Pracuje v něm už druhým rokem, předtím za svými klienty tři roky dojížděla.
To však mělo řadu nevýhod. „Neměla jsem svůj pracovní stůl, stále jsem byla v pohybu, navíc pro psy není dobré, když jsou střiháni v domácím prostředí, zbytečně je to stresuje a jsou agresivnější,“ vysvětluje Marie Lukáčová.
Konkurence šířila pomluvy
„Pokud nepotřebujete vlastní provozovnu a rozhodnete se za klienty docházet, vystačíte s pořádnými nůžkami a strojkem,“ říká psí kadeřnice. Rozjezd salonu byl o dost obtížnější. „Musela jsem si najmout odpovídající prostory, nakoupit vybavení a dát o sobě co nejvíc vědět,“ popisuje Marie Lukáčová.
Počáteční investice se počítá na statisíce. A nákupem vybavení všechno teprve začíná. Důležité je také postarat se o kvalitní servis nástrojů. „Trvalo přes dva měsíce, než jsem nalezla spolehlivého opraváře a brusiče hlav strojků.“
Jakmile začala Marie Lukáčová zvát zákazníky k sobě, ozvala se konkurence. „Nacházela jsem na dveřích letáčky lákající klienty do jiných salonů, šířily se pomluvy.“ Pověst je přitom v povolání psí kadeřnice naprosto zásadní, majitelé psů se o své zkušenosti rádi dělí. „Stálou klientelu jsem získávala téměř půl roku. Než si mě zákazníci našli, často jsem přemýšlela, zda nebudu muset salon zavřít,“ vzpomíná Lukáčová. Práce má nyní dost, ale najmout pomocnou sílu se zdráhá. „Stačí nejednat zcela šetrně s klienty nebo zkazit práci na třech čtyřech psech a dobré renomé je pryč.“
Starý pes si na módu nepotrpí
Práce psí kadeřnice je celodenní. Salon otevírá Marie Lukáčová každý den v devět hodin. Pracovní doba se často protáhne až do půl desáté večer. Jen kolem oběda je pauza. „I tak si musím ještě nakupovat materiál, takže jsem vlastně stále v jednom kole.“
Za den stihne Marie Lukáčová ostřihat průměrně pět psů. Doba, která připadá na jednoho, je přitom různá podle jeho velikosti. „Chodí ke mně například padesátikilový knírač Venca, toho nezvládnu ostřihat dříve než za tři hodiny.“
Nejvíce si Marie Lukáčová pochvaluje teriéry a „voříšky“. „U teriérů se mi líbí jejich povaha, voříšci jsou zase vděční tím, že na nich lze nejvíce tvořit.“ S každým psem se prý dá vyjít, jen starší už si na přílišnou módu nepotrpí.
„Ale nikdy bych psa nepřivazovala, neokřikovala ani jim nedávala žádná antidepresiva,“ říká Marie Lukáčová. Tvrdí, že ke klidu zvířete většinou pomáhá blízkost majitele. „Ale u rozmazlených pejsků je někdy naopak potřeba, aby majitel u střihání nebyl, jinak jsou dost neklidní.“
Někdy se cítím jako zpovědnice
Klienti už často přicházejí s jasnou představou, jak chtějí svého psa ostřihat. Někdy s sebou nosí i fotky. „Když mají nereálné požadavky, nechají si problém vysvětlit.“ Chování lidí u psí kadeřnice je prý podobné jako v lidském holičství. „Tu a tam se trochu cítím jako zpovědnice, zákazníci mi vyprávějí úplně o všem,“ směje se Marie Lukáčová.
Žádný psí kadeřník se nesmí bát fyzické práce. Neustálé obstarávání chodu salonu je náročné i na psychiku a prověří odolnost vůči stresu. „Jednou za čas je potřeba vzít si dva tři dny volno. Jedu do Jizerských hor, vypnu telefon a jen odpočívám,“ dodává Lukáčová.
Jak pracuje psí kadeřnice
Pečuje o vzhled psa. Udržuje jeho srst, drápy a pomáhá s výběrem šamponů a zvířecí kosmetiky. Psa ostřihá podle přání klienta nebo vlastní inspirace. Pomáhá také s řešením méně závažných zdravotních komplikací.
