Anna Mikulová je přesvědčena, že se stala obětí diskriminace z důvodu pohlaví a věku. Popisuje, že největší problémy nastaly, když odmítla odejít dobrovolně i přes nabízené stotisícové odchodné. Byla odstavena od práce a později dostala výpověď.
Jak jste poznala, že jste obětí diskriminace a že za tím vším nejsou jiné důvody?
Když jsem odmítla odejít, seděla jsem dvě hodiny na chodbě před šéfovou kanceláří a poslouchala, jak se moji nadřízení radí s právníkem, jak mě vyhodit. Stejným, dokonce i horším způsobem se pokoušelo vedení zbavit dalších dvou žen. Všechny jsme byly po čtyřicítce a nahradili nás třicetiletí muži.
Měla jsem nižší plat než moji kolegové, žádné odměny, méně výhodné podmínky při používání služebního auta a telefonu. Jako jediná jsem svou nadřízenou nikdy nebyla hodnocena, znemožňovali mi vykonávat práci, nezvali na porady, nedostávala jsem podklady, nedovolili mi pracovat s podřízenými, moje maily byly přesměrované na kolegu, který měl nastoupit místo mě. Sebrali mi i klíče od kanceláře. Moje dvě stížnosti nebyly prošetřeny, odpovědí na tu druhou byla výpověď.
Kde jste hledala zastání?
Není jednoduché najít někoho, kdo by vám pomohl. Ani advokáti nemají s takovými případy zkušenosti. Mně pomohla organizace Gender Studies nejen odborně, ale hlavně lidsky. V dubnu jsem podala žalobu na neplatnost výpovědi.
Řeší české právo takové případy dostatečně?
Zatím nemám zkušenosti, ale asi je třeba přijmout antidiskriminační zákon a pravidlo, že břemeno dokazování padne na zaměstnavatele, tedy aby on dokazoval, že se nedopustil diskriminace.
Někteří zaměstnavatelé namítají, že je jejich věcí, s kým budou spolupracovat.
S tím souhlasím. Samozřejmě, že je jejich právem vybrat si zaměstnance, ale měla by být rovnost šancí při výběru i později v zaměstnání.
Kde pracujete dnes?
Minulý pátek jsem úspěšně obhájila svůj podnikatelský projekt a připravuji se na podnikání. Chci také pomáhat ženám diskriminovaným v práci.
