Je nutné si ujasnit, co vlastně společnost chce: jak má vysokoškolské vzdělání vypadat a k čemu má sloužit. Před přijímacím řízením se více než kdy jindy v průběhu roku setkáváme se srovnáváním podílu vysokoškolsky vzdělaných lidí na obyvatelstvu a s konstatováním, že v České republice je tento podíl podstatně nižší než v jiných srovnatelných zemích.
Ve skupině dvaceti- až čtyřiadvacetiletých studuje v tuzemsku jen dvaadvacet procent lidí, zatímco v zemích Evropské unie je to kolem čtyřiceti procent. I když údaje nejsou plně srovnatelné, neboť ve většině zemí se do tohoto počtu započítávají i absolventi kratších profesně orientovaných programů, rozdíl je příliš výrazný. Stejně tak slyšíme, a opět zvláště v období přijímacího řízení na vysoké školy, že za jejich branami zůstává více než polovina uchazečů o studium.
I tento fakt je pravdou - z více než sto čtyř tisíc podaných přihlášek bude letos uspokojeno kolem pětačtyřiceti tisíc uchazečů o studium na vysokých školách. Více než šedesát tisíc žadatelů tak bude odmítnuto a chabou útěchou pro ně zůstává, že v příštím roce budou mít velkou naději na přijetí díky chybějícícmu ročníku maturantů. Ochota dát sto tisíc korun za výsledky přijímacích testů svědčí o tom, že nechtějí čekat a mají zájem studovat i za tuto relativně vysokou cenu.
Výše uvedená dvě konstatování jsou však v rozporu s tím, jak jsou realizovány možnosti vytvořené novým vysokoškolským zákonem. A právě tady je jádro položené otázky. Co vlastně od vysokoškolského vzdělávní chceme a očekáváme? V obecné rovině všichni souhlasí s tím, že vzdělanost národa je třeba zvýšit. Celá řada výzkumu ale ukazuje, že veřejnost pohlíží na vzdělání "přes prsty" a nedoceňuje jeho kvalitu, ani obecný růst potenciálu společnosti díky vyšší vzdělanosti.
To se pravděpodobně odráží i v nedostatečném tlaku na odpovídající přísun peněz nejen na vzdělávání, ale především na vědu a výzkum na vysokých školách. Důsledkem je negativní dopad na kvalitu vzdělávání. Ten není v počtu studentů a názory, že zvyšování počtu studentů vysokých škol by vedlo k výraznému poklesu kvality vysokoškolského vzdělávání je velice laciným argumentem.
Přijetí vyššího počtu uchazečů na existující vysoké školy není možné především díky limitům ministerstva školství. V loňském roce mohly tehdy příspěvkové vysoké školy přijmout maximálně o tři procenta posuchačů více, v letošním roce je povolený nárůst o dvě procenta. V úvahu je třeba vzít i konzervativnost české společnosti a praxi, která stále s nedůvěrou přijímá vyšší odborné školy. Jak ukazuje i rozhodnutí Akreditační komise ministerstva z konce května letošního roku, s potížemi se bude potýkat i další možný zdroj získání vysokoškolského vzdělání soukromé vysoké školy.
Tak jako v jiných sektorech české ekonomiky, i ve školství chybí více konkurence. Podnikání ve vzdělávání je totiž přes celou řadu specifik podnikání jako každé jiné. Svědčí o tom dotace ministerstva, které tlačí vysoké školy nikoliv ke kvalitě, ale k úsporám z rozsahu. Soukromé vysoké školy a jejich žadatelé si ale budou muset ještě chvíli počkat, než se v České republice změní klima tak, abychom opravdu respektovali potřebu tržních principů v ekonomice a konkurence obecně. Věřme, že tomu tak bude dříve než vstoupíme do Evropské unie. A to i pro uchování pozic veřejných vysokých škol, pro jejich dobro.
Zatím celá řada škol nemá jinou šanci, než akreditovat studijní programy v zahraničí nebo nechat potvrdit svoji kvalitu evaluační komisí ze zahraničí. V českých podmínkách by se jim patřičného uznání nikdy nemohlo dosat. Vstup do unie tento postup usnadní. Vyšší zastoupení zahraničních odborníků a zahraniční evaluace, které budou ministerstvem a Akreditační komisí respektovány, mohou být jedním z řešení. Dalším z kroků, který by částeně řešil situaci, je zrušení limitu pro počet přijímaných uchazečů na vysokých školách.
Je faktem, že na řadě z nich (zvláště velkých školách a pražských školách) zájem o přijímání většího počtu studentů není a také to může být jedním z důvodů, proč tyto limity máme. Vzdělávání na univerzitách mimo Prahu je však stejně kvalitní a je mnohem levnější. Pro uchazeče, jeho rodinu i pro stát. Argumentem proti přijímání vyššího počtu uchazečů na některé obory a mimo hlavní centra není ani nezaměstnanost vysokoškoláků.
Důvody jsou nejen ekonomické, neboť studující vysokoškolák je pro stát mnohem "levnější" než nezaměstnaný registrovaný na úřadu práce. Navíc: zatímco průměrná nezaměstnanost lidí se základním vzděláním činí v EU v průměru dvancát procent, u vysokoškoláků je poloviční. (redakčně upraveno)
Ve skupině dvaceti- až čtyřiadvacetiletých studuje v tuzemsku jen dvaadvacet procent lidí, zatímco v zemích Evropské unie je to kolem čtyřiceti procent. I když údaje nejsou plně srovnatelné, neboť ve většině zemí se do tohoto počtu započítávají i absolventi kratších profesně orientovaných programů, rozdíl je příliš výrazný. Stejně tak slyšíme, a opět zvláště v období přijímacího řízení na vysoké školy, že za jejich branami zůstává více než polovina uchazečů o studium.
I tento fakt je pravdou - z více než sto čtyř tisíc podaných přihlášek bude letos uspokojeno kolem pětačtyřiceti tisíc uchazečů o studium na vysokých školách. Více než šedesát tisíc žadatelů tak bude odmítnuto a chabou útěchou pro ně zůstává, že v příštím roce budou mít velkou naději na přijetí díky chybějícícmu ročníku maturantů. Ochota dát sto tisíc korun za výsledky přijímacích testů svědčí o tom, že nechtějí čekat a mají zájem studovat i za tuto relativně vysokou cenu.
Výše uvedená dvě konstatování jsou však v rozporu s tím, jak jsou realizovány možnosti vytvořené novým vysokoškolským zákonem. A právě tady je jádro položené otázky. Co vlastně od vysokoškolského vzdělávní chceme a očekáváme? V obecné rovině všichni souhlasí s tím, že vzdělanost národa je třeba zvýšit. Celá řada výzkumu ale ukazuje, že veřejnost pohlíží na vzdělání "přes prsty" a nedoceňuje jeho kvalitu, ani obecný růst potenciálu společnosti díky vyšší vzdělanosti.
To se pravděpodobně odráží i v nedostatečném tlaku na odpovídající přísun peněz nejen na vzdělávání, ale především na vědu a výzkum na vysokých školách. Důsledkem je negativní dopad na kvalitu vzdělávání. Ten není v počtu studentů a názory, že zvyšování počtu studentů vysokých škol by vedlo k výraznému poklesu kvality vysokoškolského vzdělávání je velice laciným argumentem.
Přijetí vyššího počtu uchazečů na existující vysoké školy není možné především díky limitům ministerstva školství. V loňském roce mohly tehdy příspěvkové vysoké školy přijmout maximálně o tři procenta posuchačů více, v letošním roce je povolený nárůst o dvě procenta. V úvahu je třeba vzít i konzervativnost české společnosti a praxi, která stále s nedůvěrou přijímá vyšší odborné školy. Jak ukazuje i rozhodnutí Akreditační komise ministerstva z konce května letošního roku, s potížemi se bude potýkat i další možný zdroj získání vysokoškolského vzdělání soukromé vysoké školy.
Tak jako v jiných sektorech české ekonomiky, i ve školství chybí více konkurence. Podnikání ve vzdělávání je totiž přes celou řadu specifik podnikání jako každé jiné. Svědčí o tom dotace ministerstva, které tlačí vysoké školy nikoliv ke kvalitě, ale k úsporám z rozsahu. Soukromé vysoké školy a jejich žadatelé si ale budou muset ještě chvíli počkat, než se v České republice změní klima tak, abychom opravdu respektovali potřebu tržních principů v ekonomice a konkurence obecně. Věřme, že tomu tak bude dříve než vstoupíme do Evropské unie. A to i pro uchování pozic veřejných vysokých škol, pro jejich dobro.
Zatím celá řada škol nemá jinou šanci, než akreditovat studijní programy v zahraničí nebo nechat potvrdit svoji kvalitu evaluační komisí ze zahraničí. V českých podmínkách by se jim patřičného uznání nikdy nemohlo dosat. Vstup do unie tento postup usnadní. Vyšší zastoupení zahraničních odborníků a zahraniční evaluace, které budou ministerstvem a Akreditační komisí respektovány, mohou být jedním z řešení. Dalším z kroků, který by částeně řešil situaci, je zrušení limitu pro počet přijímaných uchazečů na vysokých školách.
Je faktem, že na řadě z nich (zvláště velkých školách a pražských školách) zájem o přijímání většího počtu studentů není a také to může být jedním z důvodů, proč tyto limity máme. Vzdělávání na univerzitách mimo Prahu je však stejně kvalitní a je mnohem levnější. Pro uchazeče, jeho rodinu i pro stát. Argumentem proti přijímání vyššího počtu uchazečů na některé obory a mimo hlavní centra není ani nezaměstnanost vysokoškoláků.
Důvody jsou nejen ekonomické, neboť studující vysokoškolák je pro stát mnohem "levnější" než nezaměstnaný registrovaný na úřadu práce. Navíc: zatímco průměrná nezaměstnanost lidí se základním vzděláním činí v EU v průměru dvancát procent, u vysokoškoláků je poloviční. (redakčně upraveno)
