Volný pohyb pracovníků v zemích Evropské unie

Všichni občané členských zemí Evropské unie mají právo pohybu a pobytu v ostatních členských zemí za účelem hledání a výkonu zaměstnání. Podobné je to s právem setrvat po skončení zaměstnání, pokud v příslušné zemi pobývali alespoň po dobu tří let.

Vedle toho jim náleží právo na stejné zacházení jako s domácími občany, pokud jde o přístup k zaměstnání, odměnu za práci a ostatní pracovní podmínky. Zkrátka je zakázána jakákoliv forma diskriminace z důvodu státní příslušnosti. Evropské právo pamatuje i na práva rodinných příslušníků pracovníků (manžel(ka); děti mladší 21 let; rodiče, je-li jim zajišťována obživa), kteří mají právo studovat, pracovat nebo podnikat v zemi pobytu za podmínek, které platí pro domácí občany.

Členské státy mohou právo volného pohybu pracovníků omezit například z důvodů opakované kriminality, nakažlivé nemoci nebo z jiného veřejného zájmu za předpokladu, že takové omezující opatření je přiměřené. Svoboda volného pohybu pracovníků se nevztahuje na zaměstnání ve veřejné správě. V souvislosti s omezeními práva volného pohybu pracovníků je třeba připomenout přechodná období sjednaná ve Smlouvě o přistoupení k EU, která budou moci uplatnit stávající členské státy EU až v délce sedmi let.

Například Velká Británie či Irsko se však již takové možnosti vzdaly. Práva na volný pohyb se lze domoci před správními a soudními orgány členských států odvoláním na článek 39 SES (má přednost před právními předpisy členských států, které jsou s ním v rozporu). Pokud by tedy některý členský stát požadoval po českých občanech pracovní povolení, aniž by předtím uplatnil právo na přechodné období na základě přístupové smlouvy, byl by takový požadavek neslučitelný s článkem 39 SES, bezprostředně použitelným v případných sporech mezi pracovníkem a příslušnými orgány členského státu.