Ještě, že jako OSVČ nic takového neaabsolvuji a ty své 2h na VŠ týdně mám proto, abych byl v kontaktu (teď samozřejmě není) a někdy se s vedoucím katedry b\\vím, ale ne jako se šéfem, ale jako se známým.

Šéfe, já bych chtěl přidat!

Tak přidej...

Demagogické žvásty někoho kdo reálně nikdy žádný podobný pohovor neabsolvoval.

Pokud se vede nějaký rozhovor s nadřízeným o příležitostech a nápadech, tak se to nejmenuje hodnotící pohovor, ale prostě si sednete v hospodě u piva nebo v jiné přátelské atmosféře, kde se můžete rozvázat.

Pokud si někdo hraje na birokracie jako hodnotící pohovor, tak nechce slyšet o žádných příležitostech, chce si jen hrát na důležitého a ukazovat vám jak on je váš šéf. Brzy pak zjistíte že právě tito lidé jsou těmi největšími zoufalci co se v první řadě bojí, že je někdo schopnější než oni samy. Zkuste tedy mluvit o příležitostech pro firmu a buď vám je ukradnou pro sebe nebo je zatrhnou, nebo ještě lépe vás vyhodí.

Že je to tvrdé, Ano je, ale tak to u nás chodí. Protože skutečně schopní lidé se většinou baví rovnou s majiteli na večírku a nebo mají své firmy a věnují se své práci. Rozhodně si ale nepotřebují hrát na mezišéfy a už vůbec ne na hodnotící pohovory.

Teoreticky bych si takový rozhovor s nadřízeným docela rád dal, ale praktické zkušenosti s tím mám hrozné.

jj, sef mel pro me vzdy dve varianty hodnoceni:

1) Jsi vynikajici performer, coz znamena, ze bych ti normalne pridal plat. Ale vis, ze firma mi ted nedala budget, tak nemuzu nikomu pridat

2) Jsi vynikajici performer, jak jsme se domluvili pri pohovoru. Ale pak jsme jeste meli kalibraci pres cely unit, no a nemohl jsem dat tolik vynikajicich performeru v mem tymu, tak mi to HR zkrouhlo na prumerny. No a vis, ze kdyz mas prumerny, tak ti nemuzu pridat.

Můj minulý šéf se na těhle pohovorech obvykle ptal na věci jako: "Myslíš že jsi mohl udělat ještě něco navíc pro dosažení lepších výsledků? Kde bys mohl ještě trochu přidat?"

Co na to říct? Vždycky se dá udělat něco víc, vždycky jde ještě trochu přidat. Čili v podstatě jsme se všichni museli přiznat, že jsme nepracovali naplno, a otázky byly formulované tak, že jsme si nakonec sami potvrdili, že si nezasloužíme zvýšení platu, ale spíš by nám ho vlastně měli spíš snížit.

Na závěr jsme si museli určit pracovní cíle na další období, každý si musel vymyslet vlastní. Byl to nesmysl, protože v korporátu jsme měli všechno nalajnované, moc prostoru k vlastním invencím a metodám tam nebyl. Jejich odůvodnění, že podle plnění cílů se budou určovat bonusy jsem bral jako vtip, protože žádné bonusy jsem nedostával.

Tak jste mel nadrizenemu odpovedet, ze jste dosahl vseho, co jste si stanovil, ale firemni pravidla bohuzel neumoznili dosahnout vic. A samozrejme zminit fakt, ze kdyz neni financni motivace, tak bohuzel neni ani extra vvysledek

Zažil jsem různé podoby a různé intenzity. Někde to bylo pravidelné grilování podřízeného stylem "první minutu strávíme připomenutím pozitivních věcí a zbytek hodiny budeme procházet černou listinu, kterou si šéf pečlivě vede" - to vše jednou za měsíc. Jinde to bylo dokonce i častěji, ale méně formálně a možná i trošku více motivující (na zabití motivace sloužily až další kroky).

Ale celkově jsem zatím nezažil, že by to bylo k něčemu užitečné. Spíš se to dělalo, protože to bylo v nějaké příručce nebo směrnici. Ale netvrdím tím, že by to nemohlo být nikdy užitečné.

Hodnotící pohovor mi dost silně zavání minulostí. Nemůžu si pomoct.

Neobolševici jsou v některých ohledech dál než komunisti a předčí i Orwellovy vize.

Hodnotící pohovory jsem vždycky nenáviděl - zbytečné žvanění, vymýšlení odpovědí na debilní otázky... V jedné firmě je šéf pořádal jednou za 3 měsíce v rámci "objednávek" na další období.

Jo, berte ho jako příležitost. Když vás bude chtít někdo "hodnotit", zeptejte se, jestli není spokojený s vaší prací, a pokud ne, tak ať vás vyhodí, pokud ano, ať vám dá pokoj. Třeba na práci.

Hodnotící pohovor s nadřízeným v několika slovech.