S vařením piva začal na konci 19. století Karel Hlaváček na Rabštejně na severním Plzeňsku.
"Prapradědeček měl místní pivovar v nájmu. Tam začala naše rodinná láska k pivu. Jeho syn šel v jeho stopách, ale toužil po svém vlastním podniku. Posunul se o pár kilometrů dál do Podmokel u Zbiroha, kde koupil usedlost a v ní vybudoval vlastní pivovárek," vypráví uznávaný sládek Jan Hlaváček, jehož podpis zdobí viněty plzeňského Gambrinusu.
Podmokelský pivovar měl jednoho zaměstnance a celkem slušně prosperoval. První světová válka ovšem zasáhla do jeho osudu - majitel zemřel. "Vedení převzala prababička. Nevzdala to, pivovar dál provozovala. Pivo vařila celou válku. Byla jedním z výrazných předků naší rodiny."
Z Podmokel do Plzně
Pivovar v Podmoklech rodině Hlaváčků po sametové revoluci vrátili. "Nemovitosti jsme sice dostali zpět, ale obnovit tam rodinný pivovar nešlo, všechno bylo v naprosto dezolátním stavu. Doba komunismu zanechala nesmazatelné stopy. Rozhodli jsme se místo prodat, zbyla nám tam jen rodinná hrobka," říká Jan Hlaváček.
Jak dodává o vlastním pivovaru ani nikdy nesnil. "Jsem se svou prací velmi spokojený, neměnil bych," říká a ukazuje přitom na fotografii svého dědečka, která visí v jeho pracovně. "Děda, vyučený pivovarník z Podmokel, dostal nabídku rozjet pivovar ve Znojmě, a tak se tam s rodinou přestěhoval. A pak se uvolnilo místo po legendárním sládkovi Adolfu Bayerovi v Plzni. Byla to obrovská výzva, děda prošel konkurzem a místo dostal."
Výzkum nade vše
A právě tam František Hlaváček ukázal všem svou opravdovou lásku k výrobě piva. Nejenže pivo celý den v práci vařil, ale navíc o něm přemýšlel i ve volném čase. Stal se spolupracovníkem Výzkumného ústavu pivovarského a sladařského v Praze. Stejně jako ostatní členové ústavu se snažil získávat nové poznatky o vlastnostech sladu a chmele, které by zlepšily výrobu piva.
"Tu lásku k výzkumu a vývoji moderních technologií jsem zdědil po otci a dědovi. Jsem předsedou představenstva tohoto výzkumného ústavu a zastáncem moderních technologií. Všichni Hlaváčkové se v oblasti pivovarnictví vždycky dívali dopředu," usmívá se nejmladší sládek Jan.
Má velkou kancelář v jednom z domů uvnitř areálu plzeňského pivovaru. "Víte, co tady dříve bylo? Tady měl můj děda ložnici. Když totiž přišel do Plzně dělat sládka, dali mu k práci i služební byt právě v tomto domě," vysvětluje.
Socialistická devastace
František Hlaváček se postupně stal ředitelem Gambrinusu a v roce 1946 i prvním generálním ředitelem československých pivovarů. Jeho syn Ivo šel opět v otcových stopách, jak je u Hlaváčkových zvykem. Také on v pivovarnictví získal významný post. Z kontrolora kvality přešel na pozici vrchního sládka, pak výrobního náměstka pivovarů Prazdroj a Gambrinus, jeho kariéra stoupala na místo výrobního ředitele a nakonec podnikového ředitele.
"Třicet let práce ale táta trefil zrovna do éry socialismu, která pivovarnictví moc nepřála. Výroba se udržovala ve vyjetých kolejích, modernizovala se jen minimálně. V 80. letech byl stav obou pivovarů opravdu kritický. Obrat nastal až po revoluci, kdy se začalo do podniku ve velkém investovat. A myslím si, že byl šťastný, že mohl být u toho," říká Jan Hlaváček.
Jeden z hlavních mužů nejslavnějšího českého pivovaru je přesvědčen, že jen dokonalejší, moderní přístroje a zařízení posunuly výrobu piva dopředu. "Aby české pivo obstálo v obrovské zahraniční konkurenci a zachovalo si svoji kvalitu, musí se velice citlivě kombinovat osvědčené české výrobní postupy s nejnovějšími technickými zařízeními," říká.
O pivu diskutuje celá rodina
"Hodně jsme o pivu a o tom, jak ho dělat, s dědou i tátou diskutovali. Řekl bych, že polovina všech našich rozhovorů byla o pivě. Mnohdy se přidávala babička, maminka i moje žena. Nikdy jsme se nehádali, všichni jsme měli podobný názor," poznamenává Jan Hlaváček.
Jeho cesta k pivu byla poměrně přímočará. Po gymnáziu vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze, obor pivovarnictví. "Líbilo se mi, co dělá táta a děda a co dělali naši předci. Bratr se také vyučil sládkem, ale dlouho u toho nezůstal. Emigroval a teď staví supermarkety. K pivu se vrátil jen vzdáleně přes tyto obchody."
Znalost prostředí byla výhodou
Vzhledem k tomu, že v době, kdy Jan ukončil vysokou školu, byl tatínek sládkem v Plzni, pomohl synovi najít v podniku uplatnění.
"V pivovaru jsem se vlastně narodil, žil jsem v něm, to mělo své výhody. Znal jsem lidi i prostředí, a když jsem nastupoval, věděl jsem, kdo je kdo, na koho si mám dát pozor a na koho se mohu obrátit o pomoc," vzpomíná na své začátky.
Nejdříve se učil v provozu pivo vařit, kontroloval ho, ochutnával, sledoval. "Po letech se práce sládka změní - teď už spíše dohlížím na to, aby chuť piva zůstávala stejná. Někdy je třeba podle kvality sladu a chmele něco lehce pozměnit, ale v základu se receptury nemění. Ani nemohou, bylo by to jiné pivo, a to přece nechceme. Mojí prací je také vymýšlet piva nová. Poslední novinka - jedenáctistupňový Gambrinus Excelent - se na trhu myslím dobře ujala."
Pivo samozřejmě Jan Hlaváček pije denně. Doporučuje dva půllitry pro muže a dvě třetinky pro ženy každý den. "Je dokázáno, že pivo je v malých dávkách zdraví prospěšné, například přispívá k léčbě osteoporózy, pomáhá i při žaludečních potížích."
Rod sládků ještě nekončí
Co bude dál s dynastií Hlaváčkových? Kdo půjde v rodinných stopách? Jan Hlaváček má dvě dcery, ani jedna se na pivovarnickou dráhu nevydala.
A přitom to byly právě ženy, které před tisíci lety první pivo vyrobily a po staletí šlechtily do dnešní podoby. "Třeba bude v dynastii sládků pokračovat některé z vnoučat, zatím nekončíme," uzavírá s úsměvem Jan Hlaváček.
VizitkaJan Hlaváček (57) Absolvoval VŠCHT v Praze, po ukončení studií nastoupil do Plzeňských pivovarů. Postupně zastával pozici podsládka, později ředitele pivovaru Gambrinus. Dále pracoval jako technický ředitel Plzeňských pivovarů a ředitel Prazdroje a Gambrinusu. Od roku 2001 byl ředitelem zahraniční výroby společnosti Plzeňský Prazdroj. Od roku 2004 je jejím vrchním sládkem. K Plzeňským pivovarům má úzký rodinný vztah. Pracoval v nich už jeho děda František (celkem 17 let) a otec Ivo (30 let). V Gambrinusu pracoval jako sladovník i druhý dědeček. |
