Učíme se rozlišovat daňový režim různých investičních nástrojů a občas si v této souvislosti uvědomíme i význam daňového domicilu toho kterého finančního produktu pro náš čistý výnos. Po počáteční euforii, která dost lidí přišla dost draho, se možná už častěji uplatňuje rozumný princip „čemu nerozumím, do toho neinvestuju“. (Na druhou stranu neinvestovat vůbec, protože nerozumím ničemu, asi dlouhodobě také pro všechny nebude nejlepší cesta.)
Zatímco začátkem devadesátých let platil za odborníka ten, kdo znal rozdíl mezi akcií a dluhopisem, o deset let později jsme už dále. Mezibankovní trh derivátů, především úrokových, funguje na rutinní bázi a termínové obchody s měnami využívá kdejaká firmička. Existuje množství soukromých společností, které na různé úrovni nabízejí přístup nejen na promptní (s okamžitým vypořádáním), ale i na termínové trhy po celém světě.
Na vývoj reaguje i naše legislativa a v poslední novele zákona o cenných papírech se opět snaží praxi dohonit a normativním způsobem popsat. V tomto článku nebudu řešit jinak velice zajímavou otázku, nakolik se to daří, ale raději se pokusím srovnáním různých typů derivátů se známějšími finančními instrumenty vyložit jejich konkrétní rizika i přednosti. Rád bych upozornil na to, že představa o všeobecně vysokém riziku derivátů jako takových je mylná a že jejich vhodné použití často riziko naopak výrazně snižuje.
Derivátů, resp. finančních instrumentů, které lze stručně popsat jako odvozené od tzv. podkladového aktiva, existuje nepřeberné množství a řada vzdělaných a dobře placených lidí se zabývá tím, že vymýšlí další. (Z toho mj. vyplývají obtíže kontinentálních zákonodárců, kteří se snaží popsat a kompletně obsáhnout tuto problematiku normativním způsobem, vlastním bohužel i našemu právnímu řádu.)
Podkladovým aktivem může být cokoli – akcie, obligace, burzovní indexy, komodity jako guma, zinek, cukr, ale i liboví vepři nebo počasí... v období před volbami se dealeři baví tím, že podle vývoje předvolebních preferencí obchodují s jednotlivými mandáty, jako by to byly kontrakty splatné v den oznámení volebních výsledků. Na jednom místě vznikne „clearing house“, přičemž jednotliví účastníci mohou samozřejmě držet v „druhotném registru“ pozice pro své známé atd. Kontrakty na počasí naopak vznikly ne pro zábavu, ale proto, že umožňují zajištění např. obchodníků s bavlnou, jejíž cena samozřejmě stoupne, jestliže se pro chladno neurodí.
Princip zajištění stál ostatně u zrodu celé řady termínovaných obchodů: Pro jednu či obě strany je výhodné domluvit si už dnes budoucí cenu. Nebo druhé straně naopak stojí za to přistoupit na předem dohodnutou cenu s vyhlídkou, že v době vypršení lhůty bude promptní cena jiná, výhodnější. To je princip termínového obchodu, který lze samozřejmě různě obměňovat, upravovat, normalizovat a normalizované obchody pak za dohodnutých podmínek vypořádávat na jednom místě atd.
Typizované kontrakty obchodované na příslušné burze se nazývají futures, na rozdíl od forwardů, domluvených jen mezi dvěma konkrétními protistranami „over the counter“, na přepážce, nebo telefonem či elektronicky. Výměny peněžních toků, často různých úrokových plateb, se označují jako swapy a opět mají řadu variant.
Společným rysem těchto tří skupin derivátů – a rozdílem oproti obvyklejším cenným papírům – je to, že představují závazek i pohledávku pro oba účastníky daného obchodního vztahu. Jedna ze stran se zaváže odebrat podkladové aktivum za stanovenou cenu. Druhá strana se zaváže za tuto cenu podkladové aktivum prodat. Každá ze stran pak má zpravidla možnost svoji pozici zrušit před uplynutím expirační lhůty tím, že otevře opačnou pozici – i když zřejmě už za jiných podmínek, čímž zrealizuje svůj zisk nebo ztrátu.
Tento druh derivátů tedy svým principem připomíná situaci, kdy si dvě protistrany vymění své závazky – každá z nich za stanovenou hodnotu vydá ve stanovený den držiteli stanovenou protihodnotu. Rozdíl oproti normálnímu dluhopisu je v okamžiku plnění. (z francouzštiny, resp. angličtiny: obligation, bond = závazek) Zatímco emitent dluhopisu se zavazuje za dnes přijatou hodnotu vyplatit protihodnotu (úrok + jistinu) v budoucnosti, u forwardu předpokládáme v budoucnosti oba toky, které nemusejí být nutně peněžní.
Podobně u swapu. Další rozdíl je v tom, že zatímco držitel dluhopisu má jen PRÁVO na požitky z dluhopisu (ale může ho zahodit a nic se mu nestane), každá z protistran forwardu, futures i swapu má PRÁVO na příslušné plnění a zároveň POVINNOST uhradit svůj závazek. Proto je riziko protistrany důležité pro obě strany, ne jen pro jednu, jako u dluhopisu, kde držitele zajímá riziko emitenta, ale emitentovi může být v podstatě jedno, kdo drží jeho dluhopisy.
V příští části se budeme zabývat futures na burzovní indexy, opcemi a indexovými certifikáty.
Jaké jsou vaše zkušenosti s finančními deriváty? Myslíte si, že by je měli využívat pouze finančníci nebo jsou vhodné i pro ostatní? Těšíme se na vaše názory.
 |
