Podle § 11 Zákona o vlastnictví bytů (zákon č. 72/1994 Sb.) může vlastník jednotky, který byl v rámci tzv. shromáždění vlastníků (které je nejvyšším orgánem společenství vlastníků) při rozhodování o důležité záležitosti přehlasován, požádat soud, aby o ní rozhodl. Toto právo je nutno uplatnit u soudu do 6 měsíců ode dne přijetí rozhodnutí, jinak zanikne.
Soud řešil výměnu oken za nová
Plné znění rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 1423/2009 |
V našem případě se jednalo o to, že společenství vlastníků rozhodlo o výměně oken v celém domě za nová, plastová. Jeden z členů společenství, který se ovšem shromáždění, které o věci rozhodovalo, nezúčastnil, s tímto rozhodnutím nesouhlasil a napadl je u soudu. V soudu prvního stupně ani soudu odvolacího ovšem nebyl úspěšný a za pravdu mu dal až Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudu první a druhé instance bylo založeno na dvou základních důvodech:
1. účel institutu § 11 odst. 3 zák. č. 72/1994 , jímž je (také) vyřešení sporné důležité záležitosti mezi přehlasovaným vlastníkem a ostatními vlastníky jednotek na shromáždění, nasvědčuje výkladu, aby soud záležitost vyřešil věcně, tedy nikoliv jen zrušením usnesení shromáždění, jímž se záležitost v úplnosti neřeší. V petitu žaloby by tudíž takové řešení mělo být navrženo. Soud tak v principu řekl, že přehlasovaný vlastník musí navrhnout jiné věcné řešení, nepostačí navrhovat pouze zrušení původního rozhodnutí
2. žaloba byla neopodstatněná i z důvodu, že právo na předmětnou ochranu má přehlasovaný vlastník, jímž však žalobce nebyl, protože se schůze shromáždění nezúčastnil a nebyl tedy přehlasován. Zde soud v principu vykládal příslušné ustanovení tak, že slovo přehlasován znamená, že žalobce musel o rozhodnutí skutečně hlasovat, tedy se schůze účastnit (což nebyla úvaha nelogická).
Nejvyšší soud zaujal jiný právní názor
§ 11 zákona č. 72/1994 Sb.: (1) Společenství musí alespoň jednou ročně konat shromáždění. Shromáždění se sejde z podnětu výboru nebo pověřeného vlastníka nebo vlastníků jednotek, kteří mají alespoň jednu čtvrtinu hlasů. |
Není třeba navrhovat vlastní řešení důležité záležitosti, stačí požadovat zrušení rozhodnutí (derealizaci rozhodnutí)
Nejvyšší soud se vyjádřil k výše uvedeným bodům tak, že zaujal názor odlišný od názoru Vrchního soudu v Praze. Pokud se jedná o nutnost návrhu vlastního řešení namísto toho, které je napadené žalobou, Nejvyšší soud zohlednil především ten aspekt, že v režimu § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů se jedná o řešení případů, kdy vlastníci jednotek v souladu s jejich oprávněním vyplývajícím z uvedeného zákonného ustanovení rozhodli potřebnou většinou o realizaci důležité záležitosti, přičemž přehlasovaný spoluvlastník s tímto většinovým rozhodnutím nesouhlasí a má právo požádat soud, aby o této záležitosti rozhodl. Podle Nejvyššího soudu nemůže soud v takovémto případě svým rozhodnutím měnit učiněné většinové rozhodnutí, a to ani tehdy, pokud by návrhu vyhověl a dospěl k závěru, že je namístě jiné rozhodnutí o důležité změně. Zákon podklad pro autonomní rozhodnutí soudu o důležité záležitosti neposkytuje právě z toho důvodu, že se jedná o posouzení již učiněného rozhodnutí založeného na principu majority. Z uvedeného pak podle Nejvyššího soudu vyplývá, že žalobce není povinen v řízení navrhovat věcné řešení. Přijetí opačného stanoviska odvolacího soudu by ve svém důsledku vedlo fakticky k tomu, že názor vyjádřený v žalobě přehlasovaným vlastníkem bytové jednotky (a tudíž vlastníkem minoritním) by bylo možno prosadit prostřednictvím soudního přezkumu proti většinovému rozhodnutí mimo rámec hlasování shromáždění vlastníků jednotek. Nadto, vlastník jednotky, který se domáhá rozhodnutí o důležité záležitosti, může v řadě případů vyjádřit podanou žalobou toliko nesouhlas s rozhodnutím jako takovým, aniž by měl současně zájem na realizaci jiného rozhodnutí ohledně důležité záležitosti.
Účast přehlasovaného vlastníka na shromáždění není podmínkou pro podání žaloby
Pokud se jedná o podmínku účasti žalujícího vlastníka bytu na shromáždění vlastníků, které o věci rozhodovalo, zaujal Nejvyšší soud názor, že účast přehlasovaného vlastníka na shromáždění není podmínkou pro podání žaloby. Odůvodnil to především tím, že by tak byl vyloučen z možnosti podání žaloby např. i vlastník bytové jednotky, který se nezúčastnil schůze shromáždění z vážných zdravotních či jiných obdobných důvodů, což by bylo v rozporu s právem na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Právní věty rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 1423/2009
Závěr, že v rámci soudního rozhodování o důležité záležitosti odhlasované shromážděním vlastníků jednotek musí žalobce v žalobě uvést konkrétní způsob (věcného) řešení takové důležité záležitosti není správný. Vedlo by to totiž ve svém důsledku fakticky k tomu, že názor vyjádřený v žalobě přehlasovaným vlastníkem bytové jednotky, a tudíž vlastníkem minoritním, by bylo možno prosadit prostřednictvím soudního přezkumu rozhodnutí o důležité záležitosti proti většinovému rozhodnutí mimo rámec hlasování shromáždění vlastníků jednotek. Nadto, vlastník jednotky, který se domáhá rozhodnutí o důležité záležitosti, může v řadě případů vyjádřit podanou žalobou toliko nesouhlas s rozhodnutím jako takovým, aniž by měl současně zájem na realizaci jiného rozhodnutí ohledně důležité záležitosti.
Z možnosti podat návrh na přezkum rozhodnutí v důležité záležitosti není bez dalšího vyloučen vlastník jednotky, který se hlasování nezúčastnil a s rozhodnutím nesouhlasí. To by vedlo k tomu, že vlastník jednotky, který se nezúčastnil schůze shromáždění např. z vážných zdravotních či jiných obdobných důvodů, by již pro tuto samotnou skutečnost byl vyloučen z možnosti podat žalobu týkající se posouzení většinového rozhodnutí v důležité záležitosti, což by bylo v rozporu s rozsahem ústavního práva na soudní ochranu poskytovanou v režimu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
