Internet, zejména ten mobilní, změnil v posledních letech hodně věcí. Jednou z nich byla i možnost efektivně využívat svůj majetek. To přitom samo o sobě v žádném případě nebylo a není nic nového.
Spolujízda s příspěvkem na benzin nebo půjčení chaty na prázdninový týden za nějakou tu pozornost jsou fenomény, které tu byly vždy. Jen se omezovaly na okruh známých, popřípadě známých známých.
Internetová tržiště - doplněná o důvěryhodný hodnotící systém, který se týká reálných uživatelů - to narušila. Povedlo se jim to do takové míry, že lidé začali nastupovat k cizincům do neoznačených aut nebo si pouštět v podstatě neznámé lidi do bytů.
Navíc díky internetu si jich mohou (i v reálném čase) “nasmlouvat” mnohem víc než klasickou šeptandou, což potenciál fenoménu zmnohonásobilo.
Nezvykle liberální Evropská komise
To je trend, který by měl být ve výsledku prospěšný všem. I za předpokladu, že by některé ze starých obchodních modelů pozbyly efektivity a zanikly.
Liberálně se na věc dívá i Evropská komise. V červnu ve svém doporučení poradila členským státům, aby místo zakazování nacházely cestu k tomu, jak těmto trendům - pro které se obecně vžilo označení sdílená ekonomika - vytvořit pravidla na míru (více jsme psali zde).
V Česku si téma pod sebe vzal zejména státní tajemník pro evropské záležitosti Tomáš Prouza. V pod něj spadajícím odboru koordinace hospodářských politik EU nyní vzniká právní analýza aktuálního stavu sdílené ekonomiky a s ní související (de)regulace v Česku. Analýza, která by mohla sloužit jako podklad pro příští legislativu, by měla být hotová na podzim.
Problematice se věnuje i odbor evropských záležitostí na ministerstvu průmyslu. A aby mohl na legislativu působit v roli informovaného připomínkovatele, rozvíjejí pod vedením Petra Jonáka expertní skupinu pro sdílenou ekonomiku i na Svazu průmyslu a dopravy.
Jak vyplynulo z úterní diskuse pořádané na půdě Hospodářské komory, dívají se zástupci všech těchto institucí na věc jako na přirozený vývoj. Z ministerstva průmyslu potom zní, že z jejich pohledu zatím není fenomén sdílení natolik velký, aby si zasloužil ad hoc regulaci.
Kdo sdílí a kdo se vyhýbá povinostem?
Zpět ale k doporučení Evropská komise. Ta upozorňuje i na další důležitou věc - že je třeba odlišit, co je ještě sdílená ekonomika a co už ne. A jak se aktuálně zdá, v českém prostředí bude nejspíš tohle ve finále ten hlavní problém.
Ačkoli totiž má on-line ošetřovaná verze sdílení reálných věcí jen několikaletou historii, stačila už díky své efektivnosti přitáhnout velký kapitál. Tím pádem z původní ideje zmutovala do podoby stroje, který v prvé řadě generuje výnos.
Jenže zatímco se připravují pravidla, za okny už dlouhé měsíce „zuří praxe“. A řeší se podle pravidel, která jsou aktuálně k dispozici. Tedy většinou podle konkrétnějších - byť méně vzletných - návodů než je obecné doporučení Evropské komise.
I když je fenomén sdílené ekonomiky opravdu mnohovrstevnatý a sahá až k bezplatným komunitním projektům, největší pozornost se logicky soustřeďuje na opak: firmy ve kterých se točí miliardy dolarů.
Ubytování bez poplatků...
Primárně na AirBnB a Uber. A znovu: proti tomu, že na AirBnB někdo pronajímá pokoj nebo i byt párkrát do roka dnes už téměř nikdo ani verbálně neútočí.
Rudo před očima však mají hoteliéři, když vidí, že tuto službu využívají správci většího množství apartmánů. A neplatí při tom poplatky, kterým oni se nevyhnou. I ministerstvo pro místní rozvoj připouští, že někteří poskytovatelé ubytování se tak vyhýbají povinnostem.
Podobná situace panuje na silnici. Uber je dnes skutečně inovativní a „sdílený“ díky službě UberPool. Ta do jednoho auta postupně na trase nabere více cestujících. Tím pádem se využije kapacita vozu a ušetří i zákazníci.
Tuto službu ale zatím Uber v Praze neprovozuje. Firma samotná také poté, co upustila od definování sebe sama jako spolujízdy, přestává používat i pojem „sharing economy“ a nahrazuje ho spíše pojmem „on-demand economy“.
... taxikaření bez licence
V porovnání se sice málo, ale přeci jen regulovanými (musí mít zkoušku, průkaz a označení) taxikáři, tak jejich řidiči jezdí z pohledu zákona načerno (o tom jsme psali například zde).
A i přes veškerou špatnou pověst, kterou si pražští taxikáři za desetiletí vybudovali, se při aplikování presumpce neviny nelze divit tomu, že si stěžují na dvojí metr.
Jejich zástupci docela jasně říkají: Chceme stejná pravidla. Tedy buď některé regulace zrušit, nebo všechny donutit, aby je dodržovali
Ukázkou toho, jak se momentálně tyto situace systémově řeší, je navrhovaná novela zákona o silniční dopravě. V té ministerstvo dopravy nevyužilo možnost přizpůsobit se novým trendům, což pod vlivem moderní konkurence činí chtě nechtě i klasičtí taxikáři.
Nenavrhuje tak zrovnoprávnění aplikace s taxametrem ani písemné smlouvy objednávající smluvní dopravu s objednávkou přes aplikaci. Místo toho ale zavádí pro zprostředkovatele - tedy dispečinky či technologické firmy - nutnost ručit za „své“ řidiče (psali jsme zde).
Už dříve tak proti návrhu - který je nyní v Legislativní radě vlády - v připomínkovém řízení protestoval například zmíněný svaz průmyslu. Podle Jonáka navrhoval právě zohlednění vývoje technologií.
Nevděčná role hlídače tenké hranice
Ačkoli se jedná jen o opravdu malý segment ekonomiky, současné rozepře o podmínky taxikaření je ukázkou toho, jak fenomén sdílené ekonomiky mění obchodní zvyklosti jako takové.
Zatím to vypadá, že spíš než by vznikla nějaká paralelní protiváha klasickým službám, proroste do nich. Třeba tím, že se začnou ve větším používat moderní technologie (byť nikoli ke sdílení), což přinese z pohledu zákazníka i větší kontrolu a kvalitu služeb.
Na regulátora připadne nevděčná, obtížná, ale důležitá role. Aby dovedl co nejrychleji odpovídat na technologický pokrok a s ním spojené výhody i rizika. A zároveň aby pohlídal, že se pod rouškou sdíleného dobra nevezou podvodníci, kterým potenciál šedé zóny vyhovuje z úplně jiných důvodů.
