1. příběh Mít stavební firmu ho i po 20 letech baví
Janu Jandovi je 65 let a stále podniká. Ve stavebnictví. A to už skoro dvaadvacet let. Jako stavební technik se v roce 1992 rozhodl, že po mnoha letech ukončí zaměstnanecký poměr. "Chtěl jsem využít svých zkušeností efektivněji než jako zaměstnanec nějaké stavební společnosti," říká. Otevřel si v Teplicích firmu, která se zabývá speciální inženýrskou činností. Připravuje stavby, zajišťuje správní rozhodnutí a územní plánování. A podnik, jehož je jediným vlastníkem, mu i přes přetrvávající nejistou situaci ve stavebnictví stále dobře funguje.
Může se hoditNajděte si práci, která vás bude bavit na jobDNES.cz. Zaujměte potenciálního zaměstnavatele kvalitním životopisem. Vygenerujte si jej zdarma na jobDNES.cz. |
"Vzhledem k tomu, že spolupracuji s několika investory zaměřenými na velké průmyslové stavby, je podnikání závislé na stabilitě ekonomického prostředí. Dlouhodobá nejistota v daňovém systému podstatně ovlivňuje chuť především zahraničních investorů dávat finance do svých zařízení v Česku. Nicméně jsem doposud vždy dovedl zajistit dostatek zakázek," vysvětluje Jan Janda.
Firemní roční obrat vypočítal zhruba na pět milionů korun. Ve starobním důchodu je od roku 2011. A proč není penzistou? "Pracuji, abych si udržel určitý životní standard, a také proto, že mě to stále ještě baví. Práce, při níž musím řešit technické i právní problémy, mě udržuje v dobré duševní kondici. Rovněž to, že se často setkávám s novými lidmi, mě obohacuje," říká. Ale vzápětí přiznává, že práce už není jedinou radostí života. "Baví mě věnovat se malé vnučce a rád chodím hrát golf," dodává.
2. příběh Téměř 55 let dělá kariéru v jednom podniku
Milan Richter pracuje jako Senior Management Advisor závodu parních turbín Siemens v Brně. Do tehdejší První brněnské strojírny nastoupil už v roce 1959 jako dílenský plánovač. Postupně se v kariérním žebříčku posouval výš a od roku 1984 působil v ekonomickém vedení různých divizí závodu.
"Pracuji ve firmě, byť pod různými vlastníky, téměř 55 let. Když jsem začal uvažovat o důchodu a jiných aktivitách, přišla v roce 1996 velká výzva. Šéf mi nabídl, abych převzal ekonomické řízení divize turbín, která tehdy měla ztráty, a pomohl ji postavit na nohy," vypráví dnes osmasedmdesátiletý muž. Na penzi tedy zapomněl a pustil se do práce. Když na nové místo přešel, vyrábělo se dvanáct třináct turbín do roka. Pak se počet začal zvyšovat – najednou jich bylo dvacet, třicet, padesát, šedesát.
Nepřehlédněte |
"Pořád se to zlepšovalo a práce byla zajímavější a pestřejší. Navíc máme stále nové technologie, které se chci naučit ovládat. Když jsem nastupoval, pracoval jsem s mechanickou počítačkou na ruční pohon a logaritmickým pravítkem," usmívá se Milan Richter.
Práce ho naplňuje. "Mám kolem sebe z mého pohledu mladý kolektiv, ve kterém se velice příjemně pracuje. Okolí má na člověka silný vliv a on se svému prostředí podvědomě přizpůsobuje," říká.
Do dubna minulého roku byl zaměstnaný na plný úvazek, pak využil nabídku jednoho z firemních benefitů, a to pracovat na 0,8 úvazku. "Myslím, že je důležité zůstat aktivní. Když přijdu mezi svoje vrstevníky, vidím, že ti, kteří aktivně žijí, mají koníčky nebo i práci, se ze života více radují. Zaměstnání vás také přinutí ráno vstát, oholit se, slušně se obléci, dodržovat určitý režim a stále se učit něco nového," dodává Milan Richter.
3. příběh Vede záchranku, slouží na pohotovosti, učí
Jedenasedmdesátiletý Jan Tuček byl prvním lékařem v Českých Budějovicích a posléze i v celých jižních Čechách, organizoval v kraji zdravotnickou záchrannou službu. Je to už více než třicet let. Vyhořelý prý nebyl nikdy, neměl na to čas.
"Představa, že bych zůstal zcela stranou záchranné služby, mě děsí, i když to jednou nastane. Přemůže mě třeba tělesná či duševní nemoc, smrt. Méně pravděpodobné je, že bude přebytek lékařů a já budu muset odejít, ale i to se může stát," zamýšlí se muž, jehož původním oborem byla chirurgie.
Ještě jako mladý lékař udělal atestaci 1. a 2. stupně z anestezie a resuscitace a z urgentní medicíny. V roce 1985 se stal primářem krajské záchranné služby. Zažil její zásadní přeměnu. Z "lítačky", jak se jí dříve říkalo, v samostatnou organizaci čítající několik stovek lidí, s obrovským vozovým parkem plným moderně vybavených sanitek a perfektně fungujícím operačním střediskem.
"Pracuji na plný úvazek jako náměstek krizového řízení jihočeské záchranné služby a také učím na Jihočeské univerzitě a na soukromé škole Bílá vločka. Dál sloužím pohotovosti, jak na pozemní záchranné službě, tak na té letecké. Práce mám opravdu dost," usmívá se Jan Tuček. A vysvětluje, proč nezvolil odchod do penze: "Můj problém je, že jsem nikdy neměl čas věnovat se nějakému koníčku. Kdo ho má, pro toho není problém jít do důchodu. Zůstane totiž díky hobby aktivní. Jsem přesvědčen, že každý, kdo v důchodovém věku upadne do pasivity, brzy z tohoto světa odejde."
4. příběh Řídí školu a kalendář prostě neřeší
Rektorce Vysoké školy obchodní v Praze Jaroslavě Durčákové byste rozhodně nehádali dva roky nad sedmdesátkou. Je to žena plná síly, vitality a nápadů. A odchod do penze zatím neplánuje. "Myslím, že by byla škoda, abych své bohaté zkušenosti, které jsem dlouhá léta získávala, nevyužila. Samozřejmě mám jasnou představu, kdy chci ukončit své pracovní aktivity a začít se opět víc věnovat rodině a také svým koníčkům," říká žena, která se na akademické půdě pohybuje přes čtyřicet let.
Dlouho působila na Vysoké škole ekonomické v Praze, stala se její prorektorkou pro zahraniční vztahy a posléze i rektorkou. Tehdy byla po 80 letech první ženou na takovém postu. A díky velké podpoře blízkých zvládala skloubit kariéru s péčí o rodinu. "Vždy jsem považovala za své životní štěstí, že mohu pracovat mezi mladými lidmi a zabývat se tím, co mne naplňuje a co mi přináší radost. Zkusit jinou práci mne opravdu nikdy nelákalo," říká.
Své profesi se stále věnuje naplno. Kromě toho, že řídí školu s 3 500 studenty, přednáší dál na VŠE, vede diplomové práce a pomáhá doktorandům. Na částečný úvazek. A ačkoliv si řada lidí stěžuje, že jsou v práci kvůli svému pokročilejšímu věku diskriminováni, Jaroslava Durčáková se s podobně laděnými poznámkami od kolegů či studentů nikdy nesetkala.
"Kalendář nemusí hrát při posuzování věku hlavní roli. Mezi mladými lidmi mám spoustu přátel a daty se moc nezabývám," přiznává a doplňuje, že má-li člověk svou práci rád a cítí se zdravý, tak to přispívá k udržení jeho osobní pohody.
