Přijaté stanovisko se týká výkladu zákona č. 82/1998 o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci a to lhůty promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy osobní povahy, zejména v podobě konstatování porušení práva nebo omluvy. Stanovisko bylo přijato v souvislosti s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2387/2012.
Právní věta stanoviska
Podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. se promlčuje i nárok na náhradu nemajetkové újmy osobní povahy, zejména v podobě konstatování porušení práva nebo omluvy.
§ 32 odst. 3 zákona č. 82/1998, o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné mociNárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. |
Okolnosti případu
V říjnu 2006 bylo zahájeno trestní stíhání paní Mgr. V. J. pro trestný čin přijímání úplatků, Mgr. V. J. byla zadržena, vzata do vazby, která trvala až do listopadu 2006. Trestní stíhání bylo zastaveno v srpnu 2008, neboť bylo nepochybné, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vedlo. Nárok na náhradu nemajetkové újmy paní Mgr. V. J. uplatnila u státu v březnu 2010.
Soudy nižších stupňů shledaly nárok žalobkyně na zaplacení 5.000.000,- Kč promlčeným, soud prvního stupně však uložil žalovanému státu poslat omluvu, odvolací soud pak i takový žalobní požadavek zamítl.
Podle zákona se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě. Toto ustanovení zákona dopadá podle Nejvyššího soudu jak na zadostiučinění ve formě peněžní, tak i na zadostiučinění ve formě morální (zejména konstatování porušení práva či omluvu). Ostatně i nový občanský zákoník předpokládá promlčení také jiných práv, než majetkových, stanoví-li tak zákon a pokud by tento nárok žalobkyně časově spadal do působnosti nového občanského zákoníku, nebylo by o jeho promlčení pochyb.
Závěr odvolacího soudu, že se nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy způsobené jí trestním stíháním, posléze zastaveným, ve formě omluvy a jejího zveřejnění, promlčuje v subjektivní lhůtě šesti měsíců, byl proto správný.
Žalobkyně v dovolání také namítala, že vzniklá nemajetková újma (veřejná a dlouhodobá dehonestace s negativními účinky pro její psychický stav, rodinný život, zdraví jejích nejbližších a rovněž na její profesní kariéru) přetrvala i po formálním ukončení trestního stíhání. Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru, že o pozdější vědomosti poškozeného o nemajetkové újmě způsobené v důsledku trestního stíhání by bylo možno uvažovat pouze v případě, že by nemajetková újma poškozenému vznikla po doručení rozhodnutí o zastavení trestního stíhání. Skutečnost, že poškozený subjektivně pociťuje negativní důsledky trestního stíhání i po neurčitě dlouhou dobu po skončení trestního stíhání, a musí se s nimi určitým způsobem vypořádat, nepředstavuje další konkrétní nemajetkovou újmu, se kterou by bylo možno spojit běh subjektivní promlčecí doby. Trestní stíhání, které se posléze ukáže jako nedůvodné, jakož i nedůvodné vazební stíhání, má závažné negativní dopady na osobnost člověka, jeho psychiku, čest, rodinný a společenský život, pracovní uplatnění, a podobně. Tyto negativní důsledky objektivně postihly i žalobkyni, avšak vznikly v průběhu trestního a vazebního stíhání, nikoliv až po jeho skončení.
