Podobně působí i příliv zahraničních investic. Problémy s nadbytkem peněz měly i jiné státy a řešily je rozličným způsobem. Odstrašujícím příkladem se stal miniaturní tichomořský stát Nauru, který v 70. letech zbohatl vývozem fosfátů. Toto bohatství dokázala naurská vláda doslova projíst. Štědrost vlády odnaučila Nauřany pracovat a ti se stali nejobéznějším národem na světě.
Polovina populace trpí cukrovkou. Když v 90. letech výnosy z fosfátů drasticky poklesly, ukázalo se, že vláda nevytvořila dostatečné rezervy pro špatné časy. Pokud se o to přece jen pokusila, investovala nerozvážně a někdy i skočila na špek podvodníkům. V současné době si Nauru zkouší přivydělat jako pračka špinavých peněz - za poplatek 25 000 dolarů dovoluje zřídit banku naprosto komukoli, aniž by musel ostrov vůbec navštívit. Původ kapitálu se nezkoumá, vedení dokumentace se nevyžaduje. Hodně štěstí, Nauru.
Zcela jiný přístup k mimořádným příjmům státního rozpočtu zastává Norsko. Tato skandinávská země je v evropském měřítku ropnou velmocí. Kdyby norská vláda chtěla, mohla by zařídit svým občanům rozmařilý život. Alespoň na nějaký čas, než ropné zásoby dojdou. V norské centrální bance (Norges Bank) však existuje oddělení pro správu portfolia Ropného fondu, v němž se soustřeďují finanční přebytky státu. Stanovy fondu výslovně uvádějí, že jde o rezervy, kterých má být v budoucnosti použito v případě nedostatku peněz ve státním průběžném důchodovém systému. Norové si totiž nedělají iluze jako někteří čeští politikové: vědí, že se důchodový systém dříve či později octne vzhledem k demografickému vývoji v platební neschopnosti. Na rozdíl od nás chtějí tento problém řešit včas.
Jak řeší Norové problém posilování norské koruny v důsledku prodeje ropy za dolary? Řešení je velmi jednoduché, elegantní a z finančního hlediska bezchybné. Celé portfolio Ropného fondu (nyní zhruba ve velikosti kolem 2100 miliard Kč) smí být investováno výhradně do zahraničních cenných papírů - do akcií a obligací v poměru zhruba 40: 60. Fond smí investovat ve všech vyspělých zemích, v malé míře i v Mexiku, na Tchaj-wanu, v Thajsku, Turecku a v jiných relativně rizikových teritoriích. Nikoli však v Norsku. Proč?
Za prvé, odpadá zmíněný tlak na posilování norské koruny. Za druhé, mezi základní principy investičního managementu patří diverzifikace rizika. Rozložení investic po celém světě vede k menšímu riziku, než kdyby všechny finanční prostředky byly soustředěny do domácích cenných papírů. A konečně za třetí, možnost investovat do domácích vládních dluhopisů by vládě dávala příliš volnou ruku při zacházení s penězi. Ropný fond funguje v Norsku od roku 1990. Navzdory všem burzovním krizím 90. let jeho stabilní výkonnost potvrzuje, že zvolená investiční strategie je velmi rozumná. Norsko má díky Ropnému fondu vynikající makroekonomickou stabilitu a lepší vyhlídky do budoucnosti než jiné ekonomiky.
Česká koruna bude možná ještě dále posilovat, ale důvod k velké radosti to není. Zatím je stále co utrácet. Co se však stane, až veškerý státní majetek bude prodán a výdajová stránka státního rozpočtu zůstane nastavena na dnešní rozhazovačnou úroveň? Dáme se na praní špinavých peněz?
Autor je analytik globálních kapitálových trhů
