Pavel Novák chybu v práci udělal - a ne jednu. Ve firmě, která pořádala pro akciové společnosti „na klíč“ valné hromady, měl na starosti zadávání inzerátů s oznámením kdy, kde a s jakým programem se setkání akcionářů koná. Zpočátku se sem tam vloudil do textu překlep, který ani při korektuře nezachytil. Když si toho někdo všiml, pokrčil rameny, přiznal se a občas se snažil svoji nepozornost zlehčit, případně ji hodit na kolegyni.
Jenže pak přišel velký problém. Už to nebylo jen chybějící písmenko. Jednou zapomněl inzerát podat. Valná hromada se musela posunout a s tím byly spojeny velké komplikace a náklady navíc. Pavel dělal nejdřív mrtvého brouka, pak se snažil vymlouvat, že nedostal včas podklady od podřízeného, ale nakonec musel po vyšetřování s pravdou ven: je to moje chyba, neochotně přiznal. Protože už dřív na něj nebyl spoleh, po dohodě svůj pracovní poměr ukončil.
K chybám čelem
Pavel Novák se ke svým chybám postavil úplně špatně. Zametal je pod koberec, dělal, že nejsou takový problém, a dokonce se snažil obvinit kolegu. A to se neodpouští. Proč se tak choval? "Často si dotyčný dokonce nedokáže přiznat chybu ani sám sobě. Za jeho omyly pak vždy stojí objektivní potíže, nepřejícní kolegové, či hloupý šéf, který zadal špatný úkol. Z psychologického hlediska je příčinou takového postoje nedostatečné sebevědomí. Pocit vlastní ceny stojí na chatrných základech, a tak si prostě nelze připustit vlastní chybu", objasňuje podobné postoje psycholog Tomáš Vašák.
Protože zatloukat je spolu s tím, když se snažíte svoji chybu hodit na kolegu, to nejhorší, co můžete udělat. "Dost dobře si neumím představit pracovní situaci, ve které by bylo zatloukání vhodnou strategií. Na rozdíl od soudního procesu, kde platí jen to, co obviněnému právě teď prokážou, je totiž práce časově neomezená. A případní "kostlivci ve skříni" se stanou trvalou hrozbou pro další působení v dané společnosti. Když se to nakonec provalí, budeme za "lháře", pokud se to neprovalí, budeme mít černé svědomí, budeme se muset dívat ostatním do očí, ale přitom vědět, že "něco tajíme". V obou případech není o co stát,“ míní Tomáš Vašák.
Obviňovat druhého z vlastní chyby je zcela nepřijatelné. Tomáš Vašák takového člověka označuje za bezcharakterního lumpa. "Všem manažerům vřele doporučuji, aby se takových lidí co nejrychleji zbavili. Nejúčinnější je v takových případech logický rozbor událostí, který většinou odhalí pravého viníka,“ radí.
Za kým jít
Takže, co s chybou? Nejrozumnější je přijmout ji, a pokud možno se z ní poučit. "Takový postoj chce však nadhled, odvahu a zralost. Docela dobrou podporou v takových situacích je přitom heslo: Jen ten, kdo nic nedělá, nic nezkazí,“ uvádí Tomáš Vašák.
Omyl je nejlepší nahlásit přímému nadřízenému a vysvětlit, jak a proč k němu došlo, a to ihned s návrhem, jak ho napravit. Ideální je oznámit chybu, kterou jste už napravili. Avšak pozor: "Hrozí nebezpečí z prodlení. Někdy totiž pracovníci ve snaze vyřešit svoji chybu záměrně informace nedávají, nebo dokonce lžou v naději, že to vše napraví a na nic se nepřijde,“ upozorňuje psycholog. Všechno se může naopak ještě zhoršit.
Jako odstrašující příklad slouží obchodník jedné francouzské banky, který se svoji špatnou investici snažil zachránit dalšími rizikovými obchody. Výsledkem byla mnohamiliardová ztráta. "Lépe vydržet deset minut ostré kritiky než tři týdny nespat,“ myslí si Tomáš Vašák.
Piloti své chyby sdílejí anonymně
Je dobré o svém pochybení mluvit s kolegy? Všechno záleží na tom, jaké s nimi máte vztahy. V dobře sehraném týmu se nejspíš setkáte s jejich podporou. A má to ještě jednu výhodu - můžete před podobným omylem ochránit ostatní. "Zajímavý systém například funguje v civilním letectví. Piloti na celém světě mají možnost anonymně psát do sdílené databáze svoje chyby a problémy, se kterými se setkali. Díky tomu se výrazně snižují některé potíže,“ líčí Tomáš Vašák.
Nutno dodat, že Češi a Moravané nepatří k těm, kteří by mohli být v řešení chyb příkladem. Často je neumějí přiznat. "Výrazným rysem české povahy je i malá schopnost empatické reakce. Místo, aby se lidé vzájemně povzbudili, raději se straší.
Například pracovník odevzdá nadřízenému dokument a teprve následně zjistí nějakou chybu. Řekne to kolegům - a co myslíte, že se stane? Budou ho uklidňovat? Povzbudí ho, ať to jde s šéfem hned vyřídit? Kdepak, raději mu popíší, jaké hrozné následky taková chyba může mít. Potom si některý vzpomene, jak předloni kvůli ,podobné‘ chybě kohosi propustili. A když už je nebožák úplně zničený, oboří se na něj služebně nejstarší kolega, zda si vůbec uvědomuje, jak špatné světlo to může vrhnout na celé oddělení,“ líčí Tomáš Vašák.
