Nejvyšší soud ČR: zaúčtování závazku není jeho uznáním

Nejvyšší soud ČR se v rozhodnutí z 24. dubna 2012 vyjádřil k tomu, zda to, že podnikatel zaúčtuje ve svém účetnictví nějaký závazek, může být považováno za jeho uznání. V rozhodnutí došel k závěru, že nikoliv.

Mince | foto: Vladan Rámiš, iDNES.cz

V kauze projednávané v řízení sp.zn. 23 Cdo 63/2012 Nejvyšší soud rozhodoval o nároku na náhradu škody, kterou měli jednatelé společnosti s ručením omezeným způsobit tím, že nepodali návrh na prohlášení konkurzu na tuto společnost, ačkoliv byla v úpadku. Tato s.r.o. (která nakonec v konkurzu skutečně skončila) uzavřela v době, kdy již byla tzv. v úpadku, s jinou společností smlouvu o dílo. Dodavatel díla vystavil fakturu, kterou s.r.o. zaúčtovala, ale již nezaplatila. Dodavatel se proto domáhal náhrady škody na jednatelích s argumentem, že pokud by splnili řádně svoji povinnost a podali včas (před uzavřením smlouvy o dílo) návrh na prohlášení konkurzu na svoji společnost, žádná škoda (=neuhrazená faktura) by mu nevznikla (neuzavřel by totiž příslušnou smlouvu). V řízení se však stalo sporným, jestli dodavateli nějaká pohledávka vůbec vznikla a jestli svoje dílo řádně předal. Žalovaní namítali, že tomu tak nebylo. Žalobce jako jeden z argumentů použil i to, že společnost zaúčtovala jeho fakturu do svého účetnictví a proto nárok uznala.

Zaúčtování není uznání

Plné znění rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 23 Cdo 63/2012

Nejvyšší soud se tak musel mimo jiné zabývat tím, jestli zaúčtování faktury do účetnictví znamená automatické uznání závazku k její úhradě. Došel však k závěru, že tomu tak není. To, že některý podnikatel zaúčtuje spornou fakturu, tak nemusí znamenat, že ji skutečně musí bez dalšího uhradit a nemůže ji dále rozporovat. Je však třeba upozornit na to, že pokud by mělo dojít k zaúčtování faktury, která je zjevně nesprávně vystavená, případně je za neexistující plnění, vystavoval by se daný podnikatel značným daňovým rizikům. V takovém případě je třeba se poradit s účetním či daňovým poradcem.

Pro úplnost je třeba dodat, že podle Obchodního zákoníku se za uznání závazku může považovat i placení úroků z určité částky či její částečná úhrada.

Právní věta rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 23 Cdo 63/2012

Pouhým zařazením pohledávky mezi závazky do účetnictví nedojde k uznání závazku. Písemné uznání určitého závazku ve smyslu ustanovení § 323 odst. 1 Obchodního zákoníku je jednostranným úkonem dlužníka adresovaným věřiteli. Účinky uznání závazku proto nemohou nastat ani případným (samotným) zařazením závazku dlužníkem do účetní evidence bez písemného uznání závazku vůči tvrzenému věřiteli.

Rozhodné právní předpisy

Povinnost k náhradě škody v případě nepodání insovenčního návrhu statutárním orgánem obchodní společnosti aktuálně upravuje § 99 Insolvenčního zákona:

§ 98 a § 99 Insolvenčního zákona (zákona č. 182/2006 Sb.) ve znění ke dni 13.7.2012

§ 98

(1) Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou - podnikatelem, je povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku. Tuto povinnost má i tehdy, byl-li pravomocně zastaven výkon rozhodnutí prodejem jeho podniku nebo exekuce podle zvláštního právního předpisu4) proto, že cena majetku náležejícího k podniku nepřevyšuje výši závazků náležejících k podniku; to neplatí, má-li dlužník ještě jiný podnik.
(2) Povinnost podle odstavce 1 mají i zákonní zástupci dlužníka a jeho statutární orgán a likvidátor dlužníka, který je právnickou osobou v likvidaci. Je-li těchto osob více a jsou-li oprávněny jednat jménem dlužníka samostatně, má tuto povinnost každá z nich. Insolvenční návrh podávají jménem dlužníka.
(3) Povinnost podat insolvenční návrh podle odstavců 1 a 2 není splněna, bylo-li řízení o insolvenčním návrhu vinou navrhovatele zastaveno nebo byl-li jeho insolvenční návrh odmítnut.
 
§ 99

(1) Osoba, která v rozporu s ustanovením § 98 nepodala insolvenční návrh, odpovídá věřiteli za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobí porušením této povinnosti.
(2) Škoda nebo jiná újma podle odstavce 1 spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel.
(3) Osoba uvedená v odstavci 1 se odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu podle odstavce 2 zprostí, jen prokáže-li, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v insolvenčním řízení, nebo že tuto povinnost nesplnila vzhledem ke skutečnostem, které nastaly nezávisle na její vůli a které nemohla odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po ní spravedlivě požadovat.

Uznání závazku podle obchodního práva upravuje § 323 Obchodního zákoníku a jeho účinky na promlčení pak § 407 Obchodního zákoníku:

§ 323 a § 407 Obchodního zákoníku ve znění ke dni 13.7.2012

§ 323

(1) Uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena.
(2) Za uznání nepromlčeného závazku se považují i právní úkony uvedené v § 407 odst. 2 a 3.
(3) Uznání závazku má účinky i vůči ručiteli.

§ 407

(1) Uzná-li dlužník písemně svůj závazek, běží nová čtyřletá promlčecí doba od tohoto uznání. Týká-li se uznání pouze části závazku, běží nová promlčecí doba ohledně této části.
(2) Placení úroků se považuje za uznání závazku ohledně částky, z níž se úroky platí.
(3) Plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku.
(4) Účinky uznání závazku způsobem uvedeným v odstavci 1 nastávají i v případě, kdy jemu odpovídající právo bylo v době uznání již promlčeno.