Kdo pracuje v úkolové mzdě, nemá s takovými věcmi problém. Princip úkolového odměňování za práci je bude sám hlídat, aby soukromé záležitosti časově minimalizoval. Protože platí: Dokud se věnuje soukromým záležitostem, nic nevydělává. Zcela jiná je situace v časové mzdě. Ve mzdě od hodiny, v platu od měsíce. Chcete odstrašující příklad z jednoho pražského úřadu? Zaměstnanci tam měli na chodbě knihu pochůzek.
Při opuštění budovy tam zapsali své jméno, zkratku navštívené instituce, čas odchodu a příchodu. Jenže -vyznejte se ve všech těch zkratkách, když jich je tolik! Jistý vykutálený pracovník si tam na řadu hodin psal služebně navštívenou instituci PSP. Nikoho nenapadlo nic podezřelého. Až jednou v kruhu známých dotyčný zkratku prozradil: PSP je přece Plavecký stadion Podolí! A pokud jej nikdo "neprásknul", chodí služebně plavat dodnes... Nyní dovolte druhý extrém: Nastoupil jsem kdysi do zaměstnání, kde měli všichni pracovníci tzv.
píchačky.
1. díl: Zničující platby „od hodiny“. |
Závěr? Když opravdu nelze jinak, nezbude vám než šidit svého zaměstnavatele v míře odpovídající zvyklostem vaší instituce. Naše společnost už jaksi s touto dvojí morálkou počítá. Pak ale musíte ve své práci splynout s davem a nevynikat. Kdo vyniká, toho ostatní ze závisti udají - obviní z toho, co dělá sice každý, ale co si partičky vzájemně kryjí. Když na to nemáte žaludek, běžte jinam - do úkolové práce.