Ten den byl už dost unavený a svému poslednímu žákovi v závěru tréninku házel míčky beze slov, mechanicky. A jak tak sledoval odpaly, uvědomil si po chvíli, že špatné držení rakety, na které chlapce v mnoha hodinách předtím upozorňoval, je pryč.
"Nebyl stresovaný neustálými úkoly, radami a příkazy. Hru si užíval a nepřemýšlel nad tím, zda to dělá dobře nebo špatně, jestli ho pochválím či napomenu. Díky tomu mu šla hra mnohem lépe," vzpomíná Timothy Gallwey na okamžik, kdy se mu poprvé v hlavě objevila myšlenka koučování lidí. Tedy posouvání je k lepším výkonům, a to nejenom ve sportovním světě, ale i v zaměstnání a ve vzdělávání.
Prvotní zkušenost začal původně tenisový trenér ověřovat na dalších hráčích a výsledky byly podobné. Pokud lidé necítili stres, byli v pohodě, podávali lepší výkony.
Vaše metoda rozvoje osobních a profesních dovedností Inner Game – vnitřní hra spatřila světlo světa v 70. letech. Na čem je založena?
Na tom, že každý chce být lepší. Metoda rozvíjí to, v čem je dotyčný člověk dobrý. Pracuje s klientovými vlastními zdroji, se kterými se narodil. Může to být třeba jasné uvažování, odvaha, empatie, ale i humor či tvořivost. Prostřednictvím dialogu a způsobu jednání se vytváří takové prostředí, jež člověka posune k jeho cílům. Ovšem tak, aby ho to bavilo.
Může se hoditChcete se prosadit a být úspěšní? Najděte si novou práci na jobDNES.cz. |
Slávu vám tehdy zajistil dvacetiminutový pořad, ve kterém jste naučil ženu hrát tenis. Jak to bylo?
Vsadil jsem se, že dokážu naučit nesportovce slušné hře. Na kurty přišla Moly, žena středního věku v dlouhých šatech – takzvaném havajském muumuu. Nikdy předtím nedržela raketu v ruce a dvacet let nesportovala. Vysvětlil jsem jí, že za dvacet minut si zahrajeme jeden gam, to byl náš cíl.
Co jste jí poradil?
Ať nemyslí na nic jiného než na míček, ať poslouchá jen jeho zvuk, jak dopadá na zem a míří k ní. Nejprve míčky létaly kolem ní, pak se postavila proti a začala odpalovat. Z forhendu jsme přešli na bekhend. Po čtvrt hodině následovalo podání. Je to tanec, říkal jsem jí a prozpěvoval si u toho. Zavřela oči a poslouchala. A pak začala bez problémů podávat. A těsně před uplynutím 20 minut jsme si vážně zahráli hru, byly tam opravdové výměny. Úžasné.
Po tomto televizním úspěchu se vaše metoda dostala i do velkých firem. Koučujete manažery z IBM, Applu, Coca-Coly...
Učil jsem manažery metodou Inner Game tenis a golf a oni mi říkali: To by šlo přenést i do firmy na naše zaměstnance a rozvíjet je tak. Stalo se. První koučink jsem měl v telekomunikační firmě a vůbec jsem nevěděl, co všem těm manažerům mám říkat. To prostředí jsem neznal. Začal jsem tedy vykládat o tom, že každý z nás máme dvě "já". To první dává pokyny, posuzuje a obává se, děsí. To druhé jsou skryté vrozené schopnosti. První já se neustále staví do cesty tomu druhému. Proto je třeba zbavit se návyků prvního a prosadit to druhé. A k tomu slouží několik nástrojů vnitřní hry. Bavilo mě, jak si každé mé slovo zuřivě zapisovali, na to jsem nebyl od sportovců vůbec zvyklý.
Jak se koučují manažeři?
Vše je postaveno na otázkách a cílem je donutit člověka přemýšlet nahlas. Každý kouč je optimista a věří v lepší schopnosti klientů. Uvedu příklad: jedna velká nadnárodní firma si zaplatila koučink u manažera, který měl pověst agresivního člověka. Kdybych se ho zeptal, jaký je stupeň jeho agresivity, asi by byl zlý i na mě. Tak jsem začal tím, že jsem mu dal úkol – celý týden se měl dívat svým podřízeným do očí, když s nimi mluvil, a sledovat, jak na něj reagují. Byl překvapený – první tři dny uhýbali očima. Pak se to změnilo, zbytek týdne se na něj dívali a poslouchali. Co se stalo? Dal jim pohledem do očí najevo, že ho zajímají, že ví, s kým mluví, posunul se v komunikaci dál.
Jaký je rozdíl mezi koučováním sportovců a manažerů?
U sportovců je to snadnější. Bez výjimky chtějí být lepší, jsou ochotni se učit a stále zkoušet. Sportovci se koučují ve výkonu, manažeři naopak v myšlení. A problém je, že někteří mají pocit, že už všechno umějí a nemusí se nic učit.
Nedávno jste vydal novou knihu o tom, jak zvládat stres. Jak tedy na něj?
Stres je reakce na hrozbu. Takže na něj odpovídáme strnutím, bojem nebo útěkem. V takové reakci nebudeme ani kreativní, ani intuitivní, ani moudří, ani vtipní. Je to zvířecí reakce. A my se tedy musíme dostat z té savčí polohy do té lidské. Přejít od instinktivního jednání k tomu rozumnému. Nabízím několik nástrojů, které pomohou zachovat chladnou hlavu a zůstat člověkem.
Jaké to jsou?
V knize jich uvádím celkem osm, ale jeden z nich je nejúčinnější. Je to taková matka všech nástrojů vnitřní hry. Je to nástroj STOP a je velmi jednoduchý. Spočívá v tom, zastavit nevědomé působení stresu a začít o něm přemýšlet. Má čtyři fáze. V té první radím odstoupit od stresové situace, zastavit se. Druhá fáze je přemýšlet a klást si otázky – co vyvolává stres, jaká je tato situace doopravdy, jakým překážkám čelím, jaké mám možnosti? Ve třetí fázi si myšlenky uspořádám a vymyslím plán. A v té čtvrté pokračuji v činnosti, ale už s jasným pochopením celé situace. Stres nebude stresem, ale vysvětleným jednáním.
Můžete uvést příklad?
Zvoní vám telefon. Volá šéf a vy se dostáváte do stresu, co se zas bude dít. Buď ho vezmete bezmyšlenkovitě a už vás stravuje stres. Když použijete STOP, zastavíte se a přemýšlíte: Můžu ten mobil vzít, ale také nemusím. A pokládáte si otázky: Co se stane, když ho nevezmu? Jaké jsou možnosti, co bude následovat? Situaci vyhodnotíte a postoupíte dál. I když telefon zvednete, bude váš organismus na situaci připraven a stres se nedostaví.
Jak poznám, že svou vnitřní hru hraji dobře?
Když vše děláte lehce, snadno a nenuceně. Pokud se přestanete snažit a začnete si víc důvěřovat. Když pochopíte, že některé věci prostě nemůžete ovlivnit, a tím získáte pokoru. Vnitřní hra je o tom, rozbalit vlastní život a radovat se z něj.
Jaký je zájem o vaše tréninkové programy?
Čím dál větší. To je celosvětový trend v koučinku. Důvodem je vyšší míra stresu ve společnosti i snaha firem pracovat se svými zaměstnanci, ze kterých potřebují v době recese dostat lepší výsledky.
