V posledních dvou měsících jsme nabízeli čtenářům spektrum názorů odborníků i laiků na druhý pilíř a důchodovou reformu vůbec. Byli mezi nimi nadšenci i odpůrci. Všichni se však shodli na tom, že nějaká reforma je nutná. Dnešním rozhovorem s analytičkou Markétou Šichtařovou sérii uzavíráme.
Markéta Šichtařová (36)
|
Jste známá jako odpůrkyně důchodové reformy, ale nějakou představu o tom, jak by se měl člověk zajistit na stáří, asi máte. Můžete ji popsat?
Nejsem odpůrcem. Právě naopak, tvrdím, že důchodová reforma je potřebná vzhledem k ročnímu dvoucifernému růstu českého veřejného dluhu. Domnívám se ale, že navržená penzijní reforma není funkční. Ale aspoň tím, jak se rozvířily diskuse o důchodech, značná část lidí pochopila, že nemůže spoléhat na stát, a začala se zabezpečovat vlastními silami. A čím víc lidí si začne spořit, tím méně je vlastně důchodová reforma potřebná.
Jak tedy postupovat?
Pokud se člověk rozhodne nespoléhat na stát, pak je na prvním místě pořízení vlastního bydlení, třeba na hypotéku. Protože pouze to vede k minimalizaci nákladů na život ve stáří. Kterákoliv další investice už je pouhou nadstavbou a ve stáří zajistí jen dodatečný příjem.
Když si všichni koupí nemovitost, kterou budou chtít ve stáří prodat nebo pronajímat, je to perspektivní?
Chybná úvaha. Tady nejde o pronájem. Ten může být třešničkou na dortu, pokud se podaří, je příjemný. Ale nelze na něm stavět důchodové zabezpečení. Logika je totiž jiná: během aktivního věku nashromáždit co největší úspory či investice, které se mi neznehodnotí ani inflací, ani růstem životní úrovně, takže je mohu v důchodu zase vyměnit za peníze. U realit jde tedy především o zachování hodnoty. Pochopitelně, kdyby každý chtěl pronajímat osm bytů, byla by to jen pyramidová hra.
Dobrá, a co se týká dalších možností investování?
Je jich hromada. Což je dobře, protože druhým důležitým přikázáním je investice co možná nejvíc rozkládat. Ať už se člověk rozhodne pro jakoukoliv dodatečnou investici, vždy přitom porovnává očekávané riziko, tedy kolísavost ceny či výnosu, dosažitelnou výši výnosu a likviditu, tedy snadnost prodeje. Čím více se blíží důchodovému věku a čím menší je jeho příjem anebo majetek, tím větší důraz by měl klást na nízkou kolísavost ceny a vysokou likviditu. Takový člověk si totiž nemůže dovolit riskovat. To s sebou ale bohužel nese nižší výnos. A naopak.
Můžete uvést nějaký konkrétní příklad?
Například opatrnější investor bude volit buď další nemovitosti či zlato, nebo jejich kombinaci. Ten méně konzervativní, který již má dostatečně velký majetek a může jej kdykoliv rozprodat, a tím získat hotovost, anebo který je nižšího věku, si může dovolit zaměřit se na druhou skupinu investic - státní a další dluhopisy a podílové listy. Ty už nejsou tak bezpečné, protože mohou být za určitých zvlášť smolných podmínek téměř plně znehodnoceny kvůli možnému, i když málo pravděpodobnému bankrotu emitenta. Ti, kdo jsou ochotni riskovat nejvíc ve vidině nejvyššího výnosu, mohou volit akcie či podílové listy. Takže tu máme pět skupin investic: nemovitosti, drahé kovy, dluhopisy, akcie a podílové listy. O moc víc toho drobný investor nevymyslí.
Je něco, co by mohlo vylepšit takzvaný druhý pilíř, aby mělo smysl do něj vstoupit?
Vstupem do druhého pilíře na jedné straně podepisujete celoživotní závazek, na straně druhé opozice už dneska hlásí, že jej zruší. Jak mohu podepsat smlouvu, o které nevím, zda ji protistrana dodrží? Protože s politickým rizikem nelze pohnout, musíme změnit tu druhou polovinu: tedy předpoklad celoživotnosti. Jenže jakmile z druhého pilíře bude možné vystoupit, už to nebude druhý pilíř, a tudíž klasický fondový systém. Zdá se, že v našich politicky nestabilních podmínkách budeme muset úplně změnit způsob uvažování o důchodové reformě.
Jak?
Zcela zapomenout na klasický druhý pilíř a namísto toho udělat současně dvě věci: zaprvé posílit průběžný systém, zadruhé motivovat lidi k soukromým úsporám. Ty mohou mít dvojí podobu a doporučovala bych ponechat na uvážení každého, kterou zvolí: buď si bude každý spořit a investovat sám, nebo pokud se nebude moci prokázat žádnou investicí, bude spořit ve fondech, ze kterých ale bude moci kdykoliv vystoupit. Tyto fondy tedy budou spíš podílové než důchodové. Navíc mohou být podporovány státním příspěvkem, podobně jako třetí pilíř.
Zatím se do druhého pilíře upsaly stovky lidí. To znamená, že žádný masivní zájem zatím není...
Pokud vezmeme v úvahu, jak agresívní kampaň byla původně plánována, tak nakonec ta reklamní masáž není až tak ohromná. Prozatím se nedá srovnat třeba se situací na Slovensku po spuštění tamní reformy. Sice co není, může ještě být, ale stejně se zdá, že na poslední chvíli vášně opadly jak na straně fondů, tak na straně prodejců nebo klientů. A obchodů je uzavíráno výrazně méně, než ještě na počátku roku 2012 penzijní fondy očekávaly. Případné neduhy druhého pilíře se tím patrně samy vyřeší – prostě zapojí se do něj relativně málo lidí.
