Dodržování společenských pravidel připadá mnoha lidem jako úplná samozřejmost, o které přeci vůbec není třeba hovořit. Nějaký ten správný pozdrav, podání ruky a daní přednosti při vstupu do restaurace přeci "trénujeme“ denně. Ovšem kdy – když chceme někomu projevit úctu, například dámě či svému šéfovi, obchodnímu partnerovi atp. V týmu lidí, kteří jsou nám notoricky známí, se kterými komunikujeme dnes a denně, tedy například v kanceláři, už nám pravidla etikety jako taková samozřejmá nepřijdou.
A přitom právě zde bychom na ně měli klást důraz, zde by měla fungovat jako automatická. Vždyť chceme být ve svém povolání profesionál hodný uznání, obdivu, nebo dokonce následování. Pojďme se tedy podívat na několik základních pouček, které nám k takovým hodnotám, byť nenápadně, pomohou, respektive pojďme si ukázat, které prohřešky nás ukáží kolegům ve špatném (a někdy i v budoucnu zneužitelném) světle.
Nejsme kamarádi, jsme kolegové
Řada lidí má tendenci se chovat ke svým kolegům automaticky příliš osobně až kamarádsky. Baví se s nimi o svých osobních zkušenostech, zážitcích, dojmech a názorech, ačkoli tuší, jaké by to mohlo mít v budoucnu následky. Připadá vám v pořádku, když vám ne jeden kolega, ale hned celá řada kolegů (není div, když si nějaké ty pikantérie o své kolegovi lidé v týmu mezi sebou vymění) "vidí“ do vztahu s přítelkyní či přítelem, do asympatie k nadřízenému či jinému kolegovi, do vašich majetkových poměrů, do vašich intimních problémů? Jak vám bude milé, když zjistíte, že tyto informace ví najednou půlka firmy nebo že je některý z vašich kolegů zneužil proti vám při "hře“ o postup?
Snažte se být i mezi nejbližšími kolegy profesionál, který si uvedené informace nechává pro sebe, protože zná velice dobře důvod. Nebavte se o příliš osobních záležitostech, ale na druhou stranu se také nenechte zatahovat do osobních věcí těch druhých. Nenechte si hrát na city, nenechte se využívat. Vy máte svou práci a kolegové svou. Pomáhat si v rámci týmových rolí je v pořádku, ale vše má své hranice. Prací za jiné se připravujete o čas, což se může v konečném důsledku projevit na vašich výsledcích.
Ruku v ruce s přílišným odkrýváním svého soukromí jde vedle sdělených informací také vystavování soukromých předmětů po kanceláři. Fotografii své manželky či milenky si nechte ukrytou někde ve skříni. Je to vaše soukromá věc, do které vašim kolegům či obchodním partnerům nic není. Nepotřebujete přeci od nich poslouchat žádné pochvalné ani kritické poznámky. Stejně tak přistupujte ke svým vítězným trofejím, soukromým sbírkám všeho možného či oblíbeným pokrmům. Oddělte soukromí od práce jako správný profesionál, nenechte si nahlížet do svých soukromých “karet“.
Raději bych zůstal u vykání
Dnes už nás nijak nepřekvapí, když zjistíme, že si v novém týmu pracovníků, do kterého čerstvě vstupujeme, většina, či dokonce všichni lidé tykají. Tykání mezi kolegy a často i mezi nadřízeným a podřízeným ulehčuje komunikaci, navíc lidé v rámci firemního týmu spolu tráví denně hodiny a hodiny času, a jsou si tak blíže, což k tykání vysloveně vybízí. Na druhou stranu ovšem svádí k tomu, aby si k vám někteří kolegové či nadřízení více dovolili, aby vás snáze využívali.
Jak se říká, vždycky je snazší říci "ty hlupáku“ než „vy hlupáku“. Proto byste měli vždy dobře zvážit, čí nabídku na tykání přijmete a čí ne (popřípadě komu ji nabídnete a komu ne). Tykáním se totiž smazává určitá pomyslná profesionální hranice, která by někdy (a to víte nejspíše i ze zkušenosti) měla být zachována. Nepřistupujte tedy automaticky na nabízené tykání od svého nadřízeného či kolegy, který vám není sympatický (ba dokonce když víte, že je to známý pomlouvač či tzv. leštič klik, byť se vám to na první pohled zdá neslušné). Odmítnout tykání máte naopak právo, není to žádný prohřešek proti slušnému chování. Jen tak musíte učinit taktně: "Pokud nebudete proti, raději bych zůstal u vykání“ – proč, to už nemusíte vysvětlovat, je to čistě vaše věc.
Má přednost šéf, nebo podřízená?
Mnoho lidí nemá příliš jasno v tom, jak je to se společenskou předností v zaměstnání. Obecně platí, že společenskou přednost má v rámci firmy nadřízený. A je docela jedno, jestli je nadřízený muž a podřízená žena či naopak, jestli je nadřízený mladší a podřízený starší. Nadřízený stojí jednoduše ve firmě na společenském žebříčku nahoře.
Je ovšem také na něm, zda bude na této přednosti bazírovat, či se jí v daný moment vzdá ve jménu přednosti jiné. Můžete tedy klidně pustit podřízenou vejít do kanceláře první, byť by měl jít první on. Podobně může nechat jít do schodů staršího podřízeného. Ukazuje tím respekt druhé osobě, svou galantnost – ale rozhodně tak činit nemusí. Jako společensky výše postavený má právo být ve firmě zdraven podřízenými, podávat podřízeným ruku jako první atd.
Neseďte jako buchta, ukažte své vychování
Sedíme-li v kanceláři a do naší kanceláře vstupuje někdo cizí či výše postavený – jednoduše osoba v daný moment se společenskou předností, nezdravíme ji v sedě, ale vstáváme společně s pozdravem. Zůstat sedět není slušné. Už proto ne, že v sedě nikdy nepodáváme ruku na pozdrav (nejsme-li starý člověk či žena společensky významnější). Nevstáváme naopak v případě, že do kanceláře vstupuje kolega či jiný člověk, který tam chodí x-krát denně.
