Česká společnost je k mužům v typicky ženských povoláních stále tolerantnější. "Ovšem jinak je budou vnímat v Praze, která je otevřenější, jinak někde na malé vesnici uprostřed hor," říká psychoterapeut Ivan Skalík. Podobně je to i jinde ve světě.
Když jsme v redakci nedávno přemýšleli o mužích pracujících v ženských povoláních, zjistili jsme, že existuje mnohem víc mužských profesí, v nichž se stále častěji objevují ženy. Přesto v Česku přibývá zdravotních bratrů, květinářů či mužů na rodičovské dovolené. "Naše společnost by měla být pestřejší. Vyměnit si profese, je velmi dobrý nápad, jak začít," říká Skalík.
Stále častěji se setkáváme s muži, kteří pracují v typicky ženských zaměstnáních. Jak se na ně společnost dívá? Je na ně připravená?
Naše společnost se teprve učí vnímat je pozitivně. Kdybyste mi podobnou otázku položila před deseti lety, řekl bych, že nejsme k takovým zaměstnáním tolerantní. Za poslední léta se to však hodně změnilo. Ale musíme si uvědomit, že jinak budou takového muže vnímat v Praze, která je otevřenější, jinak někde na malé vesnici uprostřed hor. Není to specifikum jen České republiky. Pracoval jsem ve Spojených státech a vím, že je to tam podobné. Pozitivně se na muže v ženském povolání budou koukat v New Yorku a v Kalifornii, jiné to bude třeba v Severní a Jižní Karolíně, kde jsem působil.
Když vás bude v květinářství obsluhovat muž, zarazí vás to?
Nikdy se mi to nestalo, ale přiznávám, že by mě to možná překvapilo. Ale vždycky bude záležet na jeho výrazu. Pokud to bude člověk, který se usmívá a nějak mě vnitřně osloví, budu ho vnímat velmi pozitivně.
Čím to je, že se pohled na muže, kteří se pustí do ženské práce, v Česku mění?
Určitě k tomu přispívají média, která si takových profesí všímají. Daleko častěji se v novinách píše o projevech nesnášenlivosti, rasismu, ale i o zajímavých povoláních, a tak se lidé postupně učí pestrobarevnosti. A to je dobře. Platí totiž, že čím bude svět barevnější, tím bude i lepší.
Když jsem hovořila s muži, kteří ženskou profesi vykonávají, od prodavače v butiku, květináře a dalších jsem slyšela, že si jejich zákazníci myslí, že jsou homosexuálové. A oni se ohrazovali: Nejsem gay, jen mě tohle zaměstnání baví.
Je to stereotypní pohled. Když se muži rozhodnou pro tyto profese, je důležité, aby se sebou pracovali a nerezignovali. Uvedu příklad: když se budu stýkat s hodně agresivními lidmi, záleží jen na mě, jestli se také stanu agresivním. Lidé se na ně dívají jinak, ale čím více si jich budou všímat, tím to pro ně bude samozřejmější.
Jsme hodně pozadu, co se týká otevřenosti vůči profesím druhého pohlaví ve srovnání se Západem?
To určitě, velmi se na tom podepsala naše komunistická minulost. Dlouho jsme žili v maskulinní společnosti, to se začíná měnit až teď. Dobrým příkladem mohou být skandinávské země, za těmi hodně zaostáváme.
Ivan SkalíkPsychoterapeut a kouč. Vystudoval filozofickou fakultu na univerzitě v Olomouci a postgraduální doktorandské studium. Dnes provozuje soukromou praxi a zabývá se individuální psychoterapií, partnerskou a rodinnou terapií, programy zvládání stresu a nadměrné zátěže, koučováním pro manažery a programy osobnostně profesního růstu, učí na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Je spoluautorem několika knih. Má tři děti. |
Co mohou muži přinést do ženských povolání? Manželka květináře například říkala, že její muž coby technik váže "počítačově technické" kytice a že jsou mnohdy krásnější než její.
Muži do ženských profesí přinášejí činorodost. Mám jeden konkrétní příklad. Když moje děti chodily do školky, byl tam školník, který se jim věnoval. Jeho role v jinak ženském kolektivu byla nedocenitelná. Všichni hovoří o tom, že by bylo dobré, aby byli muži v mateřinkách, ve školách, ale nic se pro to nedělá. Bohužel to funguje i naopak. Často pracuji s manažery firem, stává se mi, že ke mně do kanceláře přijde osm vrcholných manažerů z nějakého podniku: sedm mužů a jedna žena. A to je bohužel potvrzování převahy maskulinity.
Roli zřejmě hrají i rozdílné výše platů...
Přesně tak, ženy se hrnou do mužských profesí i proto, že si v nich víc vydělají. O ženských povoláních se to říci nedá.
Troufáte si odhadnout, jak bude naše společnost vypadat za dvacet let? Jak často budeme potkávat muže v ženských profesích a obráceně?
Procentuálně si to odhadnout netroufám, bojím se, že si to nedokážou tipnout ani sociologové. Je však jasné, že se to bude zlepšovat. Jsem velmi rád, že se o tomto tématu hovoří, píše v novinách. Vždyť proč by nemohl jít muž na rodičovskou dovolenou? Očekávám, že takových mužů bude čím dál víc. Že si uvědomí, že když budou s dítětem doma, neztratí tím svou roli. I pro děti je dobré vidět, že se tradiční úlohy mohou otočit. Obávám se však, že na venkově bude trvat déle, než se podaří rozbourat stereotyp, kam patří žena a kam muž. Dobrou zprávou je, že naše děti mají daleko méně předsudků než my.
Jak ovlivní otec na rodičovské své dítě? Směřuje ho jinak?
Pro dítě to má jednoznačně pozitivní přínos. Není to přece tak, že když matka pracuje, ve výchově bude úplně chybět. Domnívám se, že dítě se s otcem může naučit pestřejší škále chování. Mám však i opačnou zkušenost, kdy manažeři, kteří řídí velké společnosti, přiznávají, že je velmi náročné starat se o rodinu, hrát si s dětmi. Přitom jsem přesvědčený, že neexistuje povolání, v němž by nebylo možné jednou za měsíc skončit ve dvě hodiny a zajít pro dítě do školky. Jen ať děti vědí, že tahle role patří i tatínkům.
