráci s cestovní kanceláří, školkami, školami, protože bylo potřeba splácet úvěr a další poplatky. To se opakovalo i v loňském roce, akorát stavba trvala déle, skoro rok. Dost nám zamotaly hlavu i povodně v roce 2002. Voda se naštěstí zastavila asi pět centimetrů pod rampou prodejny.
Ani tehdy jste neměla chuť s podnikáním skončit?
Měla, ale musela jsem pořád splácet půjčky, takže se nedalo nic dělat, museli jsme fungovat dál. Díky překlenovacím úvěrům jsme se vždycky dostali z nejhoršího. A zákazníci nám vydrželi i přes tyhle komplikace a pořád se vracejí. Ale už bych ráda zase investovala do oprav a rekonstrukce prodejny, vylepšovala interiér. Takže doufám, že nás další pohroma nečeká.
Vizitka Anny WertheimovéPrvní soukromá majitelka obchodu s potravinami po roce 1989 u nás. Jako úplně první vydražila samoobsluhu v Praze na Zbraslavi 26. ledna 1991 a od té doby ji nepřetržitě provozuje. |
