Přišla tím o práci a stabilní příjem. Přestože žije v Praze, novou pracovní příležitost hledá už několik měsíců marně. S podporou v nezaměstnanosti se její příjem smrskl pod deset tisíc měsíčně, musí pečlivě počítat každou korunu.
Vypovědět penzijní připojištění, kterým se snažila zajistit na důchod, ve svých 58 letech nemůže, přišla by tím o státní podporu a úspory by se razantně snížily. Odhlásit mobil a internet taky nejde. Odřízla by se od možnosti najít si novou práci. Už několik měsíců šetří na jídle a oblečení vůbec neřeší. Dcera, kterou vychovala sama, se již naštěstí postavila na vlastní nohy. Snaží se matce pomáhat, jak jen může, ale i ona se má co ohánět.
O své tíživé situaci mluví Renata Jelenová s obavami. Má strach z budoucnosti, přesto se však nevzdává.
Ve firmě jste pracovala bezmála 20 let. Najednou jste o práci přišla kvůli chybně odeslanému e-mailu. Co se přesně stalo?
Připravovala jsem tabulku se seznamem pracovníků, kterým firma přispívala na penzijní připojištění. Když jsem měla vše hotové, přicházela k mému stolu kolegyně. Aby připravený soubor neviděla v počítači, klikla jsem v rychlosti myší. Stalo se ale to, že jsem omylem dala v počítači příkaz k odeslání souboru na e-mailovou adresu po firmě.
Fakta
Zdroj: ČSÚ, Životní podmínky v ČR, září 2012
|
Jak na to zaměstnavatel reagoval?
Do půl hodiny si mě zavolal ředitel. Sdělil mi, že jsem udělala velkou chybu. Omlouvala jsem se, že to nebyl záměr, ale nešťastný omyl. Rozhovor byl velmi nepříjemný. Ředitel mi naznačil, že je to na výpověď, protože se teď ve firmě ví, že někteří zaměstnanci dostávají na penzijní připojištění výrazně vyšší příspěvky než ostatní.
Takže vás chtěli okamžitě propustit?
Ano, ředitel mi to naznačil. Všichni mí známí mě ujišťovali, že to tak nedopadne. Nicméně hned po víkendu mi ředitel řekl, že si to nerozmyslel a že mi dává okamžitou výpověď. Nebo že je druhé řešení, že mohu rozvázat pracovní poměr dohodou. Měla jsem den na rozmyšlenou. Hledala jsem právní rady, jak se rozhodnout. Kdybych odešla z firmy okamžitě, nedostala bych vůbec žádnou podporu v nezaměstnanosti. Pokud bych se chtěla soudit, že mě propustili neprávem, musela bych mít peníze na dobrého právníka i dostatek úspor, abych soud mohla ustát. To ale nemám, jsem samoživitelka, dceru jsem vychovávala sama.
Kývla jste na dohodu. Jaký to mělo dopad?
Dohoda byla na termín, odejít jsem musela ke konci května. Šéf dal přitom všem najevo, že nejsem ve firmě žádoucí. Ten poslední měsíc byl na pracovišti hrozný, nikdo se mnou nemluvil, jen dva lidi měli odvahu mi říci, že výpověď nebyla fér.
Rozvázání pracovního poměru dohodou mělo pro vás ale citelný finanční dopad.
Ano. To jsem zjistila vzápětí. Podpora v nezaměstnanosti se tím výrazně zkrátila, měla jsem nárok jen na 45 procent mzdy. Zkusila jsem zaměstnavatele požádat alespoň o nějaké odstupné, to mi ale odmítli.
Nyní musíte vyjít s částkou pod hranicí deset tisíc korun měsíčně. Vystačí vám to?
Je mi 58 let, žiji sama, do penze mám tři roky. Všechny výdaje za bydlení, jídlo, telefon a další závazky přesahují podporu v nezaměstnanosti, chybějící peníze musím brát z úspor.
To, že jste najednou bez práce, je vaše první zkušenost?
Je to má první zkušenost, nebyla jsem na ni připravena, to asi není nikdo. Člověk to pochopí, až kdy se mu něco takového stane. Jsem starší generace, pracovní úřad není místo, kam bych chodila ráda. Alespoň z něčeho ale musí člověk žít.
Práci jste si začala hledat okamžitě již od dubna, kdy jste musela podepsat výpověď?
Ano. Začala jsem odpovídat na inzeráty, oslovila známé a hledala a hledala.
Máte za sebou několik přijímacích pohovorů, dali vám někdy najevo – jste pro nás stará?
Doslova ne. V některých firmách jsem ale měla možnost vidět, že v personálních odděleních, do kterých bych ráda nastoupila, nepracují starší lidé, ale ve věku okolo 35 let.
Vždy vám zatím přišla zamítavá odpověď se sdělením – dali jsme přednost jinému kandidátovi.
Přesně tak.
Může se hoditNajděte si novou práci na jobDNES.cz. Aktuálně okolo 17 tisíc volných pracovních pozic. |
Co v tu chvíli člověk cítí?
Když vím, že jsem se ucházela o práci, kterou umím, mám s ní zkušenosti a pak přijde další zamítnutí, je to strašné. Člověk jde do kolen, přestává si věřit. Po zamítavých odpovědích začnete odpovídat na inzeráty už automaticky a přestáváte najednou věřit, že přijde jakákoliv odpověď.
Pracovala jste jako personalistka, umíte zajišťovat chod kanceláře, šetřit firmě peníze, dělat marketing, řešit reklamace a spoustu další věcí, například pořádat i výstavy. Není na škodu, že toho tolik umíte?
Na škodu to asi nejspíš bude (hořkost v hlase). Stále si ale říkám, že vím, co ve mně je, co umím, co dokážu firmě dát. Nicméně to zklamání, které přichází s každým dalším zamítnutím, je hrozné.
Jedna z nabídek vypadala velmi seriózně. Dokonce vás požádali, abyste jim, předem než nastoupíte, vypracovala určité návrhy změn. Přesto to nevyšlo.
Ta nabídka byla na čestné slovo, z očí do očí. Sdělili mi, že nastupuji k určitému datu. Musela jsem se naučit nové zákony a přípravě na nové pracovní uplatnění věnovat hodně času. Byl to ale smutný příběh, který se dá nazvat jediným slovem: neserióznost. Ten člověk mi nedokázal ani sám sdělit, že mě nakonec nevezme.
Byla to soukromá, nebo státní firma?
Šlo o státní firmu.
O to víc to bylo překvapivé?
Ani ne. Podobnou zkušenost jsem měla i v další státní instituci. Vše vypadalo nadějně, byla jsem přesvědčená, že musím uspět, při pohovoru mě chválili. Ve výběrové komisi seděli i starší lidé, než jsem byla já. Zodpověděla jsem všechny jejich otázky, až na drobné detaily. Nakonec přišel e-mail, že vybrali jiného kandidáta.
S čím se člověk setkává, když potřebuje najít novou práci?
Dají vám třeba za úkol, že musíte vypracovat spoustu návrhů a zaslat je předem, aby se rozhodli, zda vás vůbec pozvou na pohovor. A pak už se neozvou. Nebo vám předem pošlou psychologický a pracovní test, abyste doložili znalost dané oblasti. Když odpovíte na třicet až čtyřicet otázek, dostanete jen zprávu: děkujeme. Nebo u ústního výběrového řízení vás začnou zkoušet z drobností a snaží se vás nachytat, že neznáte detaily třeba poslední novely určitého zákona.
Je vám 58 let, už byste mohla jít do předčasné penze. Proč nevolíte tuto cestu?
Je to složité. Penze by se mi tím hodně zkrátila.
To znamená, že si to nemůžete dovolit?
Nemůžu, je to nevratné a pro mě nevýhodné. Přijít o dva tisíce měsíčně je citelné, musím už teď počítat, zda si koupím rohlík za dvě koruny nebo za pět korun. Podporu v nezaměstnanosti budu v mém věku dostávat 11 měsíců, což vypadá na první pohled dobře. Pokud se mi ale nepodaří najít práci, pak už budu odkázána jen na sociální dávky a stát za mě bude platit zdravotní a sociální pojištění. Byla jsem si nechat spočítat všechny varianty odchodu do penze – tedy kolik bych dostala, kdybych šla do důchodu v roce 2012 až 2015. Paní za přepážkou mi řekla, že je pro mě nejlepší, abych našla alespoň nějakou práci na hlavní pracovní poměr, nedoporučila mi odejít do předčasné penze. Když ale nastane situace, že nebudu mít už z čeho zaplatit bydlení, asi budu muset nerada předčasný důchod zvolit.
Máte strach z budoucnosti?
Mám, snažím se ale nevzdávat a stále hledat práci.
Změnil se váš pohled na život poté, co jste se ocitla na dlažbě?
Hrozně moc. Dívám se na svět jinýma očima. Když vidím bezdomovce a žebrající lidi, říkám si: "Takto můžeš dopadnout i ty."
Teď se snažíte hledat práci i mimo svůj obor, nebojíte se například hlídání dětí, pomoci seniorům.
Hledám ve všech sférách. Mám silné sociální cítění, proto to zkouším i v této oblasti. Zatím se mi podařil najít malý přivýdělek při hlídání seniora a dětí, což je úžasné.
Čím vás tato práce naplňuje?
Pomáháte se vším – s praním, úklidem, žehlením, s hlídáním. I když je to za malé peníze, dělám to ráda. Vidím, že ti lidé si mě váží. Dokážou říci: "Jste úžasná." To jsem za poslední půlrok nezažívala.
Takovou prací se však nedá moc vydělat, nebo ano?
Nabídka přivýdělku není velká, zhruba 65 až 80 korun hrubého na hodinu. Je to ale lepší, než kdybych seděla doma, koukala do zdi a brečela nad sebou. Je lepší jít a pracovat, dělat cokoliv a dělat tu práci rád. Stát s námi v takových situacích nezachází dobře. Nerozlišuje, že někdo chce pracovat a jiný chce žít jen ze sociálních dávek.
Zkuste vyslovit přání, třeba se splní. O jakou práci byste stála?
Moc bych stála o práci, která by mě naplňovala. Chtěla bych ještě ty tři roky, které mi zbývají do penze a možná i déle, pracovat ve financích nebo v personalistice, protože jsem přesvědčena, že tuto práci umím. Umím organizovat i služební cesty, což není lehká disciplína, pracovala jsem jako office manager, umím uzavírat dodavatelské smlouvy. Firmě dokážu hodně peněz uspořit. Vím jak na to, umím jednat s lidmi, ale bohužel, nemám příležitost.
Takže ve vás zůstává přece jen špetka optimismu?
Domnívám se, že ano.
