A oponent by mohl mít pravdu. Záleží na úhlu pohledu a nejsou známosti jako známosti. Kamarádíčkování zaměřené na ošizení, předběhnutí nebo vyšachování schopnějšího - fuj! Bohužel stále přežívá v míře obrovské.
A s nimi přežívá v mnoha firmách a institucích jakýsi přežívající obdiv k tvrdému vyjednávání. Jen si poslechněte kuloárové řeči o konfliktech, vedené po kancelářích na chodbách, v jídelnách, ba i v hromadné dopravě: "To jsem mu to vytmavil! To si za rámeček nedal, co jsem mu řekla! Byl táákhle malinkej!"
Agresivní řvouni se radují z každého takového primitivního vítězství. Mají však krátkodobé myšlení. Zapomínají, že člověk je nadán vlastností zvanou paměť. Že v každém zaměstnání mezi lidmi platí "Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá". Že při dnešní špatné vymahatelnosti práva, kázně a pořádku má seřvaný protivník tisícero možností, jak agresorovi jeho včerejší útok dnes a zítra oplatit. Tvořivě, beztrestně, i s úroky. J
sou všechna auta s poškrábanou karoserií jen dílem vandalů, nebo občas i dílem někoho, kdo byl klikou kamarádíčků neoprávněně ošizen - a je to pro něj nejschůdnější možnost takto se "revanšovat"? Odsouzeníhodné jsou tedy známosti proti někomu, známosti postavené na strategii "výhra-prohra". Naopak skvělé a žádoucí jsou známosti postavené na principu "výhra-výhra".
V celé firmě je každý s každým docela kamarád. Protože kopou za stejné mužstvo. A výhody nechť jsou pro ty, kteří v tom kamarádském týmu lépe vyhoví všeobecně známým kritériím. Ti, jejichž práce je bez újmy na kvalitě rychlejší, spolehlivější, s menším množstvím chyb a vykonaná v pohodě, s úsměvem a smyslem pro humor. Znám takové podniky. Třeba můj žák Mirek šéfuje jedné sympatické okresní nemocnici na Moravě. Všech svých 1100 zaměstnanců zná křestním jménem, se všemi si oboustranně tyká - a jeho přirozená autorita je přinejmenším nadprůměrná.
