Neplatí mi v práci za přesčasy, nechtějí mi dát dovolenou, odmítají mě pouštět k lékaři, neoprávněně mě vyhodili. To jsou jen některé ze stížností zaměstnanců. Zdá se, že někteří zaměstnavatelé si se zákoníkem práce hlavu příliš nelámou.
„Kromě přesčasů je typickým prohřeškem například neproplácení cestovních náhrad. Zaměstnavatelé také často bez souhlasu zaměstnanců předávají jejich osobní údaje jiným subjektům, třeba i do zahraničí,“ vyjmenovává nejčastější hříchy tuzemských firem advokát Tomáš Bílek, partner advokátní kanceláře Dentons.
Začněme u práce navíc. Kolik jí smí nadřízený chtít?
Zaměstnavatelé často zapomínají, že přesčasová práce by měla být něčím výjimečným a měla by být nařizována jen z vážných provozních důvodů. Spousta jich přesčasy vnímá jako něco běžného a vyžaduje je automaticky. Zaměstnavatel může uložit práci přesčas v rozsahu maximálně osmi hodin v jednotlivých týdnech a celkem 150 hodin v kalendářním roce. Do tohoto limitu mi to šéf může nařídit a já jako zaměstnanec jsem povinen takovou práci navíc vykonat. Pokud by ale mělo jít o přesčasy ve větším rozsahu, pak jako zaměstnanec mohu odmítnout. Budu-li souhlasit, celková práce přesčas konaná v kalendářním roce - včetně těch 150 hodin - nesmí překročit 416 hodin. V průměru osm hodin týdně.
Mnoho firem se chlubí tím, že dává zaměstnancům jako benefit jeden týden dovolené navíc. Ale některé jim nedovolí volno vůbec vyčerpat.
Zaměstnavatel musí umožnit zaměstnanci vyčerpat dovolenou v tom roce, ve kterém mu na ni vznikl nárok. Když se to nepodaří, zaměstnanec o volné dny nepřijde a šéf mu je musí umožnit vyčerpat nejpozději do konce následujícího roku. Pokud neurčí čerpání do konce června toho roku, může si je stanovit sám zaměstnanec a zaměstnavatel se tomu musí podřídit. To znamená, že zaměstnanec oznámí zaměstnavateli písemně alespoň dva týdny předem, kdy si dovolenou bere, a nadřízený to musí akceptovat. Kdyby i zde nastal nějaký problém a pracovník by si nesměl volno vzít, měl by se obrátit na inspektorát práce.
Může se hoditSháníte zaměstnání? Navštivte portál jobDNES.cz a vyberte si z pestré nabídky volných pracovních míst a brigád. |
Jak se má chovat zaměstnanec, který přijde na to, že firma dělá něco protizákonného?
Doporučuji nejprve obrátit se na svého nadřízeného, případně na vedení společnosti, a požadovat vysvětlení a nápravu. Pokud se jí nedomůže, měl by oslovit příslušný dozorující orgán: inspekci práce, finanční úřad, správu sociálního zabezpečení, úřad pro ochranu osobních údajů...
Co byste poradil pracovníkovi, jehož zaměstnavatel nutí třeba do lhaní klientům, zatajování skutečností úřadům, nebo dokonce do podvodu?Hranice mezi nečestným a nezákonným jednáním je dost tenká. Bohužel s nečestným jednáním, lhaním a zatajováním skutečností se setkáváme denně. Jsou odvětví, jako například bankovní sektor, pojišťovnictví a farmaceutický průmysl, ve kterých je striktně postihováno i nečestné jednání. V nich ale existuje celá řada kontrolních mechanismů, a to interních ve společnostech, ale i externích v rámci odvětvových asociací. Pokud se někdo domnívá, že ho zaměstnavatel nutí chovat se nečestně, měl by své pochybnosti oznámit přímému vedoucímu, případně jeho nadřízenému pracovníkovi. Jestliže to nevede k nápravě, je namístě vyrozumět statutární orgán společnosti či třeba etickou komisi. A zaměstnanec by měl samozřejmě zvážit, zda chce i nadále v takové firmě pracovat.
Zaměstnavatelé někdy u přijímacího řízení naslibují kandidátům hory doly, ale v praxi se ukáže, že mnohé z toho není pravda. Jak tomu předejít?
Uchazeč by po svém budoucím zaměstnavateli měl požadovat nabídku práce v písemné formě. A následně by všechny podstatné podmínky zaměstnání měly být zachyceny v pracovní smlouvě nebo jiné písemné dohodě se zaměstnavatelem. Řešením může také být zahrnutí odkazu na příslušné interní předpisy firmy do pracovní smlouvy či jiné dohody. Interní předpisy jsou závazné jak pro zaměstnavatele, tak pro zaměstnance.
Jak se bránit šikaně ze strany zaměstnavatele? Když například nechce pracovníky pouštět k lékaři, vyžaduje brzké nástupy do práce, aniž by to bylo nutné, nedává pauzy na oběd.
Tím zaměstnavatel závažně porušuje zákon. Pokud zaměstnanec neuspěje se stížností u nadřízeného nebo u vedení společnosti, měl by podat podnět inspektorátu práce, aby toto jednání prošetřil, zjednal nápravu, případně uložil pokutu. Může se také domáhat svých práv včetně možné náhrady škody u soudu. U zaměstnavatelů, kde působí odborová organizace, je běžné, že se zaměstnanci s těmito stížnostmi obracejí na zástupce odborů. U firem z nadnárodních skupin zase mohou své podněty směrovat na interního ombudsmana nebo na interní etický úřad.
Jak často končí pracovní spory u soudu a jakou má zaměstnanec proti firmě šanci?
Podle našich zkušeností se zaměstnanci nejčastěji soudí o neplatnost skončení pracovního poměru, o zaplacení přesčasové práce, o náhradu škody na zdraví způsobenou pracovním úrazem či nemocí z povolání, o platnost či neplatnost konkurenční doložky včetně zaplacení finanční kompenzace. Neřekl bych, že v posledních letech výrazně roste počet případů, kdy se zaměstnanec obrací se žalobou proti zaměstnavateli k soudu. V pracovněprávních sporech je často otočené důkazní břemeno: i když zaměstnanec žaluje svého zaměstnavatele, je to firma, která musí před soudem prokazovat, že se něco stalo, nebo naopak nestalo. Při správně vedeném sporu jsou šance zaměstnance na úspěch poměrně vysoké.
