VELKÁ BRITÁNIE
První plastovou identifikační kartu pro bankovní účely vydala ve Velké Británii National Provincial Bank v roce 1965. Svým klientům vydala šekovou záruční kartu, která sloužila k výběru hotovosti v jejích pobočkách do částky 20 GBP. Tento projekt byl v říjnu 1965 rozšířen do celostátního měřítka v rámci UK Domestic Cheque Guarantee Card Schneme. Zapojila se do něj řada bank a zaručená částka se zvýšila na 30 GBP.
Jednotný způsob identikace šeku a záručních karet a zúčtování transakcí zvýšilo zájem obchodníků tyto šeky přijímat. Začátkem roku 1969 bylo do šekového systému zapojeno 53,5 milionů klientů 57 britských bank.
Zaručená částka byla v roce 1977 zvýšena ze 30 na 50 GBP a později byly zavedeny dva druhy karet s limity 100 GBP a 250 GBP. Od října 1990 jsou šekové záruční karty chráněny hologramem s vyobrazením busty Williama Shakespeara. Šekový systém je zastřešen britskou asociací pro platební styk APACS (Association for Payment and Clearing Services).
 |
V dalších letech rostl počet držitelů karet Barclaycard i počet obchodníků a banka rozvinula tento obchod také v dalších zemích: Irsko, Malta a Gibraltar (1967), Jihoafrická republika a Mexiko (1969), Francie (1971). V roce 1971 používalo její karty přes 32 000 klientů mimo Velkou Británii.
K úspěchu Barclays Bank výrazně pomohl kvalitní marketing. Ten od roku 1968 k reklamě využíval i speciální magazín pro obchodníky (1968) a pro klienty – „Barclaycard“ (1971) a od roku 1972 také televizní reklamu. Cílevědomá práce s obchodníky vedla k získání více než 400 obchodních domů ve Velké Británii již během prvních 5 let od zahájení programu. V roce 1974 banka zavedla záruční šekovou kartu garantující šeky do částky 30 GBP a v následujícím roce na ně doplnila symbol eurošeku. V roce 1977 se Barclays Bank s 3,3 mil. kreditních karet stala největším vydavatelem karet VISA mimo území Spojených států a toto prvenství si udržela dosud. Až o 11 let později, v roce 1988, se banka stala také členem asociace MasterCard. Banka pracovala se segmentací klientů a již v roce 1977 zavedla . remní kartu Corporate Card a v roce 1982 prestižní Barclays Premier Card. Do 3. tisíciletí Barclaycard vstoupil s 8 944 000 kartami.
Další přední britské banky – National Westminster Bank, Midland, Lloyds a The Royal Bank of Scotland – založily v roce 1972 konkurenční kreditní kartu s názvem Access, která platila pouze na území Velké Británie.16 K zajištění provozu a reklamy tohoto národního kartového systému založily banky společnost s názvem Joint Credit Card Company (v roce 1982 přejmenovaná na Signet a v roce 1996 prodaná First Data Resources Ltd.). V dubnu 1975 se britský národní systém Access stal členem Interbank Card Association (Master Charge) a dodal tak svým kartám mezinárodní platnost. V té době byly banky členy výhradně jednoho z mezinárodních systémů – BankAmericard nebo Master Charge. Duální členství v obou bankovních systémech ještě neexistovalo.
 |
Čím si vítězové Banky roku 2005 své vítězství zasloužili? Jaké bylo pořadí v dalších kategoriích? To se dozvíte v naší speciální příloze. |
FRANCIE
Stranou vývoje ve Spojených státech a Velké Británii nestály ani francouzské banky. V roce 1967 vydala Société Marseillaise de Crédit děrné štítky, které sloužily k výběrům hotovosti z prvních bankomatů. Se švédským kapitálem vznikla finanční společnost SOVAC (de la „Société Française de Cartes de Crédit France Cartes“), která začala vydávat první „zlaté karty“ Carte d´Or. V roce 1973 ji koupila Crédit Agricole a Crédit Mutuel a v roce 1978 ji transformovali do společosti Eurocard France.
V roce 1967 byli dva bankéři ze Société Générale a Crédit Lyonnaise na školení o bankovní automatizaci ve Spojených státech. Oba si uvědomili význam nově přicházejících platebních karet a bankomatů. Pro Francii to mělo v té době velký význam. Podobně jako ve Spojených státech a ve Velké Británii rostla kupní síla obyvatelstva, lidé jezdili obchodně i soukromě mimo svá bydliště a dostupnost peněz se pro ně stala důležitá.
Klienti si otvírali běžné účty, na které zaměstnavatelé převáděli jejich výplaty, a s penězi disponovali pomocí šeků. Jejich počet rostl, stejně jako náklady na jejich zpracování a ztráty z nekrytých šeků. Navíc francouzské zákony zakazovaly bankám účtovat klientům poplatky za vydání a zúčtování šeků, takže banky hledaly řešení, jak růst šeků zastavit.18 Např. ve Francii bylo v roce 1967 vystaveno 400 milionů šeků, v roce 1970 700 milionů, v roce 1978 2,1 miliardy a roku 1984 přes 4,5 miliardy kusů šeků. Průměrné náklady na jejich zpracování byly 3 FRF.
 |
Jaké výhody vám může přinést co-brandovaná kreditní karta? Čtěte ZDE. |
V dalším roce již společně vydaly 265 000 těchto karet, které přijímalo 25 000 obchodů ve Francii. Do roku 1970 se počet karet zvýšil na 437 000 a počet obchodů dosáhl 39 000 . Ve Francii vznikly začátkem 70. let ještě další systémy národních platebních karet. V roce 1971 zavedly Crédit Agricole a Crédit Mutuel vlastní kartové systémy, které se v roce 1975 spojily do systému s názvem Carte Verde (Zelená karta). V roce 1984 se Carte Verde stala součástí více rozšířeného systému Carte Bleue.
V roce 1971 Carte Bleue opatřila své karty magnetickým proužkem, sloužícím pro výběry hotovosti z bankomatů (mezinárodní norma ISO byla přijata o 3 roky později). Ve stejném roce začaly banky instalovat první bankomaty, nazývané ve francouzštině „Distributeurs Automatiques de Billets“. V roce 1972 měla Société Générale již 162 bankomatů a v roce 1980 245. Všechny byly zapojeny do systému Carte Bleue.
Ve stejné době dostaly největší francouzské banky nabídky, aby vydávaly karty Diners Club a American Express. Banky ale především chtěly dodat mezinárodní platnost svým kartám Carte Bleue a Carte Verde u svých nejbonitnějších zákazníků. Bernard Sue, bankéř z Crédit Lyonnaise a předseda Carte Bleue, začal jednat o členství této asociace v systému BankAmericard. Banky ale měly dvě podmínky:
• americké banky ztrácely velké peníze v kreditních kartách – pro Francii se koncept musí změnit, má-li být bankami přijat,
• francouzské banky se obávaly kontroly jejich obchodů ze strany amerických bank – z těchto důvodů již banky odmítly vydávat karty Diners Club a American Express.
Po dlouhých jednáních se „CB“ stalo v roce 1973 členem BankAmericard. Vnitrostátní karty „CB“ zůstaly mimo kontrolu VISA. Pouze mezinárodní karty, vydávané od roku 1974, nesly znaky „CB“ i VISA na přední straně. Crédit Agricolle jednala s konkurenčním systémem platebních karet Eurocard, který měl sídlo v Bruselu, na začátku 70. let. Jeho členem se však stala až v roce 1977 a v následujícím roce vydala první mezinárodní karty Eurocard/MasterCard. V té době začala francouzská vláda vyvíjet na banky tlak, aby se spojily do jediného celostátního systému platebních karet. Došlo k tomu na jednáních 31. července 1985, kdy „modré banky“ a „zelené banky“ uzavřely historickou dohodu o sjednocení do systému „Carte Bleue“.
|
Ukázky z knihy | |
reklama
Úryvek je z knihy "Encyklopedie platebních karet" vydané nakladatelstvím Grada Publishing, které vydává další publikace v edici FINANCE jako např:
Naučte se investovat, 2. rozšířené vydání
Investování pro začátečníky
Finanční matematika pro každého, 5.vydání
